Riten
The Rite
VOD (1)
Obsahy(2)
Film je Bergmanovou reakcí na kritiku jeho divadelní tvorby. V devíti dějstvích rozehrává psychologické kafkovské drama, které svou smělostí a provokativností jistě překvapí. Tři herci jsou odsouzeni za obscénnost poté, co uvedou svou novou hru s názvem „Obřad“. V absurdním výslechu jsou pak konfrontováni se svými vnitřními démony a motivacemi. Nakonec se právník rozhodne prohlédnout si kontroverzní hru v privátním představení. Satirický obraz umění jako něčeho na hranici kolotočového atrakce a skutečné magie. Neradostný obraz zápasu umělce a státního aparátu, dvou šarlatánských a zakomplexovaných světů. Vše se odehrává jakoby v jednom prostoru, interiéry jsou nahrazeny minimem rekvizit a univerzálním plátnem. O to více pozornosti se věnuje hercům a o to více vyniká i iluzornost problémů a vykonstruovaného světa. Trio úspěšných divadelníků na jedné straně a ubohý soudce na straně druhé. A ani jedna strana nevyvolává sympatie. Jen závěrečný rituál budí náznak naděje. Bergmanův skepticismus k vlastnímu světu i ke světu těch druhých sílil. Televizní formát ho vybudil k absolutnímu minimalismu. Tato švédská televizní inscenace patří k vrcholným projevům existenciálně zaměřené angažované dramatické tvorby své doby. (Edisonline)
(více)Recenze (33)
Přepsáno v únoru 2019. Obřad lze chápat jako Bergmanovo afektované podráždění a provokativní exhibování. Obřad je okamžikem existenciálního vydírání niterným strachem. Obřad je filmovou invektivou, která předkládá k posouzení téma umělecké svobody a jejich hranic přípustného, či dovoleného. Silnou stránkou intimní exploze filmové zpovědi jsou opět důmyslné obrazové kompozice, stísněně naléhavá nálada konfliktního prostředí a otevřené bolesti soukromých běsů všech jedinců. Obřad je nihilistické laškování s cynickou krutostí, dozoruje a tráví vnitřnosti. Obřad je stylovou chutí interpretace pomsty sebevědomé tvůrčí mysli. Přední postavou provokování bigotnosti je Hans Winkelmann (vynikající Gunnar Björnstrand), vedoucí člen divadelní skupiny Les Riens. Názorový střet s puritánským pohoršením přináší uvědomění si neudržitelnosti bizarních vazeb vzájemných vztahů. Jeho běsem je strach z osamělosti a skutečnost nelze obelhávat donekonečna. Dalším členem divadelního souboru je Thea Winkelmann alias Claudia Monteverdi (šarmantní Ingrid Thulin), Hansova manželka. Trauma minulosti se připomíná v záchvatech úzkosti i submisivní odevzdaností. Dráždí smyslností a děsí se samoty. Třetím členem herecké skupiny je Sebastian Fischer (pozoruhodný Anders Ek), Thein milenec. Jeho vnímání je nevyzpytatelné a neodbytný pocit ublíženosti neustále hrozí procezováním cynismů přes skřípající sevřené zuby. Je prchlivým vládcem své existenciální zkušenosti života, urputně brání rozpad a soukromé právo na něj. Protivníkem umělecké svobody je Dr. Abrahamson (velmi dobrý Erik Hell), vyšetřující soudce. Je povýšený ve své jistotě správného uspořádání světa. Kontakt se směsicí strachu a chtíče ho děsí i přitahuje. Brání svůj známý prostor, naráží na svoji vnitřní slabost, třese se strachem z osamělosti, rozkazuje bez kompromisů. Obřad je svéráznou uměleckou pomstou, pouští se do zuřivé obrany svého vlastního niterného světa. Nešetří kultivovaným výsměchem, nebojí se provokovat a dráždit lidskou přirozeností i formami úzkostí. Jedinečně vzepření se existenciálního umění maloměšťáckému pokrytectví! ()
