Titane
Titán
Režie:
Julia DucournauScénář:
Julia DucournauKamera:
Ruben ImpensHrají:
Agathe Rousselle, Vincent Lindon, Garance Marillier, Dominique Frot, Myriem Akeddiou, Anaïs Fabre, Nathalie Boyer, Sylvain Baumann, Marin Judas (více)VOD (2)
Obsahy(1)
Po sérii nevysvětlitelných trestných činů se otec setká se synem, který byl deset let nezvěstný. Titan: kov vysoce odolný vůči teplu a korozi se slitinami s vysokou pevností v tahu. (Film Europe)
Videa (4)
Recenze (124)
Za mne dobrý, hlavně je nutné si z žánrů odmazat to "horor", protože pak může být žánrový fanda opravdu hodně zklamaný a srážet hodnocení. Poselství jsem pochopil, to je ten důvod proč to oceňuju. Ústředním tématem je identita, resp. volba identity a s tím spojená vůle. Všechno jsou to taková ta aktuální celospolečenská témata, která nyní celkem dost hýbou světem, a některým taky žlučí. Právě těmto bych to ale možná doporučil ke shlédnutí nejvíc, nikoli ze sarkasmu, ale pro kontext. Protože způsob, jakým je tady celé to téma zpracované, znázorněné a prezentované, se mi opravdu moc líbil, a dle mého názoru skvěle vyjadřuje podstatu celé věci. Ve světle toho se vám objasní a odůvodní řada (na první pohled možná podivných či nelogických) pohnutek a souvztažností mezi hlavními postavami. Rovněž obrazové, zvukové a hudební zpracování je skvělé, hlavně tedy pro fandy Stricklandů, Cosmatosů apod. Co musím vytknout, tak je v úvodu filmu Alexino podle mne příliš přepálené kriminální chování, podle mne tady tvůrci zbytečně tlačili na pilu, a v kontextu s dalším dějem to nebylo až tak nutné. Právě tyhle násilné úvodní sekvence přihazují filmu tu škatulku "horor", a podle mne zbytečně, za těch pár nalákaných a poté zklamaných žánrovců to podle mne nestálo. Mnohem blíž to má k věcem jako Ex Machina apod. Někde mezi 7-8/10. ()
Její prvotinu Raw jsem viděl. Obeznámen s fakty a ohlasy jsem do toho šel i podruhé, i když tentokrát nebylo potřeba mít při ruce nějaký papírový sáček. Pařížská režisérka Julia Ducournau svůj styl každopádně nezapře, dupe na vizuál, dbá na dunivý soundtrack, neuhýbá před nahotou či násilím, tlačí na fyzično. Nemusím mít úplně všechno, říkal jsem si několikrát během projekce. Malé děvče tak dlouho sralo otce za volantem, až to narval do svodidel. Od té doby má v hlavě kus titanu. V dospělosti žádné světlé vyhlídky nemá, pracuje jako tanečnice, kdy neustále odolává slovním i fyzickým atakům, a občas někoho píchne jehlicí do vlasů. A pak se seznámí se stárnoucím velitelem hasičů. Co je realita a co pokřivená fantazie? Provokující guláš, který pracuje s až přílišným množstvím motivů. On těch témat bylo ostatně moc i v případě Raw, kdy rovněž šlo o rozklad příčetnosti hlavní hrdinky. Tak zase někdy! Možná... ()
Bez Francouzů (bratrů Lumiérů) by film nebyl. Minimálně ne v nám známé podobě. Francouzská kinematografie tak rozhodně patří mezi nejdůležitější a nadále se rozvíjí. Jedním z nejvýraznějších zástupců současné francouzské filmové tvorby je poté Julia Ducornau, která se již pár let nazpátek se svým režijním debutem RAW projevila jako režisérka, která se ve svých filmech nebojí tak trochu provokovat, pracovat s černým humorem a leckdy koketovat s dobrým vkusem. Tímto směrem se vydává i její druhý celovečerní film s názvem Titan, který již stihl získat Zlatou palmu na Filmovém festivalu v Cannes. A opět je jisté, že Ducornau natočila něco speciálního a jen tak neviděného. Ducournau se nadále projevuje jako režisérka, která může ve velkém sednout fanouškům Davida Lynche či Davida Cronenberga. S druhým jmenovaným jí pojí především náklonost k body hororu, kterým Titan bezpochyby je. Zároveň Titan dokáže v divákovi vyvolat mnoho pocitů. Vzrušení, znechucení i uchechtávání. Ducournau totiž skutečně dokáže přijít s drsnými momenty, zároveň se nebojí uskočit k černému humoru. Je až překvapivé, že se tak kontroverznímu filmu povedlo vyhrát hlavní cenu na tak významném festivalu, již teď se Titan označuje za nejšílenější film, který kdy v Cannes Zlatou palmu vyhrál. Při vší té šílenosti ovšem má