Persona

Tak sa mi začali otvárať z brusu nové pocitové filmové sféry, zoznamujem sa s majstrom Bergmanom..... Persona je moja druhá snímka po Scénach z manželského života, môj dojem hovorí 4*. Nakopla ma ku kvalitným reflexiám a zapôsobila na mňa. Kvôli nemožnej únave si ju však musím zopakovať, pretože záver som už nemohla pochytiť, ako by bolo treba, čo ma vážne mrzí. Som ale presvedčená, že napriek naozaj pôsobivej pointe v pôsobivej forme i mojej oslabenej sústredenosti tých hviezdičiek bude 2x2. Nakoniec, veď uvidíme..... Do skorého Bergmana!!! (30.07.2008)

Herecký koncert dvou hereček, z nichž jedna staví na živelnosti a druhá na minimalistickém podání. Pominu-li některé abstraktnější pasáže (především úvod), pak je film především komorní podívanou dvou žen, které ve společné izolaci prožívají krizi osobností. Příběh je podaný ve značně komplikované formě, klade na diváka určité nároky a reší otázku přejímání identit... (07.03.2005)

Bergmanovy filmy mě zamykají do jiného světa, kde žádná duševní zkušenost není dost hluboko na to, aby se schovala. Platí to i o znepokojivé Personě, která mi už od úvodního záběru začala vkládat do mysli depresivní kolečka. V úvodu je film psychologickou střelou, která naznačuje, že ani zkušenosti, které jsme v průběhu života získali, nám nedokážou říct, co vlastně chceme. Pomocí naléhavé kamery navíc získá příběh sugestivně vystavěnou atmosféru a zajímavé rozložení sil, kdy už se zdá, že by si obě postavy mohly téměř prohodit role. Jenže Bergman mě v závěrečné třetině strašně zklamal, protože nechal vzhledem ke své povaze nechat zvítězit mysteriózno a z toho důvodu vyprávění úplně ztratí tempo. Zápletka nepřináší nic nového, zastaví se na místě a režisér už si jen hraje se svými nápady, které zkomplikují všechna možná pochopení pointy i příběhu jako celku. (17.06.2007)

Tenhle film mi opravdu ukázal pravý význam slova génius - když někdo se snaží přenést emoce (u tohoto snímku hlavně ty negativní) z plátna na diváka. A i když to divákovi (mně) není příjemné a občas nechápe, co tam dělají ty prostřihy (tipl bych si, že to má co dělat s tou atmosférou, většinou tam taky nebyly příjemné věci, například velký pavouk, ale to je jen můj odhad, nejsem filmový teoretik, tak fakt nevím) tak stejně vás to pohltí a nepustí až do konce. Bergman tohle očividně uměl a taky měl vkus na skvělé herečky - Bibi i Liv byly famózní. Pokud bych vám měl doporučit jen jednu věc předtím, že se rozhodnete zhlédnout tento film, bylo by to asi tohle - připravte si pevné nervy a hoďte se do klidu. A tím myslím doopravdy, protože věřím, že na hodně slabé povahy by tento film mohl mít až destruktivní účinky. 80 %. (04.11.2012)

Z mnoha témat, která tento skvost nabízí, mě nejvíc zaujalo to, k jehož popsání raději použiji slova jiného autora: "Dvojí úloha matky jako bohyně tvoření a bohyně ničení je bohatě dokumentována v různých mýtech a náboženských představách. Země, z níž člověk pochází, klín matky země, která rodí všechny stromy i byliny, se stává i hrobem všeho živého. Klasickým příkladem bohyně matky se dvěma tvářemi je indická bohyně Kálí, dárkyně života i nositelka zkázy. Také v neolitu se vyskytovaly bohyně s dvojí tváří. Zavedlo by nás příliš daleko, kdybych tu měl citovat četné jiné příklady dvojí úlohy bohyně matky. Zmíním se jen o jediném příkladu, ukazujícím dvojí funkci matky: obraz matky ve snech mívá také dvojí tvář. Často se matka objevuje ve snu jako laskavá, milující postava, ale u mnoha lidí je ve snech symbolizována také jako nebezpečný had nebo útočné dravé zvíře, například lev, tygr nebo hyena. Během své klinické zkušenosti jsem nabyl dojmu, že strach z destruktivní matky je daleko silnější než strach z trestajícího, kastrujícího otce. Vypadá to, jako kdybychom nebezpečí hrozící od otce mohli odvrátit poslušností, proti destruktivitě matky však není obrany. Její lásku si nemůžeme zasloužit, neboť si neklade žádné podmínky, její nenávisti nemůžeme uniknout, protože ani pro ni neexistují žádné 'důvody'.Její láska je milost, její nenávist je prokletí, a člověk je nemá moc ovlivňovat." Erich Fromm, Anatomie lidské destruktivity (19.04.2006)