Tato švédská televizní inscenace patří k vrcholným projevům existenciálně zaměřené angažované dramatické tvorby doby svého vzniku. Dvacet let po druhé světové válce vyrůstalo pokolení, které se v mnoha ohledech začalo až okázale emancipovat z -ismů první poloviny minulého století - meziválečného i válečných období. Přemíra patosu, hluchosti některých zásluh i relativizace hodnot jako takových zrodila potřebu vzpoury a zvýraznila váhu subjektu kouzelným dobovým výrazem "seberealizace". Vznikly i pochybnosti o úloze a váze umění na jedné a smyslu a významu i účelu jeho posuzování a vážení na druhé straně. Znejistělé individuum je také hlavní hrdinou OBŘADU, v němž vlastní zápletka je jen záminkou k vášnivé Bergmanově polemice o místě "vysokého" umění ve skutečnosti šedesátých a sedmdesátých let. Hranice mezi policejním-soudním vyšetřovatelem-vyšetřujícím soudcem a vyšetřovaným uměleckým triem v druhé poloviné inscenace prakticky zcela mizí a zprvu jasné charaktery se mění náhlými přechody do svých úzkostných i sebestředných, značně nadsazených karikatur. Umění je tu tak svým způsobem průnikem do absurdní reality, touhou i rezignací, a to nejen ve varietním vnitřním tvaru OBŘADU, ale i v jeho vnějškovém shrnujícím vyznění. Otázka po smyslu umění, kterou si kladla a optimisticky zodpovídala literatura v minulosti, se v Bergmanově podání mění v úzkostnou vizi, která vědomě rezignuje na shrnující otevřenou odpověď a omezuje se na subjektnost prožitků svého nositele. V tomto ohledu se Bergmanovo dílo, nesené pocitem své doby, mění v předjímající prorocký pohled na naši současnosti. ()
Bohdan Sláma kedysi v jednom interview povedal, že v mladosti zistil, že "televízní inscenace je píčovina". Pochopiteľne komentoval tie československé, ktoré videl v televízii. Bergman pristupuje aj k lacnejšiemu formátu s absolútnou precíznosťou, i keď ani Nykvist pri svojom majstrovstve nedokáže okúzliť v tak obmedzených priestoroch, kde chýba pomaly aj nábytok. Ide o veľmi svojrázne, absurdné dielo odohrávajúce sa nevieme kde a nevieme kedy, v čom tkvie ako jeho nadčasovosť, tak toto rozhodnutie dodáva filmu určitú príťažlivú mystiku. Film môžete vnímať ako polemiku nad umením, ale môžete sa pokojne sústrediť iba na netradičný milostný trojuholník. Postavy sú husto nesympatické, len aby bolo vo veci jasno. ()
Podobně jako "Persona" je "Obřad" z mého pohledu až příliš těžce dešifrovatelným poselstvím, po formální stránce ovšem Bergman jako obvykle suverénní. Témata jež snímek nastoluje se táhnou jako červená nit celou režisérovou tvorbou - partnerské vztahy, sexualita, ambivalentní vztah k Bohu, lidská smrtelnost, psychické poruchy a nechutné fyziologické obtíže. To všechno drží slušně pohromadě a nabízí divákovi bizarní, krajně nenávistně působící podívanou. ()
Zvláštní film, který se mi ale nehodnotí snadno. Je rozdělený do devíti scén, z nichž některé zaujmou (především zpověď a závěrečná), jiné mají určitou sílu (výslech ženy) a některé mě nechaly absolutně chladným (bar). Celkově se ale jedná o zajímavé dílo, které celkem funguje, je dobře natočené a i dobře zahrané. Co se ale postav týče, strašně mě vytáčel ten s brýlemi. To je ale jen menší výtka. Spíš mi vadí, že celou dobu člověk čeká, co z toho vlastně vypadne a nakonec se to celé dozví až v poslední scéně. Ona je to vlastně celou dobu kritika kritiků, resp. lidí, co kritizují zde divadelní hry, ale přitom o nich nic neví. V poslední scéně může někomu připadat divné, že se kritik chová úplně jinak než celou dobu, ale ono se ve skutečnosti jedná o jakousi Bergmanovu "pomstu", protože v představení SPOILER se kritik přizná tomu, že divadelním hrám pořádně nerozumí, že ho do téhle práce prostě dostali a on proti tomu moc nenamítal a pak ho svým Obřadem zděsí natolik, že dostane infarkt KONEC SPOILERU. Může to působit přehnaně, ale je z toho jasné, jak to Bergman zamýšlel. A co je lepší - týrat kritika ve filmu, nebo ve skutečnosti? Odpověď je asi všem jasná. Každopádně představení Obřad by samo o sobě (jako třeba krátký film) mohlo být dost zajímavé a vlastně by předběhlo všechny ty černobílé nepříjemné experimentální podivnosti. Vlastně je to předběhlo i tak, dalo by se říct. 4* ()
Reklama