The Pendulum, the Pit and Hope
Obsahy(1)
Animovaný triptych o lidském utrpení a zoufalé vůli člověka žít. Scénář, výtvarník a režie J. Švankmajer. Na motivy próz E. A. Poea a Villierse de l´Isle Adama vznikl triptych Kyvadlo, jáma a naděje (1983). Vyjadřuje kruté destruktivní tendence moci, procházející dějinami lidstva v nejrůznějších podobách, i zoufalou vůli člověka žít. Jedná se o klasický hororový příběh z období působení inkvizice. Zatímco u E. A. Poea hrdina uniká z ďábelské pasti inkvizitorů, ve Švankmajerově pojetí - a zde je inspirace u Isle Adama - je jeho útěk rafinovaně vyprovokován. Podobně jako v jiných Švankmajerových filmech, hrdina nemá šanci uniknout svému osudu. Oživením drtivé, osudové makrostruktury hmoty, iluzivním pohybem věčného hledání, ohrožení a úniku dociluje autor strhujícího efektu. (Česká televize)
(více)Recenze (62)
Toto spracovanie slávnej poviedky E. A. Poea som mal v hľadáčiku už veľmi, veľmi dlho. Je to vlastne len druhé dielko Švankmajera, ktoré som videl. Na základe prvého filmu a povesti, ktorá filmára-vymýtvarníka predchádza som bol zvedavý, ako sa dokáže realizovať v hororovom koncepte. Veľmi ma prekvapil. Atmosféra by sa dala krájať najmä vďaka nastolenému rytmu prostredníctvom prestrihov na detaily mechanizmus kyvadla, jamy a uväzneného. Švankmajer veľmi umne zobrazuje malé svetielko nádeje v kontraste s neúprosnosťou presne nastaveného nezastaviteľného mechanizmu. Film je zároveň perfektným argumentom ako sa dal nástup zvuku zvládnuť bez degradácie filmového diela ako takého a využiť ho v jeho prospech na posilnenie vizuálnej stránky. Len škoda že sa Švankmajer nenarodil skôr a nemohol im to v 30tych rokoch ukázať. ()
+4* Když už mám Švankmajera mezi mými oblíbenými režiséry, tak se probírám zrovna jeho temným období plným strašidelných příběhů. Evidentně ho Poe zaujal a pro svůj druhý horor si vybral jeho patrně nejslavnější povídku. Oproti té první je tahle mnohem názornější v zobrazování hrozícího nebezpečí, ale kupodivu to spíš na mém strachu ubralo. A proto měl na mě Zánik domu Usherů intenzivnější účinek. Každý je upečený z jiného druhu těsta, ale každý má něco do sebe, tak známku dám stejnou. [ PŘÍBĚH: 1 /// SMYSL: 0 /// ATMOSFÉRA: 3 /// TEMPO: 2 /// ORIGINALITA: 2 /// NÁLADA: 0 /// ART: 1 /// STYL: 3 /// CASTING: 1 (3*MAX) ] ()
Celou dobu vás provází tíživá atmosféra – příběh je natočen, jako byste ho prožívali přímo vy, vplouvá tak do vás úzkost z bezmoci a strach o sebe samého - na chvíli zapomenete, že jste pouze divákem a nechtěně se necháte vtáhnout do děje vykresleného temným prostředím se surrealistickými prvky obohaceným spoustou nepříjemných zvuků. Jan Švankmajer opět mile překvapil, dokáže totiž čerpat inspiraci z velmi zajímavých děl, navíc je vždy ztvární velmi originálně, ale zároveň základ nepozmění. ()
Švankmajer tu nemá jednu věc. Nemá trpělivost. To kyvadlo padá dolů tak rychle, že by se za to nemusela stydět bondovka. Trochu to odporuje původnímu záměru z povídky, kdy tíseň pramenila právě z nekonečného času, kterým jednotlivé pasti sklapávají. Ale dobře, je to stále působivé. Jen se s tím posunem musí počítat. ()
Musím říct, že sledovat Švankmajera v noci při nulovém osvětlení už nikdy nebudu. Pokud je vůbec možné adaptovat Poea se vším všudy, pak jedině takto - experimentálně, krátkometrážně a intenzivně. Už od samého začátku kamera těká po kostlivcích na stěnách místnosti, a pravidelně švenkuje, čímž diváka trvale udržuje v nepříjemném napětí. Neexistují celky, neexistují ani polodetaily. Vše je provedeno v čistých, rychle stříhaných detailech, které informační hodnoty celků nemají, a divák se nedokáže orientovat v místě, čase a situaci. Je tedy maximálně ztotožněn s postavou, čemuž napomáhá množství záběru evokujících pohled vlastních očí. Film je díky tomu maximálně subjektivizován a nedovoluje (a ani nechce, protože zkrátka NESMÍ) divákovi poskytnout informace, které v klasickém filmu očekává. Zde existuje jen postava (respektive divák), jáma, kyvadlo, místnost, kostlivci, jídlo, krysy, a nic jiného. Sled záběrů udržuje standardní kontinualitu a svým způsobem tvoří miniaturní "děj", který pokračuje v logickém řetězci příčiny a následku. Vlastně tedy nejde o surrealismus - a nejde ani o příběh - ale o čistou lyriku, která je nosným a vlastně i jediným znatelným prvkem Jámy a kyvadla. Poe nikdy nebyl bůhvíjaký vypraveč, ale kompozicí textu a květnatými popisy dovedl úžasně hypnotizovat čtenáře a vnutit mu intenzivní pocity paranoie a děsu. Švankmajer to pochopil naprosto dokonale, a natočil film, který svým minimalismem maximálně využívá svého potenciálu. Hypnotizuje diváka a nedovolí mu soustředit se na žádný rušivý prvek, který by zastínil jeho přímou reakci na sled záběrů. Kyvadlo, jámu a naději nelze stavět na stejnou metu jako kteroukoliv jinou adaptaci Poeova díla. Tento film sice stojí na základech filmové řeči, ale používá ji nikoli k vypravování, ale k co nejvěrnějšímu vyniknutí lyrické geniality Edgara Allana Poea. 90% ()
Zajímavosti (1)
- Závěrečná poznámka o inkvizici byla do filmu vložena dodatečně. Po roce 1989 požádal Jan Švankmajer o její opětovné odstranění, jelikož měnila vyznění filmu. (quip)
Reklama