poster

K2 vlastní cestou

  • anglický

    K2 My Way

    (festivalový název)

Dokumentární

Česko, 2020, 100 min

Režie:

Jana Počtová

Scénář:

Jana Počtová

Hudba:

Jan Ponocný
(další profese)
Nastala chyba při přehrávání videa.
  • Ryuuhei
    ****

    Snímek dokázal naprosto výtečně zachytit úzkost, s jakou se pri takovém výstupu člověk musí potýkat - už jen v kinosále se mi místy těžce dýchalo a dokázal jsem si představit, jak hrozná zima musí v těch výškách asi být. A část, kde se vlastně ani nevědělo, jestli hrdinka dojde až vrcholu, byla sakra napínavá! Body snižuju leda za pomalý rozjezd a příliš protahované pohledy do života hrdinky - raději bych přidal pár záběrů k samotnému výstupu, sem tam se dostavil až moc velký skok v čase. Jinak opravdu působivý dokument, u kterého si člověk uvědomí, že takový výstup do 6 kilometrů rozhodně nebude žádná psina. (A ano, souhlasím, že hrdinka i na můj vkus brečela příliš často, až to bylo trochu otravné - emoce být můžou, ale nemusí být pokaždé na kameře.)(1.8.2020)

  • Slarque
    ****

    Tak trochu sociologický a trochu horolezecký dokument – byť v obou kategoriích autorka na rozdíl od protagonistky skončila v posledním táboře pod vrcholem, jako celek se obě složky doplňují a posilují. Tematicky je to opravdu hodně podobné hranému filmu Proxima (který přišel do českých kin shodou okolností tentýž den). I matky od rodiny mají své sny. Proč by si je nemohly splnit? Protože život „správné“ mámy se točí v první řadě kolem dětí? A nemáme už náhodou 21. století? Pořádný dokument by měl položit řadu podnětných otázek. Splněno (90%).(1.8.2020)

  • K88
    ****

    Dokumentární film K2 vlastní cestou mě příjemně překvapil. Původně jsem čekala více horolezecký dokument, plný dech beroucích záběrů závratných výšin a souboje člověka s přírodou. Autorka Jana Počtová se ve své tvorbě hodně zaměřuje na vztahovou rovinu příběhů a dává vyniknout detailů běžného života. Velmi zajímavě skládá příběh z více úhlů pohledu, dává šanci aby se vyjádřila nejen hlavní hrdinka Klára, ale i její rodina, včetně dětí, partnera a rodičů. I když jsem byla natěšená na zasněžené kopečky tento malý exkurz do motivů horolezce, co ho žene do kopců byl velmi příjemný. Hodně oceňuji, že film budí emoce a dělí diváky na tábor těch, kteří Kláru Kolouchovou obdivují a na ty, kteří ji naopak zatracují jako špatnou a nezodpovědnou mámu. Vzbudit emoce a rozvířit diskusi se myslím vážně povedlo. Osobně by se mi líbilo, když by v dokumentu dostali ještě více prostoru "šerpové" kteří tvoří lídry expedic a nebýt jich, tak by lidé jako Klára na vrcholu nemohly stanout. Časosběrné záběry K2 od Petra Jana Juračky jsou nádherné, film dobře doplňují.(4.8.2020)

