Šepoty a výkřiky

Až dosud jsem měla Bergmana zažitého jako mistra černobílých snímků. Od prvních záběrů není pchyb, že Bergman je prostě mistrem filmařského umění, ať už pracuje s čímkoliv. Titulky předznamenávají dvě základní barvy - červenou a bílou. Červenou lze chápat jako barvu vášně, ale i bolesti a utrpení. Bílá znázorňuje většinou nevinnost a vykoupení, ale lze jí vnímat i jako absenci barevnosti, tedy jako něco všedního a mdlého. Snímek odhaluje podivnou rodinnou sešlost. Sestry, které k sobě nemají zrovna vřelé vztahy se scházejí, protože jedna z nich umírá. Bergman dokáže pracovat s emocemi, dávkuje nám je postupně, odhaluje ženské vnitro všech zúčastněných. Nabízí nám půvabné obrazy, které by se daly souhrně označit jako starosvětské. Ozvývá se romatická klavírní hudba, sestry usedají k lůžku, předčítají knihu, na stole jsou ve vázách růže. Zatímco salón je vyreslen v ostrých kontrastních barvách, venkovní idylické scény oděl Bergman do měkkých žlutozelených tónů. Objevují se paralely v jednání matky a Agnes ve vzpomínách a mezi sestrami Karin a Marií v současnosti. Dlaň na tváři jako znamení blízkosti najdeme ve snímku poměrně často, má ale pokaždé jiné zabervení. Film je obsazený Bergmanovými dvorními dámami, drobná hnutí mysli nejsou v dialozích, ale projevují se často jen nepatrnou mimikou ve tváři nebo v jemných gestech. Komplikované vztahy nemají sestry pouze mezi sebou, svoje bolesti prožívají i v nelehkých partnerských vztazích. Celý příběh začíná i končí nad deníkem nemocné Agnes, začíná i končí nikoliv sevřený v nepropustných zdech, ale v otevřeném prostoru vlídné zahrady. (04.02.2015)

Zvláště těžký a depresivní film (i když toto lze napsat u nejednoho Bergmanova filmu). Ta atmosféra, která na diváka dopadá jako deka, z pod které se nejde vyhrabat, všudypřítomné dusno, výborné herecké výkony (všechny ženské hrdinky si zaslouží uznání, ale zvlášť musím zmínit Harriet Andersson-ta sice měla párkrát nájezd na přehrávání, ale vždy to zvládla ustát a za svoje nanejvýš působivé herectví si zaslouží potlesk ve stoje). Přesto režisérovi neodpustím tu jeho ležérnost, co se týče mužských postav, bez ohledu na to, jakou roli ve filmu měly (obecně nemám rád, když se něco ve filmu někam násilně „zašantročí“ a pak se to najednou objeví, jenom proto, že to chce daný tvůrce zrovna použít a na diváka nebere nejmenší ohled). Celkově slabší 4*. (08.04.2014)

Ano, opět nevím, co napsat, ale prostě musím. K začátku filmu jsem přistupoval trochu ospale, což vedlo k mírnému klimbání, ale jakmile jsem se dostal trochu pod povrch, nespustil jsem z tohoto majstrštyku oči. Nebudu nijak rozebírat stylizaci do červené, kterou tady každý opěvuje, protože je mi to úplně jedno. Tohle je film o vztazích a psychice a krvavě vypadající střihy jsou cool a je to pro leckoho vizuální oživení, ale jestli si z filmu někdo odnese jenom todle, tak potěš pánbůh... Nebudu nic prozrazovat, každý si ty symboly musí rozluštit sám a k jednotlivým "medailonkům" postav, které nakonec nejsou tím, čím se zdají být (ha, až twinpeaksovská fráze), si také musíte najít cestu podle svého. Teď mě tak napadá, že poslední věta dělá z celého komentu jen bezmyšlenkovité a pseudointelektuální blábolení a působí dojmem, že vlastně vůbec nemám ponětí, o čem to tu plácám. Na to můžu říct jen jednu věc - doporučuji. Podívejte se na to a budete blábolit taky. Je totiž hodně těžké něco takového verbálně či literárně uchopit, přestože vnitřně to chápete. Však víte, co myslim. Jenom musím dodat, že tohle je moje prvotní seznámení s Bergmanem, takže jestli se jedná o slabý odvar jeho jiných děl, tak příště asi umřu... 95%. (31.01.2008)

Ty Bergmanovy ženy, to je nádhera...vnější i vnitřní. Jedna z velkých životních pravd nás učí, že člověk začíná přemýšlet o životě teprve ve chvíli, kdy se setkává se smrtí. Najednou je na vše pozdě, narychlo se sbírají poslední, někdy extrémně bolestivé, střepy minulosti. Zoufale se slepují, aby ty naše rodinné vztahy přece jen nějak vypadaly, alespoň navenek, jako naše honosné sídlo a červený pokoj, jenž jakoby zhmotňoval naší povrchnost a nabubřelost, navzdory vlastním citům, které se tak silně snažíme potlačovat, až nakonec vyjdou napovrch ve formě, kterou jsme si vůbec nepřály. My, noblesní dámy, Agnes, Karin a Maria, jo ještě jedna prostoduchá služka, jež tu ztělesňuje to vrchností marně hledané a od sebe záměrně odehnané lidství...snad také ono štěstí, které nám přinášejí některé líbezné okamžiky, jenž by mohly trvat navěky, v tu chvíli cítíme silný pocit štěstí uvnitř sebe sama, hřející nás na prsou. Bergman opět řádí, dokonale využívá barevného obrazu a formou fantastické stínohry a pomocí retrospektiv, které vyžadují zvýšenou divákovu pozornost, nám na zlatém podnose přináší rozkrájené duše čtyř žen, od prvních minut nás rmoutí a trápí tím, jací jsme my lidé slabí a směšní. Krásný to film, i když na plný počet u mě není. (21.07.2018)

Předně musím říct, že ačkoliv je mé hodnocení pětihvězdičkové, není stoprocentní. Tento film disponuje naprosto dokonalou první částí, která způsobila, že mé srdce začalo krvácet a brečela jsem kvůli ní asi čtvrt hodiny. A ne jen takové to obvyklé zavzlykání a pár ukáplých slziček, opravdu hluboký, vnitřní pláč. Předčasné umírání ženy na nemoc je téma, které se mě bytostně dotýká a to, jakým způsobem to téma režisér pojednává, je shodné s mými vzpomínkami. Nekomentovaná, agonická smrt bez úsměvů a prohlášení o tom, jak se dotyční těší na lepší svět. Ne. --- To, co se děje zhruba od 45 minuty, už se nese v jiném duchu a tam už zaujímám jenom roli pozorovatele, nikoliv toho, kdo to celé prožívá, jako u první části. Pořád to zůstává velmi dobrým filmem, ale nemám ten dojem, že by se mě skleněný střep někde dotknul. I kdyby jen nepatrná smrt. ♥ (06.02.2011)