Loučení

Jestliže knižní předloha Valentina Rasputina je laděno do stylu socialistického realismu, Elemu Klimovovi se podařilo novelu přetavit do filmu, jenž se evidentně staví kriticky k sovětské moci, která ve jménu "vyšších cílů" ničí jedinečnou komunitu sedláků na ostrově a zároveň vesnici Maťoře, násilně je mění na dělníky a stěhuje je do panelákových sídlišť. Nádherně to vystihuje tragikomická scéna, kdy obyvatelé vesnice před panelákem dojí krávu. K mimořádné sugestivitě dílá příspívá jemný tmavězelený filtr a podmanivě depresivní hudba Vjačeslava Artyomova a Alfreda Shnitkeho. Velice silný film s mnoha emotivně vypjatými situacemi. (01.08.2006)

Kontinuita je záležitostí místa nikoli času. Sepjetí s půdou je relevantnější než osobní prožitky v čase. Darjina modlitba k Matce zemi je samozřejmě působivá, vždyť z ní pocházíme a znovu se do ní vracíme, ale není to úplně tak... Komisař nás poučuje, že máme oči vpředu, abychom se dívali do budoucnosti, ale to, co vidíme, je pouze minulost, v přítomnosti není budoucnost obsažena... Dialektika času a místa "musíme být tehdy a tehdy, tam a tam" (hollywoodské pojetí), "jsme tu a čas plyne" (ruské pojetí - Mosfilm)... Pohanství se potápí s ostrovem Maťorou, nic už se z něj nepodaří plně obnovit - tance, hudby, rituály spojené s úrodou a plozením, v nichž ego hoří jako domy na Maťoře... Pekelná rota v igelitových pláštěnkách zápasí se stromem, symbolem pohanské mystické zkušenosti; nižší ďáblové vysmívající se lidskému pachtění... Rituální očista domu ustavující stabilitu a kontinuitu věcí, zatímco ďáblící už konají své destrukční ohnivé dílo... Mlha vpředu a mlha vzadu, až loď narazí do vejce a prorazí jeho křehkou skořápku, vznikne něco nového, nový svět. Starý končí, tohle je jeho "poslednij srok"... (27.09.2017)

(neviděl jsem, jen jsem k tomu našel takový text...) : Autohavárie, při které spolu s kameramanem a výtvarníkem zahynula Larisa Šepiťková (2. 7. 1979), způsobila, že filmové adaptaci novely Valentina Rasputina Loučení s Maťorou (1976) hrozilo nedokončení. Ještě než se Klimov rozhodl v projektu pokračovat, natočil o své manželce dvacetiminutový dokument Larisa (1980). Vedle rodinných fotografií, pracovních záběrů, ukázek z filmů a vlastních komentářů o ní vypovídali i její kolegové, mezi nimi také představitelka hlavní role Stěfanija Staňutová a sám Rasputin. Šepiťková byla jeho knihou nadšena, odmítala však dát svému filmu stejnojmenný název. V jejím pojetí nemělo jít o loučení s minulostí, nýbrž o její zachování jako duchovní potřeby, jako součásti našeho dnešního i budoucího života. Elem Klimov se však nacházel v jiné situaci a z pochopitelných důvodů původní název - ovšem s vyloučením adresáta - zachoval. V příběhu o Maťoře, ostrovní vesnici na Angaře, která má být kvůli budování přehrady zatopena, je pozornost zaměřena především na stařeny, které se jen těžko smiřují s tím, že by měly opustit místo, kde prožily celý svůj život. Prostřednictvím postavy osmdesátileté Darji, jejíž vráskami zbrázděná tvář připomíná kůru z mýtického modřínu stojícího nedaleko její chalupy, se nastoluje kardinální otázka, za jakou cenu jít vstříc pokroku, hrozí-li nebezpečí, že odkaz předků bude navždy ztracen. Při režírování Klimov akcentoval emotivně vypjatější motivy na úkor rozjímavosti předlohy. Filmu vtiskl značnou expresivitu, kterou až k hysterii rozvinul o čtyři roky později v Jdi a dívej se. V menší roli Voroncova, předsedy výboru pro přesídlení, uvidíme někdejšího samozvaného mnicha Rasputina, Alexeje Petrenka. ----------------------------------- Tak už jsem viděl. Formálně velice zajímavé, ale celkově mě ta expresivita přišla, vzhledem k tématu, až moc přetažená - snad to bylo jenom tím, že jsem se díval nadvakrát. (08.07.2006)

Je to zas jako u Ty a já - film je tak dokonalý, až se mění v kýč. A je to zas jako u Jdi a dívej se: pro efektní záběr neváhá Klimov ničit živou bytost. Kýč je to zejména propagandou a polaritou duchovna - je to podobné Tarkovského emigrantským filmům, jeho patosu - ovšem: Rusové! Zajímalo by mě, jak by některé ženské scény pojala Šepiťko. Neskutečný Šnitke v muzice.. (09.09.2020)

Skvelý film z prostredia Ruskej dediny pri lúčení s s generáciami zomrelých, živých ktorí odmietajú opustiť rodnú zem a domovy, kde prežili celý, relatívne pokojný život. Príčinou je zatopenie rozsiahleho územie ktoré skončí pod vodou vybudovajej priehrade a industrilazícii. Film ani tak nie je necitlivo zameraný na stranické príkazy, nejde o ideológiu ale o narušenie symbiózy  človeka a prírody. Zle mi z toho bolo, zažil som v ako rodák z Dúbravky likvidáciu vynohradov a polí, horšie dopadlo Podhradie, temer totálna likvidácia starousadlíkov v Karlovej Vsi a zrovnanie Petržálky. Miesto spokojnosti v skromných  malých domčekov s mačkami, psami, sliepkami a záhradkách to komunisti presídlili do koncentrákov v panelákov a sťahovanie ich väčšinou zlomilo na duši. Klinec zatĺkli noví obavatelia v podobe hordy skade tade. Tak ako v Lúčení kde starousadlíci  skončia v zmesi nezámych ľudí ktorých zaujíma industrializácia lez ľadu a skladu. Prírode, susedským vzťahom, spomienkam nadobro odzvonilo. (19.11.2022)