Hodina vlků

Bohužel musím konstatovat, že ze všech snímků, které jsem od režiséra viděl, mi přišel tento nejslabší. Už začátek s promluvou k divákům a nastíněním natáčení mi nesedl. Stejně tak mi vadilo (a to hodně) neobjasnění faktu, že žena může vidět a slyšet to, co její muž (ehm, argument, že lidé, kteří jsou spolu dlouho duševně „prorostou“ už snad ani vágnější a naivnější být nemohl). Pak i ty odkazy na spisovatele či postavy z romantismu šly (díky mé neznalosti) úplně mimo mě. Co fungovalo, byla alespoň trochu popracovaná psychologie postav (i když oproti jiným režisérovým snímkům to byla docela slabota) a pak hororový nádech jako takový, který si dokázal uchovat určité kouzlo (stejně jako to tajemno kolem, než mi došlo, že ho nelze ani trochu rozkrýt). No, jednou to asi přijít muselo, každopádně poprvé budu muset jít u Bergmana pod 4*, Hodina vlků mi vychází na pouhý průměr. (14.03.2014)

Bolo len otázkou času, kedy ponurý Bergman zavadí o romantizmus (v historickom zmysle slova), surrealizmus a horor. Syntéza týchto troch pojmov totiž dokonale vyhovuje povahe autorovho snaženia - sprostredkovať mučivý účinok iracionálneho fungovania ľudského podvedomia i vedomia. Výsledkom je akási moderná filmová balada, ktorá má dosť blízko k niektorým pasážam zo Selmy Lagerlofovej či Karen Blixenovej. Približne takú atmosféru mohla mať Herzova "Morgiana", ak by bol režisér mohol pracovať slobodne. Nuž a atmosféra "Hodiny vlka" je taká superexplozívna a tak prestúpená "smogom", až má divák pocit, že potrebuje plynovú masku (alebo kyslíkový prístroj). Tragika labilného hrdinu sa premieta do panoptika morbídnych démonických postáv, ktorých znepokojivosť je až fyzicky cítená. Hrdina podlieha a stáva sa jedným z nich, zdarne sekundujúc romerovským mŕtvym hrdinom z toho istého roku. Nie je dôležité vidieť a vedieť všetko, náznak je vzrušujúcejší než explicitnosť - z bábkového divadla uvidí divák len úvodné zlovestné gesto, zvyšok predstavenia sa odohráva v tvárach hercov. Tak nejak som si vždy predstavoval dokonalý film. Mystérium, vízia, kontemplácia. (18.06.2009)

Tenhle Bergmanův netradiční výlet do žánru hororu na mě působil dost rozporuplně - na jedné straně výborný vizuál i originálně natahovaná statičnost scén, mrazivá atmsoféra "hodiny vlků" (sáhodlouhé odpočítávání bylo nervydrásající) a především "rodinné idylky při chytání ryb" a výborná dvojice v hlavní roli (Ullmannová je výborná zvláště ve scénách, kdy se ona sama ještě posledními silami drží reality a snaží se na ni manžela zpět napojit) na straně druhé až iritující nečitelnost především v závěrečné fantasmagorii, která navíc působí přepjatě a jaksi anachronicky klišovitě, do níž dokonce pronikají předchozí neustále opakované prvky Bergmanových děl, což mě zase jen utvrdilo v tom, že sleduju jen jeho další komorní drama, akorát "převléknuté" do pečlivě maskujícího obleku. Zatímco ostatní filmy se nějak drží života, jeho etických otázek a východisek, zde jsem se setkal spíše s intelektuální nabubřelostí, jenž je od života na míle vzdálena a spíše staví na vyumělkovaném konstruktu. Takovéto filmy mi nikdy nebudou blízké i kdyby je natočil sebevětší mistr. (29.03.2010)

Krásne mrazivý filmový portrét s goticky tichou atmosférou, kde aj jemnejšie slová sú tu počuť veľmi nahlas a kde čiernobiela kompozícia či odľahlé miesto dotvárajú okulahodiacu atmosféru. Formálne dokonale zvládnutá dezilúzia myslenia jedného človeka (teda dvoch) a zároveň pre diváka možnosť hľadania pravdy, symbolov a artu... Bergman perfekcionisticky diktoval túto jedinečnú umeleckú lahôdku, neodbočoval od danej problematiky a zvolil depresívny prístup poňatia. Ďalej, chladní herci, ktorým nechýbali svojské charaktery, výborné tiché exteriéry a hlboko uzavreté interiéry. Po celý čas som pociťoval magické momenty, kde nebolo ani veľmi potrebné používať hudobný doprovod (čo v béčkových filmoch je záchrana). Zároveň si uvedomujem, že Hodina Vlka nie je pre každého... Určite nie pre masovo konzumného diváka, či naivína, čo si myslel, že sa bude tešiť z lacných vlkodlakov. Takýto úžasný horor sa mi podarí vzhliadnuť možno pár krát v živote. Kto to nevidel, SLEDUJTE TO! (28.01.2013)

Here is the Thing: horor je ve své nejhlubší podstatě realistický žánr; monstrum (ať je jím vlkodlak, zombie nebo vraždící panenka) musí dodržovat určité zákonitosti. Může si je v některých případech přiohnout - být rychlejší nebo předvídavější, než oběť, případně využívat svých nadpřirozených schopností - díky čemuž získává navrch, ale to je tak vše. Bergman se takovému omezení obloukem vyhnul, jeho děsy využívají logiky snu (jakkoli v jiném duchu, než jak ji chápou surrealisté). Noční můře totiž uniknout nelze - oběť je v ní předem znevýhodněná, protože prostředí hraje proti ní (časové a prostorové zkratky, absence kauzuality). Ne, že by byl výsledek zákonitě děsivější... ale rozhodně je to osvěžující přístup. Výsledkem Bergmanova experimentu je spíš psychologická studie (jak už to tak u něj bývá), ale v jiném podání, než jsme zvyklí. Příjemným bonusem je samozřejmě brilantní Nykvistova geniální kameramanská práce, na kterou může člověk pět etudy do omrzení. (07.08.2018)