Ducournau výraznou jasnou vizi, která je skrze celý film vidět a i když je všech těch motivů ve filmu možná příliš moc a ne všechny dostanou adekvátní prostor, v součtu to do sebe vlastně zapadá celkem slušně. Příběhy dvou odlišných postav (sériová vražedkyně oplodněna autem vs. hasič potýkající se se ztrátou syna) se protnou a dohromady utvoří složitý vztah, kdy je každý z nich jiným způsobem šílený a dost možná i proto k sobě patří. I když začátek vlastně naznačí skutečně divokou divočinu, po první půlhodině se vlastně karty tak trochu obrátí a vše začne být poklidnější. Pořád se to neobejde bez linky se záhadným těhotenstvím a nepříjemných momentů, ve finále jde ovšem skutečně především o příběh dvou duševních vyvrhelů, kteří se skutečně ideálně našli. A vyvrcholení jejich vzájemného vztahu ve finále filmu dodává speciální tečku, kterou divák nemůže vyloženě odhadnout. Scénář Ducournau toho možná skutečně rozehraje až příliš a na vše není čas. V součtu je ve finále v Titanu možná nejzřetelnější hledání identity, je tam toho ovšem skutečně víc. Celé to vyznění je úmyslně provokativní, lehké střídání žánru poměrně funguje a především se na to hezky kouká. Ruben Impens umí pracovat s barvami, nebojí se kamerových hrátek a na Titan se na to díky němu hezky kouká i v momentech, kdy to úplně hezké být nemá a hezké ani není. Je možná překvapující, že film jako Titan vyhrál hlavní cenu v Cannes, rozhodně to ovšem neznamená, že by na ní kvalitami Titan nedosahoval. Jde spíše o překvapení v tom ohledu, že tak očividně provokativní snímek v Cannes uspěl. I díky skvělé Agathe Rouselle a vynikajícímu Vincentu Lindonovi ovšem vzniká skutečně příjemně nepříjemný zážitek, který svou cílovku dostane do kolen. Titan není pro každého a chce toho možná říct až příliš, o působivý film jde ovšem určitě. A je rozhodně stravitelnější a zajímavější než RAW..... () (méně) (více)
Raw ma pred rokmi nudil, ale potom mi napísal Tomáš Procházka, že “(Titane) najlepši film co som za desat rokov poslednych videl”, tak som tomu dal šancu a na koniec mám chuť si zopakovať aj to Raw. Ja naozaj neviem, či tým chcela režisérka ukázať nejakú svoju pózu, ako tu toľko ľudí píše. To mi nejak hlavou nevŕta. Skôr nerozumiem myšlienke, “nasílu a nesympatickým způsobem prošpikovaná genderovými ideji” (FlyBoy). SPOILER! Nebola gender ideológia hlavná a jediná téma filmu? O čom inom asi tak pojednáva, o robožene? :D Mne osobne sa najviac páčilo aklimatizovanie diváka do onoho (v doslovnom podaní) humanonormatívneho sveta plného krvi a odmietnutia, a ako sa tým postupne predstavuje jeho (jej) samozrejmosť. Dosť depka, keď sa nad tým zamyslíte (a vydržíte sa nepogrcať). Vlastne ma za celý čas nenapadlo iné hodnotenie ako je 5*, lenže záver to zase trochu vrátil do tej Raw-oidnej prázdnoty. Tanečnú scénu podozrievam, že Kalváriu cituje okato úmyselne. Fyzický prerod hlavnej postavy zas pripomenul Divide. Fakt dobrý film, hodnotenie ešte rozmyslím. ()
Refnovi roste zdatná konkurence a po zoufale špatném Raw přichází Julia Ducournau s touhle bizarní šíleností,která je mnohem zajímavější a i když to ani tentokrát Julii nevyšlo s tou provokativností a tam kde si myslela,že to bude děsně šokující je to jen divně wtf? (sex s autem),tak k mému velkému překvapení sem se nenudil.První půlka je nicméně lepší a trochu škoda,že to režisérka nedokázala přenést i do té druhé,která spíš stagnuje a nejednou nutí dívat se na hodinky...60% ()
Galerie (15)
Zajímavosti (4)
- Julia Ducournau je len druhou režisérkou a štvrtou ženou v histórií, ktorú ocenili v Cannes Zlatou Palmou. (_marduk_)
- Jedná se o třetí projekt Julii Ducournau, kde Garance Marillier hraje postavu jménem Justine. Prvním byl krátkometrážní Junior (2011) a následně Grave (2016). (Smth)
Související novinky
Zlatá palma festivalu v Cannes zná vítěze
Prestižní filmový festival ve francouzském Cannes se dnes v rámci ambiciózního post-covidového ročníku 2021 uchýlil ke svému poslednímu večeru a rozhodně nebyla nouze o překvapení. O jedno z nich se… (více)
Reklama