Dým bramborové natě

Když jsem si dal ze zvědavosti Dým bramborové natě, tak nějak jsem si v duchu říkal, že už jdu cestou opravdovýho filmovýho gurmána, labužníka a fajnšmekra. Po dokoukání jsem usoudil, že to byla moje mylná domněnka, že na to prostě nemám... Nicméně pan Hrušínský je genialita sama o sobě a díky němu mají filmy tak vysokou kvalitu, jakou mají! 65% (19.10.2020)

Cožpak o to, František Vláčil a jeho kouzlení s kamerou a vytváření atmosféry je z filmu zřetelně cítit, nicméně přes všechno jeho mistrovství a přítomnost Rudolfa Hrušínského, který téměř nezmizí z hledáčku kamery, se jedná o film, který se ani vzdáleně neblíží kvalitám Vláčilových filmů z předchozího desetiletí. Vláčil sice z problematické předlohy získal, co mohl, ale 70. léta se skrytou cenzurou a autocenzurou ve spojení s celkově pokřivenou dobou nejrůznějšími dohlížecími komisemi a zákazy zkrátka udělaly svoje. Za vidění tenhle kousek stojí, ale nemůžu si pomoct, oproti nedávno zhlédnuté Adelheid je to jen poloviční zážitek. Celkový dojem: 60 %. (29.01.2012)

František Vláčil mohl teprve sedm let po trezorové Adelheid natočit další celovečerní snímek. Dým bramborové natě je film, který by se v rukou jiného tvůrce mohl proměnit v normalizační slátaninu, ovšem ve Vláčilově podání vzniklo další výjimečné dílo, které i dnešního diváka může překvapit svou neotřelostí. Tu tvoří kromě Vláčilovy citlivé režie též melancholická kamera Františka Uldricha (za asistence budoucího mistra Vladimíra Smutného) též nádherně smyčcová hudba Zdeňka Lišky, který pokaždé přesně věděl, jakou náladu je nutno v divákovi vyvolat. Velký a nezanedbatelný podíl tu má v neposlední řadě Rudolf Hrušínský, který se po čtyřleté nedobrovolné pauze mohl vrátit na stříbrné plátno a jehož si František Vláčil na tehdejším normalizačním vedení doslova vyvzdoroval. Výjimečný divácký zážitek z neveselé doby. (13.10.2020)

Hodnotit tento film jako příjemný je celkem odvážné. Nečekal jsem žádnou komedii u které bych se smál od začátku do konce, ale takhle silnou kávu jsem tedy opravdu nečekal. Vůně pálené bramborové natě je pro mě také matnou vzpomínkou na dětství (sice nejsem zas tak starý, ale nať už se prostě nepálí, nechává se seschnout a pokud nějaká zbyde končí na kompostu - ať žije Ekologie :-) ) a to celkem příjemnou Nostalgickou vzpomínkou. Tento film doopravdy není nic příjemného - venkov je surový, neuspořádaný, hrubý - KRUTÝ... Meluzín je úžasná osobnost, která za sebou nemá nic pěkného - spíše sklamání a smutek, mnohdy působí dojmem zlomeného člověka. Venkov mu však k relaxaci vůbec nepomůže... :-( Hudba film velmi podařeně dokresluje a já - sic musím uznat, že film je skvělý - už ho raději nechci nikdy víc vidět - lidské zloby a hlouposti je plný svět a já raději hledám filmy které nabízejí trochu jiný zkreslený pohled na svět... (13.12.2008)

V kontextu Vláčilovy tvorby patří tento film k tém méně zdařilým; to je ovšem zase vláčilovské konstatování; v řadě jiných režisérských filmografií ne zanedbatelných by naopak patřil k jejich ozdobám. Vlastní etické téma je uchopeno ústrojně, rozvíjeno věcně, spoluneseno řadou kvalitních hereckých výkonů a nevyznívá špatně. Nelze však také napsat, že vrcholně. Normalizace - dílo vznikalo v její nejtvrdší fázi a nemohlo být nepoznamenáno její stále silnou a razantní cenzurou - se projevuje určitou rozlomeností hlavního konfliktu hry kolem Galatíkové a pro Vláčila neobvykle pomalu uplývajícím dějem, v jehož scénáři se ke konci poznenáhlu vytrácí i potřebné napětí. DÝM jakoby se měnil v mlhu. Mlhu, která však ve svém souhrnu nevydá ani na proslulý opar; poněkud rozporuplnou látku totiž do ruky dostal jeden z největších českých herců vůbec. Ohlasy dosvědčují, že v této konstataci ani nepředbíhám dobu, ani neznásilňuji skutečnost. I za Františka Vláčila - jakkoliv troufale to může znít - jsem tomu rád. (24.03.2008)