Lillian

Tohle bylo přece tak přenádherný! Film pro náročnějšího diváka, kterému nevadí dívat se něco málo přes dvě hodiny na ženu, která kráčí pěšky Spojenými státy bez peněz, bez znalosti angličtiny a především beze slov, a tak musí improvizovat, bojovat a věřit tomu, že dokáže dojít pěšky jen s tím co má nebo najde z New Yorku až do svého domovského Ruska. A v tom přesně je síla filmu. Při této tůře jsem poznal USA jinak než z většiny filmů. Americké zapadákovy, burani, opuštěné domy, to vše ve zcela realistickém podání, kdy jsem měl prostě ten úžasný wau pocit, že tohle je ten důvod, proč miluju obyčejné filmy s příběhem a bez efektů. Tady se neděje nic, a přitom všechno. Tady si podává ruku život se smrtí, radost se smutkem, úsměv s pláčem. Tady se žije! Z tohoto filmu totiž přímo prýští život a síla, která se na mě přenesla s neskutečnou intenzitou. A ten konec! Bože, ten symbolický konec, kdy je na každém divákovi, jak si ho vyloží. Já uvěřil v nadpřirozeno, já uvěřil, že vše je možné. Já to cítil až ve svém nitru. Chápu, že tenhle film není pro každého a nebude sedět každému. Ale kdo hledá ve filmech lidskost, kdo nepotřebuje mnoho slov či rozmáchlá gesta, ten bude nadšený. [27. Art Film Fest Košice] (19.06.2019)

Manuál pro somráky na Želvím ostrově, dnes zvaném Spojené státy. 1) Čím déle jsem film sledoval, tím více pro mě ztrácel na smyslu. Nemluvím jen o geografickém pohledu (koukněte se na mapu, kudy že to šla z New Yorku do Ruska) ale hlavně o účelu celé věci._____ 2) Satirický pohled na Ameriku jsem až na pár detailů (šerif) nezaznamenal._____ 3) Ani o dívce není téměř nic známo, snad jen tolik, že je to jasná dylina._____ 4) Více by se mi líbilo, kdyby všichni mluvili zcela nesrozumitelně a divák by musel vše objevovat společně s Lillian. Ale o objevování tu, zdá se mi, autorovi ani moc nešlo. (30.10.2020)

Mladá Ruska s prošlým pasem kráčí z New Yorku na severopzápad, aby přes Kanadu a Aljašku dokráčela domů do Ruska. Dvě třetiny stopáže kráčí přes nejnudnější místa Spojených států, kouká kolem sebe, něco někde ukradne, někde se nadivoko vyspí nebo umyje. Občas zazní průvodné hlášení z amerického rádia nebo někdo něco řekne na městské ceremonii - třeba na indiánské na téma utlačování. A občas jí do toho kráčení zazní dramatická hudba jak z Hitchcocka, přestože se zrovna vůbec nic napínavé neděje, ani se k ničemu napínavému neschyluje. Pozdější severní lokace filmu dodají alespoň atmosféru, ale o patro výše ho zvedne až filozofické zakončení jejího putování s jednou klíčovou informací (nečtěte si synopse). (04.06.2021)

Osamělá pěší odysea napříč USA, jejíž nemluvná hrdinka putuje z New Yorku do Ruska bez peněz a bez dokumentů, bez zjevného plánu i bez znalosti jazyka, jen s malým batůžkem, v sobě skrývá jistou poezii, zprostředkovanou záběry, jež nezapřou režisérovu dokumentární minulost, a v nichž se vytrvalá a nezlomná mladá dívka jeví jako netradiční průvodce po nejrůznějších lokacích. Jinak jde ale o poněkud prvoplánový komentář k rozpadu Ameriky a jejích hodnot, v němž se dvě hodiny říká to samé a bohužel docela povrchně (upozorňuje se mimo jiné na prostoduchost demoličních derby, hulvátství jižanských nadržených buranů či na utlačování indiánů). Na druhou stranu hrdinka potká i pár lidí, kteří jsou na ni hodní a pokusí se jí trochu pomoct, čímž reprezentují pozůstatek humanitních principů, jež si zatím americká společnost stále udržuje. Vrcholem je metaforický závěr s lovením velryb, ale musíte se k němu trochu prokousat. (03.07.2019)

Lillian, pro kterou v New Yorku už nezbylo ani porno, se vrací domů, do Ruska. Dokázala něco, co bych sám nikdy nedokázal, i když vím, že bych měl. Celý film je strhující podívaná na jednu část země a život na ní. Lillian nemluví, verbálním průvodcem jsou jen rozhlasové zprávy a samomluvy lidí, kteří toho nemají moc co říct. K Lillian jsme neustále a stále těsněji přitahování, až vnímáme její cestu jako svou. A jsme to my, kteří bychom si chtěli s ní popovídat a věříme, že práve nám by se to povedlo; chtěli bychom ji něco dát a věříme, že by si to vzala právě od nás. - Ulrich Seidl prostě ví, čí filmy má produkovat. - Skutečná Lillian Alling putovala touto cestou od roku 1926, v roce 1928 se její stopy se ztrácejíí v prostoru Beringovy úžiny, což nutně neznamená, že její pouť zde skončila. - A nám nezbývá než smeknout před prvním filmem relativně mladého Horvatha, žasnout před jeho nápady ve všech filmových branžích (snad až na tu hudbu) a těšit se na jeho další flmovou kariéru. - Průměrné hodnocení mých oblíbených uživatelů je 88%. (17.12.2020)