Tichý týden v domě

Ťažko stráviteľný Švankmajerov príspevok do vlastného surrealistického panoptika. Najviac ma film zaujal prácou s kontrastom, ako na vizuálnej, tak na zvukovej úrovni. Možno by sme podrobným rozborom jednotlivých dní prišli na veľmi zaujímavé veci, možno na nič, čo môže byť ale tiež veľa. Žeby sa nám v mysli objavila aj skratka štb? Neviem. (05.12.2016)

1) Opět ortodoxní švankmajerovština. Poprvé hlína. 2) Není náhoda: Jediné dosavadní tři filmy s živými lidmi (nepočítáme-li titulkový nástup Posledního triku a Piknik, v němž se živý člověk mihne jen jako svoje mrtvola) jsou zároveň jediné černobílé a krom Zahrady se (opět jako jediné) týkají nemovitostí (ostatně i ta Zahrada – svým způsobem). Zde opět nemovitost, přičemž pasáže s člověkem jsou černobílé, ostatní barevné. 3) Švankmajer jako by každým novým filmem systematicky budoval kontext celku svého díla. Postava Tichého týdnu jako by viděla film Byt a důkladně se na vstup do domu připravila. Špionážní kamera (myslím tu černobílou, co snímá špióna). Co tam vidí, přesahuje mou schopnost elegantní interpretace. V tichu, vždyť není-li slyšícího, zvuk samotný neexistuje. Tedy co se děje týden v domě, když v něm nikdo není, nebo spíše jako by v něm nikdo nebyl. Zato v barvě – oproti vnějšímu světu vidoucího. Neděle je pak opravdu nedělí. A přináší rozhodnutí, jediné možné. V pondělí zase na shledanou, domove. (16.09.2011)

Já se bohužel přiznávám, že ne všechny filmy Jana Švankmajera docela chápu. Zde můžu vycházet z toho, že i věci mají duši a po opuštění bytu lidmi začínají tak trochu žít, co byt to příběh. Vždyť i věci odkazují na nás samotné a mnohé o nás prozradí. Na druhé straně to sedmero opakování mi přišlo nekonečné. (06.04.2023)

Copak to nevidíte? Jasná symbolika cenzury režimu :) Všechny surrealistické vize, kromě té s uschlou květinou mají nějakou spojitost se Sovětským svazem na věčné časy a jeho lidovým režimem. Ať už hřebíky z bonbónů Slavia na tlačítkách psacího stroje (není to nádherné vystižení metody cukru a biče?), pomletý jazyk v mlýnku na maso (ticho budeš) slepice nepuštěná za hranice utáhlé smyčky (a když, tak s peprným koncem) a ptáci nemohoucí vzlétnout kvůli vševidoucí a všeničící lampě (kdo asi). Uschlá květina je snad nějaký ekologický exkurz ;) A poslední scéna s drátem protnutým zápěstím ani komentář nepotřebuje. Samozřejmě, že se možná mýlím, ale takhle to vnímal já. K již zaplaťpánbůh mrtvé (rozuměj neaktivní) AngelAngie a jejím popcornovým komentářům už ani nemá smysl se vyjadřovat. Spolu s hrou s kameny nejslabší kousek jak neprotiproudové od takové rebelující kvaziprofesionálky.. (02.12.2011)

Věcička tak radikální, že místy diváka fyzicky atakuje a ve snových pasážích si rozhodně nedělá hlavu s uvnímatelností scény, která hlavně ze začátku místy přechází až do čiré abstrakce – změti kmitajících barevných fleků. Paradoxně (ve zvukové stopě samé ruchy a titulní ticho) to u mě navozovalo hudební asociace – po pár záběrech mi přišlo, že bych se klidně mohl dívat na nějaký Waitsův klip a že by to bylo zajímavé spojení, o chvíli později se mi zas připomněli The Swans tím, jak mě na to blikání bolelo koukat a zároveň mě to fascinovalo. Poselství? Tak určitě, stačí mrknout na letopočet. (30.09.2013)