Juríka

Velmi lidsky a realisticky natočený film. Slovy se tu opravdu zbytečně neplýtvá, a proto atmosféru tvoří spíše vizuální projevy herců. Z obrazovky jsou cítit pocity, o kterých však nikdo zbytečně nemluví, protože to není potřeba. Je to také o předsudcích ve společnosti, které jsou vlastní všem národům a jak je těžké s nimi bojovat... (29.01.2012)

Věřím, že kdybych tohle arcidílo sledoval na velkém plátně, v tichu a přítmí kinosálu, hodnotil bych ještě výše! Takto, před malou obrazovkou svého notebooku, mně (s)vědomí neustále našeptávalo, že bych mohl (a měl) dělat něco jiného, něco užitečnějšího, než se ukolébávat 3 a 1/2 hodinovým japonským dramatem o vyrovnávání se s tragédií - a já se na odpověď nedokázal zasoustředit tak, kterak by si tenhle film rozhodně zasluhoval. To víte, ユリイカ (Yurika) je z těch filmů, kterým se musíte plně podat, myslíte-li na něco jiného, film vás mine (což je asi případ skoro každého filmu, tady to však platí dvojnásob)... Hmm, teď když si to teď po těch pár dnech rekapituluji, jeví se mi mé hodnocení buďto malým zázrakem, nebo pozérstvím. ;-)) Ale když on film tak pozoruhodně (spirituálně) plyne, a to ve velice osobité barvě (náladě), nadto ničím neevokuje rok 2000 (v kterém byl natočen), působí prostě jako dotek jiného času... Má to zkrátka smysl. (24.06.2020)

Asi byla moje chyba, že jsem si to nechal na dva dny, a ten druhý jsem byl strašně roztěkaný, nebo se v té poslední hodině vážně nic nedělo? Každopádně hodně velká chvála za odvahu (3 a 1/2 hodiny, černobílé, téměř se tam nemluví) a jinakost (a to i na Japonce). A snad první film, kde Aoi Miyazaki skutečně hrála. - 80 % (01.06.2011)

Snímek začíná únosem autobusu, který přežije pouze řidič a dva sourozenci (bratr a sestra) středoškolského věku. Na rozdíl od klasických klišé nenásleduje žádná drastická pouť za odplatou, nebo alibistické navrácení se do běžného života. Eureka je film zabývající se otázkou, jak těžké je přežít a jak se vyrovnat s následky traumatického zážitku. Řidič se po dvouletém bezcílném potulování vrací do města, kde se tragédie přihodila a stále není schopný navázat kontakt se svou rodinou. Když se dozví, že děti, které spolu s ním přežily, byly opuštěny matkou a přestaly komunikovat s okolím, rozhodne se k nim nastěhovat a snaží se spolu s nimi najít znovu chuť do života. Jeho snažení vyústí v melancholický výlet během něhož všichni projdou svou vlastní katarzí. Shinji Aoyama, který sám film označuje za „modlitbu za život a touhu po znovuzrození“, neformuluje vnitřní bolest a emocionální rozpoložení postav pomocí slov. Svůj film staví na pomalých dlouhých záběrech s minimem dialogů, které přímo nutí diváka vcítit se do hlavních postav. To vše na základě jemných náznaků a citlivého portrétování postav, které dokonale podtrhuje hlavní téma filmu - neschopnost formulovat své city. Snímek přes svou civilnost a jednoduchost uchvátí svou vizuální stránkou, které vévodí černobílá kamera laděná do odstínu sépie (žlutohnědá) a precizní střih dodržující bloumavé tempo snímku. Dlouhé záběry dávají dostatek prostoru v hlavní roli excelujícímu Koji Yakushovi, zřejmě nejlepšímu japonskému herci současnosti (dvorní herec režiséra Kiyoshiho Kurosawy), kterému skvěle sekunduje Aoi Miyazaki (Gaichu) jako nemluvná dívka Kozue. (05.04.2011)

Eureka je najsilnejšia a najvýpovednejšia v scénach, keď kamera sleduje symbolický pohyb postáv symbolickým krúžením a veľmi pomalými jazdami z nadhľadu vo veľkých celkoch. Snímka s maximálnym a magicky úsporným citom pre strih, kameru, hudbu, herecký výraz, sled scén... a tiež maximálne vysiľujúca filmová púť, road-movie, ktoré môže k záveru svojím pozastavením času, nenútene silnou atmosférou, fotogenickosťou, citom pre civilnosť a prirodzenosť, alebo motívom postáv hľadajúcich si k sebe cestu pripomenúť poetiku raných road-movies Wima Wendersa (napr. Im Lauf der Zeit ). (14.06.2016)