Teoréma

Teoréma je napriek svojej zložitosti a zašifrovanosti symbolov relatívne divácky prístupné dielo. Môžete sa baviť aj vtedy, ak sa vám tieto metafory nebude chcieť lúštiť. Toto je podľa mňa jeho najvačší klad a v rámci staršieho európskeho artu je to pomerne ojedinelé. Môžete ho dokonca brať ako komédiu, plnú vtipných momentov, ktoré majú len tak mimochodom myšlienku. Je to ale samozrejme presne naopak. Je zaujímavé sledovať, pokiaľ o filme vopred nič neviete, akým smerom sa bude postupne uberať a neskôr sa baviť porovnávaním spôsobov, akým sa postavy budú vyrovnávať so svojim precitnutím. Náboženstvo, nezávazný sex, umelecké vyjadrenie a vzdanie sa materiálnych hodnôt, toto akoby režisér dával na rovnakú hodnotovú úroveň. Tým sa Pasolini vydal na pomerne kontroverznú cestu a čudujem sa, že inokedy tak otravná cirkev ostala tentokrát ticho (aspoň o ničom takom neviem). (15.09.2013)

Alegorický, významy, souvýznamy i subvýznamy přetížený film jakoby předjímal postmodernismus. Způsob útěchy, zvolený ve filmu, je v jeho symbolické rovině jinak obtížně vykladatelný. Levicové i antifašistické asociace, které jsou ve filmu patrné, jsou natolik nesrozumitelné, že pro 90% diváků je jejich pochopení nedosažitelné. Na druhou stranu je rovněž zřejmé, že Pasolini se v žádném případě neuchyluje k levné rádobyoriginalitě a naopak se snaží o podstatné vlastní duchovní poselství. Definovat nedefinovatelné (teoréma je řeckou variantou latinského slova definice) je asi nejvýstižnějším vyjádřením jeho směřování. Příběh je vyložitelný i jako snaha po hledání odvrácené "tváře ve stínu" zběsilého konzumismu již naplno propuklých, relativně bezstarostných šedesátých let. (17.09.2007)

1. Moto: "Zničen jsem nebo jsem se změnil tak, že sám sebe nepoznávám". 2. Úvod: Dobrá půlka filmů se řídí osvědčeným konceptem, někdy až schématem. Menší společnost (např. rodina) žije poklidným, nevzrušivým, až nudným životem; se zaběhnutými malými rituály (např. stolování); nejsou příliš spokojeni nebo šťastni, ale řád a pořádek zklidňuje a něčím i naplňuje. Potom se však něco stane, většinou něco z počátku považovaného za nepodstatné, snad i banální (návštěva, nemoc, nový soused - úplně cokoliv. Pak se všechno změní zásadním způsobem. Naši, nejmenovanou (milánskou, podnikatelskou), ale poměrně přesně definovanou rodinu, navštívil (třeba) mladý Rimbaud (vždyť už i u Verlaineů nadělal značný čurbes; ale mohl to být i anděl, ďábel nebo jen červ pochyb) - Sám PPP na to upozorňuje Rimabudovou básní Milosrdné sestry, "Le jeune homme dont l'oeil est brillant, la peau brune / Le beau corps de vingt ans qui devrait aller nu..., ale odkaz může směřovat i k mnoha pasážím v Sezóně v pekle. 3. Dílo: Ze všech filmů, jejich koncept je popsán v úvodu, má Pasoliniho "multimediální" dílo "Teoréma aneb bosé nohy" mimořádné postavení. Pro svou filosoficky, nábožensky, a především sociálně kritickou esej si PPP vybral tři formy, na kterých pracoval paralelně, a které se navzájem ovlivňovaly: novelu a poému (které posléze splynuly v jeden celek) a film. O celku mluví PPP jako o "událostech, které jsou vždypřítomné v prostoru i v čase". 4. Kolorál (důsledek předchozího): PPP zajímají pouze bilaterální vztahy: Host + (Paolo, Pietro, Lucia, Odetta, Emilia), a po jeho odchodu už pouze jedincům, tedy patologickým (?) důsledkům, způsobeným potřísněním se něčím krásným a zázračným, ale i tajemným a zhoubným. (PPP: "Zdá se, že si host nevzal s sebou jen život hostitelů, nýbrž že je od sebe i oddělil, neboť každý pocítil bolest ze ztráty i bolestný pocit očekávání") 5. Pasolini: Co všechno věděl - a my nevíme? Proč si ani v jednom případě nevybral jako vyústění smrt (v próze se věnuje podrobněji Tolstého "Smrti Ivana Iljiče), pouze metamorfózu smrti? Co znamená poznámka o Odettině klinice: "Čisté je to tu, lesklé a hladké, jako všechna díla špatného svědomí"? Patří i nám věta: "A co jsi zničil ve mně? / Nic víc ani míň - s mým celým dřívějším životem -/ mínění, které jsem měl o sobě samém?" 6. Poznámka: Na nábožensky a společensky kritický pohled, které by měly doplnit Pasoliniovský teorém (z řeckého theorein - pozorování), už není síla. Pozn. 7: Další uvaha u filmu "Rekviem za americký sen"... Podle Gillese Deleuze (v interpretaci Kataríny Rusnákové) "Pasolini objevil, jak překonat dva prvky tradičního příběhu - objektivní nepřímý příběh z pohledu kamery a subjektivní příběh z pohledu postavy. Objektivní a subjektivní obrazy ztrácejí svoje rozlišení, ale také svojí identitu tím, že se navzájem kontaminují, rozkládají a znovu přestavují." (18.10.2015)

