Vracenky

Už som tento film kedysi videla a spomenula som si na to, keď som naň náhodou prepla na CS filme. Znova som ho dopozerala do konca... má v sebe nejaké čaro, ktoré ma vždy upúta :-) Mimochodom, jeho autenticita je taká dokonalá, že až teraz na ČSFD som si všimla, že vznikol v roku 1990. Považovala som ho za oveľa starší (a ani mi nenapadlo riešiť, že keby vznikol napr. v 1968, Jana Švandová by tam musela byť mladá žaba:-). Proste ma načisto ošudil, ale v dobrom :-) (13.06.2013)

Působivé někdy temné někdy veselé černobílé drama o dětství jednoho malého rošťáka v pochmurných padesátých letech. Budovatelsky zapálená naivní maminka nestačí na výchovu svých dvou dětí a tak se někdy vychovávají samy při provádění různých lumpáren na ulici. Zároveň kolem zuřivě běží doba, zavírají se soukromé hospody a krámy, zakládají se družstva, staví se pomníky. Pak přicházejí také velká zklamání v podobě politických procesů a přelepování jmen v učebnicích. Vše je sledováno dětskýma očima a chápáno dětským rozumem. Příjemný film, ale Svěrákovu Obecnou školu (odehrávající se jen o pár let dříve) mám radši. Trailer: nenalezen. (07.04.2009)

K VRACENKÁM jsem se dostal zcela náhodou, abych s údivem zjistil, že je to film netušené krásy. Již od prvního záběru mě chytil za srdce a zcela dostal. Tedy bohužel ne zcela bezvýhradně, vadil mi tam - dle mého soudu zbytečný - voiceover hlavní postavy a herecký výskyt některých individuí, které nemůžu vystát (např. Švandová, Vašut; naopak Suchařípa je famózní a všichni dětští herci velmi dobří). Rovněž mi přišlo, že je z filmu příliš znát, že byl natočen na počátku 90. let, a nikoli v době, v níž se odehrává - je to znát třeba z - v podstatě současné - češtiny dětských herců (pusťte si nějaký film z 50. let, abyste viděli, co mám na mysli, když říkám, že se tehdy mluvilo jinak). V jedné scéně dokonce hlavní postava pronese na znamení údivu slovo epesní, což bylo - pokud se nepletu - slovo, které bylo v módě právě v 90. letech, a malý kluk v 50. letech by ho pode mě určitě nikdy nepoužil. Pokud jde o přednosti snímku, VRACENKY mě zaujaly výbornou černobílou kamerou Jiřího Krejčíka a krásnou hudbou Jiřího Šusty, jakož i atraktivními lokacemi staré Prahy a zajímavými prostřihy z archivu Krátkého filmu Praha (mj. o vzniku Stalinova pomníku na Letné či vystavení balzamovaného Gottwalda na Vítkově). Při sledování jsem si vzpomněl na Irenu Douskovou a její knihu Hrdý Budžes, která je VRACENKÁM velmi podobná - i ona staví svou komiku na naivitě dětského pohledu na těžký život za totáče, jen o dvě dekády později. Podobnost mezi oběma díly je dokonce natolik zarážející, až jsem skoro v pokušení se domnívat, že Dousková VRACENKY znala a více či méně přiznaně se jimi "inspirovala". Kdo to ví, odpoví... Každopádně tohle je vážně skvělý film, pokud byste tedy na něj někde narazili, jděte do něho, ručím za to, že nebudete zklamáni. (10.05.2014)

Pozapomenutý klenot 90. let. Na hektickou dobu 50. let, na všechen ten idealismus, ideologie, náboženství, vykonstruované politické procesy a celkově na děsivě temné období našich dějin je zde nahlíženo skrze malého chlapce a jeho dětský pohled na svět. Trochu zvláštní kombinace, ale ono to funguje. Tíživá atmosféra je prokládána zábavnými zážitky hlavního hrdiny. Již dlouho jsem se takto nedojal a zároveň nezasmál... (14.08.2011)

Vracenky se na české obrazovky příliš nevrací, přitom rozhodně patří k tomu nejlepšímu, divácky přitažlivému a v devadesátkách oblíbenému "vypořádávacímu retru", co u nás bylo natočeno. Schmidt tu s  poetikou příběhů Oty Pavla nahlíží dětskýma očima na padesátá léta, kde se za budovatelským nadšením odehrával hon na čarodějnice.  Malý uličník s úžasným příjmením Domnosil, které si zejména vychutnává jak jinak než báječný a pokousaný ředitel Suchařípa, prožívá různé dětské štrapáce a proplouvá bez pochopení čehokoliv dobou tak divnou, že si ji dnes ani neumíme příliš představit.   Od výprasku na prdel  ale překvapivě nepomůže ani Ježíš ani Lenin.   Skvěle se tu pak blýskl umírněným herectvím Oldřich Navrátil. (12.07.2023)