Dým bramborové natě

Tak tenhle Vláčilův film se mi hodně líbil. Více než nedávno zhlédnuté Údolí včel, což je dle mého opravdu československý velkofilm. Obří podíl na mém kladném zážitku má samozřejmě Hrušínského výkon. Vlastně ani nemá cenu psát, jaký byl pan Hrušínský geniální herec, to musí vědět každý, kdo s ním něco viděl a kdo to pořád neví ať rychle zhlédne něco kde hrál hlavní či vedlejší roli. Třeba tenhle krásný film o stárnoucím doktorovi, který se vydává zpět do svého rodného městečka hledat novou chuť do života. Opět léčit, pomáhat. Někteří to totiž potřebují. Ať je to bezdětný manželský pár, který bydlí nad ordinací a sdílí s doktorem byt nebo místní děvče ze statku. Pomůže jim? A pomůže sobě? 80% (24.11.2011)

Moje další setkání s režisérem Vláčilem dopadlo tentokrát podstatně divácky přijatelněji asi i z titulu toho, že byť i tady se jedná o hutný psychologický drama, tak z mýho pohledu je to srozumitelný film a hlavně samozřejmě film který opět táhne aura génia Hrušínského. V mnoha komentářích se tu objevuje názor, že on nemusel nic hrát u něj stačilo jenom to, že se v tom filmu vyskytoval a už to ho povyšovalo o level dál. Platí to i v tomto případě, ale tady mi ani tak nepřekážel ten Vláčilův specifický styl vyprávění a hlavně musím říct, že na filmovou normalizační šeď let sedmdesátých tohle patří tohle k tomu nejlepšímu co v té době vzniklo. Třeba už jenom z titulu toho, že v celým filmu v žádným dialogu nezazní ani jednou jedinej soudruh a to je na tu dobu co říct. A jenom tak mimochodem je to jenom můj dojem nebo ve scéně kdy Hrušínský rozjímá na hřbitově a má tam ten rozhovor s hrobníkem v podání Lohniského který si v jednom dialogu posteskne, že už do země moc nepohřbívá, protože dneska se hodně spaluje, tak se jedná o nepokrytý odkaz na Spalovače mrtvol? No kdo ví každopádně tentokrát jsem byl spokojen film mi víceméně dal to co jsem od něj čekal a můžu mu tak bez problému udělit pohodových 75% (21.01.2024)

Pocitovo veľmi bohatý snímok, kde kraľuje hlavne pocit všadeprítomnej melanchólie a nostalgie. Film o ľudskosti a pravých hodnotách, ktoré na staré kolená hľadá vo svojom rodisku v zahraničí uznávaný doktor Meluzín. Vo svojej podstate ide vlastne o pozitívnu vec, pretože snímok ukazuje, že aj v prostredí všeobecnej nedôvery a malosti je možné presadiť ľudskosť a láskavým prístupom tak získať duchovnú rovnováhu a úctu všetkých. 85/100 (06.10.2015)

V kontextu Vláčilovy tvorby patří tento film k tém méně zdařilým; to je ovšem zase vláčilovské konstatování; v řadě jiných režisérských filmografií ne zanedbatelných by naopak patřil k jejich ozdobám. Vlastní etické téma je uchopeno ústrojně, rozvíjeno věcně, spoluneseno řadou kvalitních hereckých výkonů a nevyznívá špatně. Nelze však také napsat, že vrcholně. Normalizace - dílo vznikalo v její nejtvrdší fázi a nemohlo být nepoznamenáno její stále silnou a razantní cenzurou - se projevuje určitou rozlomeností hlavního konfliktu hry kolem Galatíkové a pro Vláčila neobvykle pomalu uplývajícím dějem, v jehož scénáři se ke konci poznenáhlu vytrácí i potřebné napětí. DÝM jakoby se měnil v mlhu. Mlhu, která však ve svém souhrnu nevydá ani na proslulý opar; poněkud rozporuplnou látku totiž do ruky dostal jeden z největších českých herců vůbec. Ohlasy dosvědčují, že v této konstataci ani nepředbíhám dobu, ani neznásilňuji skutečnost. I za Františka Vláčila - jakkoliv troufale to může znít - jsem tomu rád. (24.03.2008)

Příchod a sžívání se městského doktora s venkovem, kde všechny mezilidské vztahy a emoce jimi vyvolané jsou silné a vyhraněné. Film toto nepředstavuje úplně špatně, některé záběry jsou, jak je u Františka Vláčila zvykem, působivé. Přesto není film tak dobrý jako jiné Vláčilovy filmy, atmosféra není moc zajímavá, námět a odkaz filmu také ne, často mi vadila tesklivá hudba a ne moc povedený způsob hraní. Celkově šlo o nicneříkající film. (30.10.2012)