Výjimeční

Nejsem z kamene a za volbu tématu tentokráte musím něco navíc přihodit, přestože mě film většinu času zase až tak moc neseděl. S blížícím se koncem ovšem ty správné emoce přece jen přicházejí. Film s podobným poselstvím je dobré čas od času vidět, aby se divák přesvědčil o tom, že na světě je spousta lidí, kteří chtějí nezištně pomáhat. Druhá projekce určitě časem hodnocení ještě zvedne. 70% (17.09.2020)

Už při sledování snímku mě napadalo, jak by se s námětem vyrovnala hollywoodská studia. Do hlavní role by angažovali Toma Hankse, slzopudný scénář by byl postavený na nejpodpásovějším citovém vydírání a zbavený vší nepříjemné kontroverze, aby snímek končil patetickým happyendem. Celé by se to pochopitelně motalo kolem neživotných vztahových konstruktů. Nakache a Toledano na to jdou naštěstí jinak a jejich přístup se dá považovat za protipól francouzského hitu Nedotknutelní. V prvním případě volili ryzí komedii, tentokrát nabízí civilnost podepřenou lehce úsměvnými momenty. V Nedotknutelných použili motiv sociální pohádky, tentokrát se jejich scénář opírá o důvěrnou znalost prostředí a problematiky autismu. Film nepředstírá nemožné, netvrdí, že existují pozitivní řešení tam, kde pomůže jen stresující nevděčná práce a asistenti se potýkají s nekončícími riziky soužití se svými svěřenci. Snímek se snaží vyjádřit uznání těm, co službu pacientům poskytují, a je v tom přesvědčivý. Zatímco Nedotknutelní byli silní příběhem, u Výjimečných hrají prim postavy a komunita. Výjimeční nepředstavují aktivistický film v tradičním smyslu slova, tedy snímek, který čeří vody s úmyslem za něco bojovat a něco prosadit. Je ale v tom nejlepším smyslu slova angažovaný s cílem ukázat výsek společnosti a problémy, které se nám moc nechce vidět a kterými se nechceme zabývat. Výborný casting v čele s Vincentem Casselem kvality filmu podtrhuje. Celkový dojem: 90 %. (28.11.2019)

Kdo by to byl řekl, že mě v adventní době zaskočí, uhrane a dojme skupinka francouzských Rain Manů? Ale bez legrace... tohle je neskutečně lidský film, který jsem doslova hltal z plátna a nepřestal ani na okamžik. S výborným Vincentem Casselem v hlavní roli mi připomněl klenoty jako Rain Man, Čas probuzení a svým původem i Nedotknutelné a rozhodně se nejedná o hyperbolická přirovnání. Francouzi zkrátka umí točit filmy o lidských příbězích a tenhle se mi obzvlášť zapíše do paměti. A když už si myslíte, že je všemu emočnímu cloumání konec, přijde ten zdaleka nejsilnější moment - závěrečné titulky. Za mě nejlepší film roku 2019. (03.12.2019)

Dobry film s velkym lidskym presahem. Jde videt, ze reziserske duo ma socialni citeni, nikomu nic nevnucuji a zbytecne nikoho nelituji. Nejlepsi byla konfrontace se statni kontrolou. Cassel tradicne dobry herecky vykon, prijemne prekvapil i Reda Kateb, ktereho jsem videl ve filmu poprve. Nez jsem sel na tento film, precetl jsem si pouze obsah na teto strance a zanr. Sliboval jsem si od toho poradnou komedii a ono nic, ciste socialni drama... Nevim, kdo urcuje zanr, ale to kolem komedie ani neslo. Takze klamani zakaznika.-). Jo, kde je konec francouzskym komediim, ktere provazely me detstvi? Bez ohledu na zanr, se jedna o uplne jinou zemi nez pamatuje takovy Funes... Videno v ostravskem Artu, deset divaku. (27.02.2020)

Společnost si s nimi neví rady, nebo spíš možná nechce vědět. Žabožrouti přicházejí s tématem, který diváka chytne a zároveň ho donutí k zamyšlení. Jeden vede dvě dekády spolek pro děti s těžkým autismem, které by byly jinak odkázané na čtyři stěny, jednu postel a spoustu prášků. Nikde je nechtějí, tudíž úřady tak trochu přivírají oči nad jeho netradičními metodami. Chybí mu totiž adekvátní prostory, příslušná povolení či kvalifikovaný personál. Druhý, jeho kamarád, zase učí dospívající ze sociálně slabých rodin, kteří nevědí, co se s načatým životem, jak se o mladé autisty postarat. Dvě skupiny, které rozhodně nemají na růžích ustláno a na které systém tak nějak zapomíná. Jenže teď přichází do multikulti spolku kontrola z vyšších míst. Ač velmi těžké téma, pořád jsme tak nějak na odlehčené vlně. Máme tu tak hříšníka se záchrannou brzdou ve vlaku, který rád pokládá druhým hlavu na rameno, máme tu Vincenta Cassela, který opakovaně absolvuje seznamovací schůzky s náhodně dohozenými protějšky, máme tu neustálé výmluvy, proč daný pečovatel přišel pozdě. Přestože na plátně vystupují postavy projevující se abnormální sociální interakcí a s velmi netradičními vzorci chování, až na jednu výjimku (noční hledání ztraceného mlátiče do hlavy) se do toho nikdy neobujeme, nikdy nepadneme na hubu. Rozhodně to neznamená, že by tvůrci nešli k jádru problému a jen přešlapovali na místě, to vůbec, vidíme každodenní realitu, ale tak nějak pořád s jistou dávkou nadsázky. Nějaký jasný dějový oblouk chybí, spíš jde o jakési naléhavé svědectví o potížích těch, kteří pomáhají, ale jsou na to tak trochu sami. Olivier Nakache a Eric Toledano, režisérské a scenáristické duo, které stojí za dojímajícím hitem Nedotknutelní, sáhlo po skutečném případu a vrací se (samozřejmě i mezitím nějaké projekty měli) ve velkém stylu, jen fyzické postižení vystřídalo duševní. Ožehavá problematika, dávno prohrané bitvy, přirozené charisma obou hlavních představitelů, rozostřená kamera i poutavý hudební podkres. Za mě spokojenost. 80% (05.05.2020)