Portrét dívky v plamenech

Občas nechápu, jak se nějakému filmu povede vzbudit tolik hysterických reakcí. Portrét dívky v plamenech má okolo sebe auru snímku, který je buď nekriticky oslavován, anebo odsouzen jako pseudo umění. Mně se oběma proudům tentokrát podařilo vyhnout a tak jsem se nechal oslovit jen a pouze samotným filmem. Za mě se nejedná o nijak fantasticky výjimečný počin, nicméně jako taková komorní pocitová romance má Portrét dívky v plamenech co nabídnout. Po formální stránce naprosto v pořádku, co však film táhne vpřed, to je práce s herci (herečkami), jejich vedení a chemie mezi nimi. Pokud dokáže film vyprávět namísto dialogu za pomoci pohledů postav, je to skoro vždy ve vztahu k divákovi výhra. A přesně na tomhle stojí velká část vývoje vztahu mezi hlavními hrdinkami, které se dívají a říkají tak víc, než kdyby mluvily. Pokud se vás dotkl pocit, který vyvolává svým pohledem Timothée Chalamet v Call Me by Your Name, je tu velká šance, že vás osloví i Portrét dívky v plamenech. 8/10 (09.01.2020)

Hezky nasmímaný portrét krátkodobého milostného vzplanutí dvou holek, s decentně vystiženými jemnými citovými nuancemi v jejich poznávání se a následnou procházkou zamilovaností. A to je všechno. Emoce jsou zde (jakože ve “vyšším umění”) natolik potlačované, že se z diváka stává pouhý pozorovatel, nikoliv účastník. Nemluvě o naprosté absenci živočišnosti. Srovnání s Call Me by Your Name je na místě, paradoxně právě jeho živočišnost (ve filmovém portrétu zblížení dvou lidí natolik důležitou) by drtivá většina diváků uvítala spíše tady, že ano. Obě holky hrají fantasticky a je jim to vidět na očích, ale nikde jinde. A závěrečná scéna, sice skvěle uzavírající jejch smutný příběh, je až přespříliš podobná tý z Glazerova Birth. (24.12.2019)

Ne, nefunguje to. To vzplanutí jsem jim nevěřil ani na vteřinu. Děvčata jsou krásná a snaží se, ale ta chemie je tam uměle naroubovaná a nezachraňuje to ani oslnivý vizuál 8K kamery. Je s podivem, že zrovna toto (spolu s podobně problematickou Carol) bývá citováno jako nejzdařilejší představitel subžánru, přestože takový Ammonite a The World to Come jsou úplně, ale úplně jinde. ___ edit 2023: Nedalo mi to a ke snímku se opakovaně vracím. Po několika dalších projekcích dojem postupně sílí a zraje, podmaňuje si mě to víc a víc. Začínám už snad lépe rozumět, o co Sciammaové šlo. Opatrně a nesměle přihazuji čtvrtou hvězdičku a těším se na příští setkání v soustředěném pohroužení, které už téměř jistě vyústí v plné souznění. (05.06.2021)

Už několik dní přemýšlím nad slovy, kterými bych mohla film popsat, abych alespoň částečně zachytila pocity, které ve mě vyvolal. Portrét dívky v plamenech je snímek silně intimní, který zachycuje křehkost i nezničitelnost, prchavost i věčnost, poetiku i syrovost, klid i vášeň vztahu dvou mladých žen, jejichž osudy se střetly, ale kterým nebylo dopřáno kráčet životem spolu. Z komentářů některých lidí je patrné, že očekávali lesbický LGBT film v korzetech, který by z rukávu tahal esa v podobě erotických scén a "živočišnosti", aby se měli pánové na co koukat. O tom Portrét ale není a pro mě osobně bylo neuvěřitelně osvěžující vidět film, který byl natočený ženou, o ženách a pro ženy s naprostou absencí male gaze. Film, který je v jednotlivých tématech i ve způsobu jejich vyobrazení tak silně feministický, ale zároveň je přirozený a nenucený, takže z něj nesrší žádná (případně rušivá) agenda. Při sledování je znát, že za scénářem i režií stojí žena, pro kterou má tato tématika silný osobní význam, což Portrétu dodává duši i autenticitu. Nechci urážet schopné mužské tvůrce, ale nemyslím si, že by dokázali stejným způsobem zachytit pouto ústřední dvojice, nesexualizovanou ženskou nahotu, domácí harmonii a soudržnost zahrnující mladou služebnou nebo scénu domácího potratu. Ve filmu je hned několik scén, které jsem si musela pustit opakovaně a které považuji z technického i emocionálního hlediska za některé z nejlepších scén, které jsem kdy na obrazovce viděla. A ohromný podíl na tom samozřejmě mají obě ústřední herečky, které jediným pohledem nebo záchvěvem dokázaly říct více, než by to kdokoli dokázal slovy. Abych to zkrátka shrnula (jestli to nebylo už zjevné), jde pro mě osobně o jeden z nejsilnějších filmových zážitků, který se mi vryl hluboko pod kůži a ke kterému se budu znovu ráda vracet. (17.05.2021)

Nádherné. Tak by se dal popsat tento snímek jedním slovem. Netuším, zda je to francouzským citem pro umění, ale poslední dobou mě tamní produkce nepřestává udivovat. Portrét dívky v plamenech sice příběhově nijak nevyniká, nemá žádnou temnou, lépe řečeno výraznou zápletku a akčnější scény se dočkáme jednou, možná dvakrát, ale film oslní diváka naprosto opačně. Mladá, a vskutku nádherná, malířka Marianne dostane možnost namalovat portrét bohaté dívky, ale má to háček. Dívka se nechce nechat namalovat. Tudíž Marianne nezbývá nic jiného, než ji sledovat. V tom mezi dívkami vzniká určitá symbióza, která diváka neskutečně baví a chce vidět, jak se vztah mezi hlavními postavami vyvíjí. A jelikož je příběh o malířce, jde o dosti detailní práci (jak v malířství, tak ve scénografii). Divák se začne tedy soustředit na jednotlivé pohyby, pohledy a pohnutky postav, které ladně herečky vyjadřují. Způsob, kterým je tento romantický příběh totiž vyprávěn, jsem dosud jaktěživ neviděl. Minimalistická režisérka snímku Céline Sciamma dokázala tento prosťoučký příběh zformovat tak, že divák neodtrhl od plátna oči celé dvě hodiny. A to pozor! v celém snímku zazní jediné dvě skladby. Právě režisérčin minimalismus jde ve snímku patřičně vidět. Minimalismus se totiž do filmu neskutečně hodil. Začínáme širokými plážovými scénami a nepřestávajícím duněním moře. Postupně se však scény přibližují, šum utichá a s vytvořením citového pouta mezi postavami a divákem se začínáme soustředit na doposud nepatřičné jevy, jako je například zrychlování a zpomalování dechu hlavních postav a změna jejich pohledů, ze kterých najednou dokážeme vyčíst dokonce věci, které bychom na začátku nedokázali (režisérka nám to ani nedovoluje, servíruje příběh přesně tak, jak rychle se k němu divák přibližovat chce). Uvědoměním režisérky onoho prostého příběhu, pokouší se nám zážitek alespoň zintenzivnit hudbou, která když zazní, jde o neskutečný orgasmus. Jako celek na mne film působil dokonale. Nic, co bych mohl vytknout. Od první po poslední scénu jde o jedno velké, vizuální vyvrcholení. (27.02.2020)