Dým bramborové natě

Tuhé socialistické drama z prostř.malého městečka s "malými" poměry obyvatelstva... Skvělý hudební doprovod pana Lišky. Kniha pana Říhy více rozkryje z osobního života dr.Meluzina, ale film je dramatičtější a musím uznat, že i přitažlivější zvláště tím nepříliš šťastným koncem, to předloha je prakticky úplně opačného vyústění.. Obé však hodnotím velmi kladně a za poslední dobu je to konečně zase kus té poctivé české literatury minulých let, do které jsem se rád vpravil alespoň na malou neuspěchanou chvilku. (28.07.2008)

"My jsme vlastně kolegové. Ať děláte, co děláte, stejně všichni vaši pacienti skončí u mě." Václav Lohniský jako hrobník má fakt nezapomenutelné hlášky. Tento film Františka Vláčila je tak nádherně protkám podzimní melancholickou náladou, že si ho pravidelné každý rok na podzim musím pustit. Špičkový příběh ze života natočen citlivým umem a uměleckým cítěním, jakého byl schopen jen mistr František Vláčil. Navíc si do hlavní role doktora Meluzína, utíkajícího z Prahy na venkov, kde hledá ztracený klid a vzpomínky, prosadil Rudolfa Hrušínského, který byl tou dobou u bolševiků na černé listině a měl zákaz jakékoliv umělecké činnosti. Vláčil prohlásil, že bez něho film točit nebude a tehdejší vedení mu nakonec ustoupilo a Hrušínský se díky němu mohl opět po pěti letech vrátit k tvůrčí práci. Vláčilův dvorní hudební skladatel Zdeněk Liška složil motivy převážně z houslových partů, jejichž melodie tesknivě a smutně doprovázejí deštěm a dýmem bramborové natě nasáklou krajinu. Tento film je umělecký výtvor nesmírné kvality, ostatně jako převážná většina Vláčilových snímků a mému srdci je hodně blízký. (17.02.2019)

Moje další setkání s režisérem Vláčilem dopadlo tentokrát podstatně divácky přijatelněji asi i z titulu toho, že byť i tady se jedná o hutný psychologický drama, tak z mýho pohledu je to srozumitelný film a hlavně samozřejmě film který opět táhne aura génia Hrušínského. V mnoha komentářích se tu objevuje názor, že on nemusel nic hrát u něj stačilo jenom to, že se v tom filmu vyskytoval a už to ho povyšovalo o level dál. Platí to i v tomto případě, ale tady mi ani tak nepřekážel ten Vláčilův specifický styl vyprávění a hlavně musím říct, že na filmovou normalizační šeď let sedmdesátých tohle patří tohle k tomu nejlepšímu co v té době vzniklo. Třeba už jenom z titulu toho, že v celým filmu v žádným dialogu nezazní ani jednou jedinej soudruh a to je na tu dobu co říct. A jenom tak mimochodem je to jenom můj dojem nebo ve scéně kdy Hrušínský rozjímá na hřbitově a má tam ten rozhovor s hrobníkem v podání Lohniského který si v jednom dialogu posteskne, že už do země moc nepohřbívá, protože dneska se hodně spaluje, tak se jedná o nepokrytý odkaz na Spalovače mrtvol? No kdo ví každopádně tentokrát jsem byl spokojen film mi víceméně dal to co jsem od něj čekal a můžu mu tak bez problému udělit pohodových 75% (21.01.2024)

Pořád je to nadprůměr, ale cítím tentokrát od Vláčilova filmu menší zklamání. Námět měl rozhodně na víc, než jen na depku z podzimu života, která vede z bláta do louže a od problému vlastního k problémům jiným, které se k vlastnímu problému jen přidají a je to horší než předtím. Ano, takový život bývá a ani to nekritizuji, problém mám s tím, že kromě té depky to ve mě nezanechalo nic. Žádný silnější pocit, žádnou spokojenost z propracovaného psychologického dramatu, ani hlubší smutek, ani nadšení z poctivé filmařské stránky či výkonu herců... Prostě jsem to sledoval, skončilo to, můžu si to odškrtnout a jít dál. A přitom jsem od toho čekal dost, slibně tu vypadalo snad všechno. Mohlo to být nostalgické, mít více rozměrů i pohledů na situace, ale vše se v tom utopilo a časem až ztratilo. A Hrušínský sice hraje skvěle, ale tady se ani nemusel snažit, protože víc jak jednu emoci ukazovat nemusel. Nevím, třeba to docením časem, ale teď to na víc jak tři hvězdy opravdu nevidím. Silné 3* (13.09.2023)

Bohumil Říha nebyl žádný spisovatelský velikán, a režisér Vláčil evidentně musel vybírat z toho, co na jedné straně mohlo sítem bolševické cenzury projít, a současně nebylo beznadějně pitomé. Výsledkem je dost povrchní látka mistrovsky zrežírovaná a dobře zahraná. Příběh by dostal závažný rozměr až tehdy, kdyby vyslovil i to, o čem Říha mluvit nechtěl a neuměl a Vláčil nesměl. --- Na filmu je nejsmutnější vědomí, že představuje to nejlepší, co mistři Vláčil, Hrušínský a spol. směli v těch časech vytvořit. A tak ta šedivost a zamlklost celého filmu paradoxně přece jen vypovídá o oné hrozné, šedivé a zamlklé, době. (20.09.2010)