Hodina vlků

Minúta niekedy trvá celú večnosť... ...a Hodina vlka je na tom podobne. Občas som mal vážne pocit, že aktuálna scéna trvá neskutočne dlho a po skončení filmu sa mi nechcelo veriť, že som ho sledoval len po dobu 90 minút. Jedná sa o zvláštny film, ktorý je trochu konverzačnou drámou, trochu hororom a trochu "lynchovinou". Dráma je však nudná, (psychologický) horor ničím výnimočný a "lynchovina" je jednoducho "lynchovská". Čo sa hercov týka, tak Liv Ullman hrá dobre, ale nezáživne a Max von Sydow hrá dobre tiež, ale vzhľadom na jeho podivnú postavu by sa dalo povedať, že divne. Navyše som najmä ku koncu musel lúštiť, čo sa vo filme vôbec deje - neviem či to bolo spôsobené zlou kamerou, poškodenou kópiou filmu alebo zlým TV signálom (STV2) - ale na radosti mi to nepridalo. Pôvodne som chcel Hodine vlka udeliť hviezdičky tri, ak sa však sa nad tým zamyslím, tak tá tretia by bola asi len za režisérovo meno. (12.08.2008)

To, že si Bergman vyhání své vnitřní duchy na filmové plátno mi nevadí, ale to že jimi krmí i diváky, to už je docela hnus. Hodina vlků je další z řady "vysoce výživných" pseudointeligentních filmů, nak kterými se každý rozplývá, jak jsou úžasné, jaký je Bergman (Lynch etc.) génius a jaké mají hluboké myšlenkové pozadí, i když se na ně z plátna vyvalí jenom směsice nesrozumitelných výblevů, ze kterých pochopí pěkné prd a umírají při tom nudou. Umění pro umění, ne pro lidi. (03.04.2007)

Zrkadielko, zrkadielko, povedz že mi, je ten Ingmar Bergman normálny? Zrkadlo sa namiesto odpovede samo treslo o zem a rozbilo na tisíc márnych kúskov. A čo tie odrážajú? Vtáčieho muža, ženu bez tváre, pustý ostrov, ktorý len ťažko môže byť hniezdočkom lásky pre tehotnú ženu. A iné. Poznámka: písanie denníka som vždy považovala u normálnych (v tomto prípade aj nenormálnych) ľudí za jednu z najväčších hlúpostí, aká sa len dá vôbec praktizovať. (21.07.2017)

Here is the Thing: horor je ve své nejhlubší podstatě realistický žánr; monstrum (ať je jím vlkodlak, zombie nebo vraždící panenka) musí dodržovat určité zákonitosti. Může si je v některých případech přiohnout - být rychlejší nebo předvídavější, než oběť, případně využívat svých nadpřirozených schopností - díky čemuž získává navrch, ale to je tak vše. Bergman se takovému omezení obloukem vyhnul, jeho děsy využívají logiky snu (jakkoli v jiném duchu, než jak ji chápou surrealisté). Noční můře totiž uniknout nelze - oběť je v ní předem znevýhodněná, protože prostředí hraje proti ní (časové a prostorové zkratky, absence kauzuality). Ne, že by byl výsledek zákonitě děsivější... ale rozhodně je to osvěžující přístup. Výsledkem Bergmanova experimentu je spíš psychologická studie (jak už to tak u něj bývá), ale v jiném podání, než jsme zvyklí. Příjemným bonusem je samozřejmě brilantní Nykvistova geniální kameramanská práce, na kterou může člověk pět etudy do omrzení. (07.08.2018)

Bohužel musím konstatovat, že ze všech snímků, které jsem od režiséra viděl, mi přišel tento nejslabší. Už začátek s promluvou k divákům a nastíněním natáčení mi nesedl. Stejně tak mi vadilo (a to hodně) neobjasnění faktu, že žena může vidět a slyšet to, co její muž (ehm, argument, že lidé, kteří jsou spolu dlouho duševně „prorostou“ už snad ani vágnější a naivnější být nemohl). Pak i ty odkazy na spisovatele či postavy z romantismu šly (díky mé neznalosti) úplně mimo mě. Co fungovalo, byla alespoň trochu popracovaná psychologie postav (i když oproti jiným režisérovým snímkům to byla docela slabota) a pak hororový nádech jako takový, který si dokázal uchovat určité kouzlo (stejně jako to tajemno kolem, než mi došlo, že ho nelze ani trochu rozkrýt). No, jednou to asi přijít muselo, každopádně poprvé budu muset jít u Bergmana pod 4*, Hodina vlků mi vychází na pouhý průměr. (14.03.2014)