Režie:
François TruffautScénář:
François TruffautKamera:
Néstor AlmendrosHrají:
Charles Denner, Brigitte Fossey, Geneviève Fontanel, Leslie Caron, Nathalie Baye, Sabine Glaser, François Truffaut, Jean Dasté, Roger Rose, Roger Leenhardt (více)Obsahy(1)
Bernard Morane byl nenapravitelný sukničkář, který během svého života svedl nespočet žen. Desítky z nich se na začátku filmu scházejí na provinčním hřbitově, aby se se svým svůdcem rozloučily na jeho poslední cestě. Poté je v retrospektivě vyprávěn příběh tohoto muže, pro něhož ženy byly vždy neukojitelnou vášní...
Truffaut byl za režii tohoto snímku nominován na MFF v Berlíně v roce 1977 na Zlatého medvěda, o rok později film získal další tři nominace na Césara za hlavní mužský herecký výkon (Charles Denner) a za nejlepší herecký výkon ve vedlejší roli (Nelly Borgeaud, Geneviéve Fontanel). V roce 1983 natočil režisér Blake Edwards remake s Burtem Reynoldsem v hlavní roli. (liborek_)
(více)Videa (1)
Recenze (52)
Z Truffautových filmů, které jsem zatím měla možnost vidět, je tenhle pro mě nejslabší. Měla jsem z něj pocit, jako by bylo nutné vypotřebovat všechen materiál. Zkrátit aspoň o půl hodiny by nezaškodilo. Po velmi slibném začátku, kdy Bertrand (nikoli Bernard, jak se píše v obsahu filmu) složitě pátrá po totožnosti ženy, z které zahlédl v čistírně jen nohy, už jen jedna milenka střídá druhou, v módě 70. let vypadají všechny stejně a až na výjimky většinou splývají. V druhé polovině filmu píše Bertrand knihu - své záletnické memoáry - kde také jen recykluje stále stejné úvahy. Je zdůrazňována Bertrandova posedlost ženskýma nohama v rozevláté sukni a na vysokých podpatcích, ale těch nohou bylo v celém filmu nějak moc. Napadlo mě: co by chudák Bertrand dělal dnes, když každá nosí džíny a kecky? ()
Truffaut strčil koule do drtičky odpadů a nejen že mu nádobíčko přežilo, ono se vrátilo silnější než dřív a ještě k tomu našel spoustu zajímavostí jako cenný známky, peníze a šperky. Dalo by se v případě tohoto filmu mluvit o velmi hloupém nápadu, který není možné zrealizovat vkusně. To se ovšem Truffautovi z důvodu více než pochopitelného - je úžasný režisér a hlavně moc dobře věděl, o čem točí - povedlo znamenitě. Takhle dobrý film by nikdy nemohl vzniknout, kdyby příběh psala osoba tradičně smýšlející v oblasti vztahů. "Ty nemiluješ lásku, ty miluješ představu lásky." Na rozdíl od většiny současných casanovských děl zde nejde o ego, o reputaci, ani se nehledá pátá osudová láska. Případ zdejšího hrdiny je mnohem více anticky tragický. Naprostá samota a sebetrýznění. Přesto spokojenost a úspěch. Hlavní postavě fandíme, protože cítíme upřímnost vůči sobě, byť ve vztahu k ženám je roboticky chladný a nedovolí víc než chvilkové pozastavení, jedno dvě čísla, ale určitě si neber župan a nelehej ke mně, taxík už čeká. ()
Kouzelný snímek o notorickém sukničkáři a milovníku žen. Film je chytře vymyšlen a poskládán z řady navazujících, střídajících a doplňujících se (milostných) epizod, které vypráví hlavní hrdina, rekapitulující a vtipně glosující svůj život v knize, kterou píše. Atmosféru celého díla předznamenává už úvodní (a současně závěrečná) tragikomická scéna z hrdinova pohřbu, na kterém se sejdou jenom ženy (pouze v pozadí se po hitchcockovsku mihne F. Truffaut :o). Muž, který měl rád ženy totiž zemřel a byl pohřben stejně jako žil. ()