  • M.u.t.t.t.y
    ***

    Girls can do anything. Tuto výmluvnou anglickou hlášku hlavní protagonistka nosí v jedné scéně na tričku a po celou dobu pak i v sobě. Klára Kolouchová jako první Češka vystoupala nejen na nejvyšší horu světa, ale i jejího nebezpečného menšího bratra K2. Celovečerní dokument lze rozdělit na pomyslné tři části – příprava na výstup v Česku, samotné lezení na K2 a epilog v podobě návratu domů. Během toho vám prozradí leccos – ne ale o tom, co byste čekali. Část s přípravou pak sice ilustruje nutnost náročného fyzického tréninku, shánění sponzorů na cestu a potřebu sbalit si jen nejnutnější a nejlepší vybavení, tím vším se ovšem režisérka Jana Počtová zaobírá jen velice zběžně a její film je komentuje jen v rychlosti. Na dokumentu je zejména v této pasáži zjevné, že vypráví ženskou optikou ženský příběh navzdory mačo prostředí, ve kterém se odehrává. Daleko více se totiž soustředí na názory Klářina okolí na to, že se na dlouhou a náročnou výpravu vydává na úkor péče o děti a manžela. Trochu nadbytečný prostor, který je tomuto problému věnován, dokumentu trošku škodí. Přichází tím o určitě zajímavou a nosnou informativní část, která může přiblížit laikům, co příprava na takový výšlap vlastně skutečně obnáší – po zhlédnutí této části divák má skoro pocit, že stačí zajít občas běhat nebo na tenis, koupit si tři péřové vrstvy oblečení a může směle vyrazit na K2 na hike. Především ale jako by věnovaným prostorem tyto komentáře Klářina okolí dokument legitimizoval. Jedná se určitě o zajímavý rozkol, ten je ale nosný především očima samotné protagonistky, nikoli jejího okolí, které ji tlačí do takřka apologetické situace. Klára jej ovšem velmi rychle a srozumitelně vysvětlí a její mateřské city a stýskání po dětech jsou lépe odvyprávěny obrazy a silnými scénami, jako je krátký hovor s dcerou satelitním telefonem ze stanu na úpatí hory. Po přesunu do Asie už na diváka čekají moc hezké obrázky, jak vystřižené z cestopisů a hezky ukazující kontrast mezi důvěrně známým Českem, kde se Klára připravovala. Samotné lezení film zachycuje zajímavě, ale i zde by neuškodila větší informativnost. Neustále se mluví o fixaci terénu, laický divák ale neví, co přesně si pod tím představit. A chtěl-li se dokument zaměřovat na problematiku ženského lezení po největších světových vrcholcích, možná mohl nabídnout aspoň krátké okénko se zahraniční lezkyní, která je v několika záběrech z base campů vidět v pozadí. Pochvalu si v této pasáži zaslouží invence režisérky a střihačů, kteří kombinují několik záběrů z dronu, materiál štábu čekajícího v base campech a selfie výstupy hlavní hrdinky. Vše do sebe hezky zapadá, nejsou vidět obrazově kvalitativní skoky a skoro ani není patrné, že Klára štáb neměla celou dobu sebou. Jednak tím produkce musela šikovně ušetřit a vyhnout se obrovsky náročnému natáčení, jednak Klářiny osamocené výstupy do kamery působí mile autenticky. Trochu problematické je ale nazvučení filmu. Nevím, jestli špatný mixing bude patrný i v kinosále, novinářská online verze ale trpěla velmi nevyváženou hlasitostí, kdy lidem na obraze často nebylo vůbec rozumět, aby vzápětí křičeli na skoro ohlušující úrovni. Situaci zde trochu zachraňuje vhodně vybraná a příjemná hudba. Jaksi na druhé koleji celkově je jakákoli obava o hrdinku, kdy divák zatajuje dech a drží jí pevně zaťaté pěsti – vzpomeňme si na dokumenty, jako je Free Fall, kdy tajíme dech s každým dalším horolezcovým natažením ruky a bojíme se o něj. Jistě, velkou roli hrají produkční peníze, dostupná technika a z nich plynoucí způsoby snímání, ale převážně také v průběhu stopáže budované napětí. Ostatně ani Klářino okolí s výjimkou malých dětí vůbec nepochybuje, že se domů nevrátí živá a zdravá – pouze komentuje zmíněný rozkol horolezeckého koníčku s rolí manželky a matky dvou malých dětí. Klára sice vypráví mrazivý příběh z předchozího výstupu na K2, kdy se jen několik metrů před ní utrhl sníh s nešťastníkem, který svůj pokus horu pokořit nepřežil, konflikt dokumentu ovšem leží úplně někde jinde a pokud se o protagonistku nebojí její reálné okolí, jen těžko lze čekat navzdory jeho nejlepší vůli nějakou emoci od diváka. Klára Kolouchová je frajerka, které každý divák musí usilovně fandit a na závěr filmu před ní a také celým týmem šerpů (kteří si snadno získají svými zkušenostmi, přístupem i znalostí hory obrovský respekt) smeknout pomyslnou čepici. Je ale trochu škoda, že se z příběhu výstupu první Češky na nejnebezpečnější horu světa někam vytratilo napětí. Spíše než o pokoření fyzických limitů a přiblížení celé horolezecké problematiky se režisérka Jana Počtová soustředí na otázky vůle a pokušení se v nejtěžším vzdát a vrátit se do pohodlí domova. Jde tedy spíš o prostý lidský příběh, informace a přílišnou osvětu nečekejte.(3.8.2020)

  • TheKleofa
    ****

    Čekala jsem trochu jiný žánr. Překvapivě je ústředním tématem nikoli výstup na K2, ale dilema "láska k horám versus láska k rodině". Klára Kolouchová je výjimečně silná a odvážná žena, což se ve zpátečnickém maskulinním světě neodpouští, a proto měla zřejmě zato, že potřebuje mediálně trochu zjemnit svůj obraz. Nicméně slzy v každé (druhé) scéně jsou už skutečně trochu moc. Kvůli tomuto "tlačení na pilu" dávám 4*. Jinak ale velmi poutavě a citlivě natočeno, paní režisérka odvedla skvělou práci.(1.8.2020)

  • - Režisérka Jana Počtová strávila s Klárou Kolouchovou natáčením celé dva roky. (fanda124)

  • - „K2 pro mě byla jen jakousi metaforou Klářina vnitřního cíle. Film je o křehkém hledání rovnováhy mezi povinnostmi, těžce vysvětlitelnou touhou zdolat nezdolatelné a o potřebě vymezit se vůči společenským očekáváním,” přibližuje režisérka Jana Počtová. [Zdroj: ceskatelevize.cz] (SONY_)