Vzestup

Já a sovětská psychologická dramata se asi nemáme rádi. Přijde mi, že vše líčí příliš rozvláčně, moc tlačí na pilu a skrz to sklouzávají až k nudě. Zato válečné filmy (Osvobození, ..a jitra jsou zde tichá, Jdi a dívej, Hořící sníh,....) točit umí a jinak tomu nebylo ani zde. Úvod byl velmi zdařilý a celkově atmosféra sněhu, mrazu, vypáleného stavení a kolaborantů, skrývání se v domě ženy a jejích dětí, to vše bylo výborné, avšak poté pro mě Šepiťkové počin až na občasné záchvěvy (výslech Sotnikova nebo poprava) ztratil kouzlo. Víc jak 3* tedy bohužel dát nemohu. (23.02.2015)

Běloruský spisovatel Vasil Bykav patří k předním světovým autorům. Podobně jako u nás Arnošt Lustig je fascinován šoou sdílí i on tragický osud svého národa (druhou světovou válku nepřežil každý třetí Bělorus a nejde to vysvětlovat jen vysokým podílem židovského obyvatelstva). Bykavovo dílo ve své době stejně jako Šolochovův proslulý OSUD ČLOVĚKA bouralo účinně mýtus o skvělých hrdinech-robotech neznajících hany a vždy plamenně přesvědčených o své věci a takřka radostně pro ni umírajících. VZESTUP je naopak příběhem dna lidských povah, řetězem stupňovaných mezních situací, které nemilosrdně obnažují každý mravní kaz každé lidské povahy. Je těžké říci, kdo je strašnější, zda chrochtavá zločinecká spravedlnost německých okupantů nebo její patologické deriváty zastoupené domácími zrádci či tragičtí partyzáni a jejich nedobrovolné oběti. Vyprázdněnost je vedle množství kvalitních a u nás vesměs neznámých ruských herců hlavním tématem tohoto díla. V případě předčasně zesnulé Larisy Šepiťkové lze říci, že básník pera Bykav v ní potkal stejně zdatnou básnířku stříbrného plátna. Monumentalita a syrovost, které na diváka čiší z každého záběru, partyzáni v nezvyklé úloze štvanců na pokraji bezradnosti, to všechno neztratilo nic ze své brutální působivosti ani dnes. (17.04.2010)

Výborné válečné drama ze Sovětského svazu, což jsem od nich ani nečekal, o to víc mě to překvapilo a potěšilo. Vzestup je hra s psychikou postav, která se nádherně daří. Je to také příběh, odehrávající se ve středu války, dost drsný příběh, který začíná a končí prakticky na stejném místě, nikdo se o něm v nedozví, protože ho pořádně ani nebude mít kdo odvyprávět. Zvláštní je na to koukat, o to horší je se v sedadle udržet a psychicky se nesložit, na psychice totiž tento film hodně závisí. Z příběhu je patrné, že tady hlavně půjde o lidi, než o válku samotnou, také to tak nakonec dopadá. Je to síla, hlavně na konci. Jen škoda, že se to k tomu konci tak dlouho táhne, ten konec je totiž neskutečně šílený. Jako kdyby nad náma někdo tahal za nervy tenounkým provázkem, představující právě naše nervy. Opravdu zážitek na tento film koukat. Ani se nedivim, že to je unikát mezi Sovětskou kinematografií. Právem. (07.08.2008)

Nepříjemně pod kůži zalézající existenciální drama z války. Na jedné straně odvaha, která se může rodit z mladické nerozvážnosti, z horlivosti, z nedostatku informací o hrozícím nebezpečí a která se tváří v tvář smrti promění v chvění. Na druhé straně statečnost, méně okázalá, ale opírající se o nejhlubší základy člověka a neselhávající ani při pohledu na oprátku. A byť je hrdinou Rudoarmějec, film se chová vůči materialismu přímo subverzivně. V okamžik krize se totiž jedná o odpověď na otázku, čemu skutečně věřím. Kdo jsem já? Soubor tkání, které teď náhodou drží při sobě a ještě pár chvil budou, ale potom ne? Je-li tomu tak, co je větší hodnotou než přežít? Vyšetřovatel hraný s děsivou jemností A. Solonicynem si je toho dobře vědom. Jeden z vyšetřovaných vyznává tutéž nejvyšší hodnotu přežití, ale halí ji do iluzí, aby se nemusel děsit sám nad sebou. Druhý je mučitelům schopen říci: „Život není to nejdůležitější“. Odkud je mu dána síla k takovému vyznání? Opravdu těžko se na to kouká… Člověk o sobě leccos neví, dokud se skutečně neocitne třeba tváří v tvář hlavni, a jak pokořující pak často bývá to poznání. Věřit Bohu, sobě nedůvěřovat. (22.03.2012)

Sovětský snímek, který už dovede zaujmout hned po několika prvních vteřinách, kdy si uvědomíte, že tahle černobílá je přece jen specifická, že je jaksi šedší a že všechno, co sledujete je speciálně stylizováno, aby to mělo potřený efekt. Režisérka dovede scénou zasáhnout, ale také nudit, což je takový nechtěný kontrast. (23.10.2015)