Muž, který měl ženy rád a v knize, kterou napsal, je miloval. Byl tohle také přístup Truffautův, který místo psaní natáčel filmy? Anebo si čestnou roličku na hrdinově pohřbu střihnul pouze z obdivu k Hitchcockovi, jenž ve svých dílech činil totéž? Propojenost schopnosti nemilovat příliš vroucně, ani příliš málo, s „věčným“ a vyzpytatelným uměním, především literaturou, není tak elegantní jako v dřívějších filmech, ale několik nápadů (police bez knih jako sex bez lásky) opět svědčí o režisérově mimořádně citlivém přístupu. Film je bohužel dlouhý jako nohy Bertrandova vysněného objektu. Spíše ještě delší a jelikož šikovněji nevyužívá nabízející se možnosti vícero-násobného čtení (jedné knihy), působí poněkud stereotypně. Nejvíce v posledních třiceti minutách, jež pro mne byly, s morbidní jiskrou v oku přiznávám, pouze čekáním na to, jak přesně Bertrand zemře. Což je škoda, protože z toho mohlo vzejít nádherná óda na – po inteligenci a úsměvu – nejkrásnější část ženského těla (ano, taky jsem dolňák). 70% Zajímavé komentáře: DaViD´82, genetique, Trisha ()
Svým tematickým zaměřením může tento film připomenout řadu filmů jiných - namátkou se na mysl derou snímky jako Já, truchlivý bůh, Alfie, Město žen, Casanova '70, Libertin či Hitch: Lék pro moderního muže - obecně se mi zdá, že archetyp Dona Juana - neodolatelného svůdníka a sukničkáře - je ve světové kinematografii velmi populární a hojně zastoupený, a sám mám tento typ filmů velmi v oblibě. V tomto případě se mi líbil obzlášť, protože mě nadchla neobyčejná kultivovanost dialogů (ne nepodobná filmům jiného mého velkého francouzského oblíbence, Clauda Chabrola) a úchvatné herecké ztvárnění titulní postavy - jméno Charles Denner mi bylo až dosud neznámé, ale stačil jediný film, abych tomuto herci bezvýhradně propadnul. Když si k tomu filmu přičtu neobyčejnou frekvenci krásných žen, které se v něm objevují, a samotnou skutečnost, že jsem se v hlavní postavě dosti poznal (och, už dlouhá léta sním přesně o takovém pohřbu, jako měl filmový Bertrand Morane) a intenzivně prožíval jeho osud, je to pro mě dostatečným důvodem, abych byl z takového filmu naprosto unešený - a současně krajně rozrušený. Marná sláva, ale asi na mě stejně nejvíc působí filmy, s jejichž hrdiny se mohu identifikovat - u tohoto filmu to vyšlo dokonale, a já jsem bezprostředně po jeho zhlédnutí prostoupen posmutnělou a přiopilou náladou, ve které se mi chce držet smutek za smrt imaginární postavy z filmu starého 39 let - jaký to paradox a směšná situace! Přál bych si jednou umět psát tak nádherné scénáře, jako je tento - nevybavuji si z poslední doby film s mistrnějšími dialogy (možná i proto, že takové filmy už se dnes netočí). V kombinaci s Dutourdovou knihou Hrůzy lásky je tento film možná nejlepším svědectvím o proměně vztahů ve 20. století, jaké znám. UPDATE 19.4.2020 - Když jsem dostal po 4 letech chuť vidět ten film znovu, opět se mi velmi líbil - a nově mě přinutil přemýšlet o titulní postavě. Bertrand Morane je zde vlastně vykreslen jako takový svérázný podivín, který se neustále štve za novými a novými ženami - jedna z nich mu sdělí, že je těžké mu v čemkoli odmítnout, protože má zvláštní způsob, jak o něco požádat - jako by na tom záležel jeho život - a ta umanutost, s níž si žene Bertrand žene za svými cílem, je skutečně fascinující. Někdo takový takřka nutně musel zemřít předčasně, chce se napsat. Současně je to ale i smutná postava - Bertrand nemá žádné přátele ani rodinu,(manželstvím ostatně opovrhuje) a jediným smyslem jeho života jsou ženy, které jsou jeho celoživotní vášní a posedlostí, která ho nakonec vlastně dožene. Člověk by mu naivně mohl jeho milostné úspěchy závidět, ale myslím, že film přesvědčivě ukazuje, že byly vykoupeny příliš velkou cenou, a že to za to vlastně asi nestálo. Protože nakonec po něm zůstane jen jedna kniha, o jejíž literárních kvalitách lze diskutovat. A tak mi nakonec bylo Bertranda jen líto. Myslím, že ten film je v mnohém ohledu velmi teskný a že obsahuje spoustu zajímavých myšlenek o ženách, a že jsem se na něj díval trochu jinýma očima než prve, a určitě se k němu zase jednou rád vrátím. () (méně) (více)
Galerie (31)
Zajímavosti (1)
- V úvodu filmu se za projíždějícím pohřebním vozem mihne sám režisér Francois Truffaut. (poz3n)
Reklama