Veľmi sústredené (takmer sa chce povedať proklamatívne a deskriptívne názorné), koncentrované, jednoduché (ale nie banálne), priamočiare (ale nie vulgárne), pomalé (ale nie rozvláčne a nudné už vonkoncom) a najmä zmysluplné podobenstvo o životnej potrebe lásky. Plus kvapka strašidelne tónovaného magického realizmu ako bonus (už mi je jasné, čo videli autori hororu "Mŕtvi a pochovaní"). A málo komentované (pretože považované za kontroverzné?). Vážení, tak túto desivo pravdivú a sakrálne intenzívnu humanistickú záležitosť (ktorá by sa mala premietať v kostole ako fakultatívny program pre pokročilé ovečky) nakrútil chlapík, ktorý o pár rokov neskôr (vedený rovnakým úmyslom) siahol po podobenstve zostavenom z "čistých" hovien. Tomu sa tuším hovorí vývoj osobného štýlu :-) (27.10.2007)

Pasoliniho Teorema je zámerne komplikovaným dielom na určenie. Jedni ju môžu považovať za pseudoumenie, iní za nepriestrelnú formu umeleckej expresie, ďalší za zvrhlú bizarnosť. V každom je trocha pravdy, no zďaleka nepodávajú komplexnú výpoveď o filme. Samotná kostra fabuly, dôkladne zahalená riekou symbolov, odkazov a inotajov, nie je vystavaná len ako talianskou dekadenciou poznačené podobenstvo o nájdení a následnej strate zmyslu života, ktoré ide ruka v ruke s odpútaním sa od pofidérneho materialistického hmotného sveta pozemských pôžitkov a radostí. V druhom pláne dôkladne prevádza spektrom prístupov k interpretačnej analýze umeleckého diela, ktoré vedie od zastaralých psychoanalytických rozborov vnútorných pohnútok mlčanlivých postáv až k odkrývaniu ideologických programov, sakrálneho rozmeru a výbuchu umeleckej extázy - čím sa vlastne film sám podrobuje detailnému rozboru. Pasolini však v opojení zo stvorenia myšlienkovo hlbokého diela pchá divákovi všetky alegorické obrazy neustále popod nos, až to chvíľami vyzerá, že si z neho škodoradostne uťahuje. A vadí mi ešte jedna vec - že miesto toho, aby dokázala poskytnúť divákovi potešenie a intelektuálne obohatenie sama o sebe, je nutné mať pre jej aspoň čiastočné pochopenie široké znalosti z oblasti literatúry, výtvarného umenia či hudby, a preto nefunguje ako samostatné celistvé dielo, ktoré možno dešifrovať pozorným sledovaním (nech by to vyžadovalo vidieť film, koľko krát je nutné) bez rozsiahleho štúdia iných materiálov. Vzniká tak kognitívny rozpor a nerovnosť medzi autorom a divákom, ktorú je Pasolini neschopný preklenúť a ani ten najaktívnejší divák, plne zapojený do "čítania" filmu, si v tomto prípade sám nevystačí. Akoby tým oplzlo a bezočivo komunikoval, že film nie je autonómnym umením a správne funguje jedine v spojení s ostatnými. A to sa mi ani trochu nepáči. 60% (20.12.2014)