Rudolf Deyl st.

Rudolf Deyl starší se narodil 6. dubna 1876 v Praze do rodiny majitele kožedělné továrny. Na přání otce vystudoval nižší reálku v Ječné ulici a Československou obchodní akademii. Přes nepřízeň otce však nakonec odešel k ochotnickým divadelním společnostem. Hrál u O. Červíčka (1895), V. Suka (prosinec 1895 – 1896), P. Švandy (1897) a opět u V. Suka (1897).

Poté rok studoval na Ottavově dramatické škole ve Vídni a následně odešel do Zemského divadla v Lublani (1898 – 1902) a také hostoval v Královském zemském divadle v Záhřebu. Vrátil se do Čech a pod vedením Vendelína Budila hrál v Plzni (1902 až 1905). Nakonec v pražském Národním divadle (1905 – 1942), ve kterém i režíroval a z kterého odešel na odpočinek. V Národním často hrál i v penzi (například v inscenaci „Naši furianti").

Divadelní režiséři Deyla nejprve obsazovali do mladých vitálních a impulzivních mužů („Othello" „Strašidla", „Romeo a Julie", „Jindřich IV.", „Faëthón" aj.) a potom do charakterních a vážných hlavních hrdinů, často v konverzačních a moderních hrách („Na Valdštejnské šachtě"), ale jeho herecký prostor se povážlivě zmenšil. Později se z jeho projevu ona vitálnost vytrácela, ale jeho projev se prohluboval, tlumila se citlivost a zvnitřnělá sdělnost s vyrovnanou moudrostí.

Deyl vyjadřoval složitý vnitřní život svých postav vnějšími prostředky odpozorovaných od skutečných lidí a zejména povznesenou a propracovanou dikcí a tlumenou mimikou. Se svoji dlouholetou manželkou, herečkou Marií Spurnou (příbuzná herců Adolfa Vojty, Jaroslava Vojty, Hermíny Vojtové, Terezie Brzková a Otýlie Beníškové) měl dvě děti, rovněž herce, Evu Deylovou – Skálovou (1910 – 1987) a Rudolfa Deyla ml. (1912 – 1967).

Ve filmu poprvé debutoval roku 1919 ve dvou snímcích společnosti Pragafilmu. V obu vytvořil titulní role stavitele chrámu Petra (STAVITEL CHRÁMU) a básníka Jana Mařana (DÁMA S RŮŽÍ).

Po čtrnácti letech se již začal pravidelně objevovat ve zvukovém filmu. Vždy to byly spíše nevelké postavy ve snímcích ŘEKA (učitel), MILAN RASTISLAV ŠTEFÁNIK (francouzský generál), VELBLOUD UCHEM JEHLY (továrník Vilím), PÁTER VOJTĚCH (biskup), KVOČNA (kancléř), DĚVČATA, NEDEJTE SE! (rada Roubal), VYDĚRAČ (prezident koncernu), PÁN A SLUHA (Dr. Karlík), BÍLÁ NEMOC (vysoký ministerský úředník), ADVOKÁTKA VĚRA (konzul Raboch), MASKOVANÁ MILENKA (generál), DVA TÝDNY ŠTĚSTÍ (ministr financí), RYBA NA SUCHU (starý profesor) či PŘÍJDU HNED (továrník).

Po válce se Deylův herecký typ vůbec nehodil. Filmaři mu již dávali pouhé menší a okrajové role konšela Gryllova ve Vávrově komedii NEZBEDNÝ BAKALÁŘ (1946), režiséra Deyla ve Slavíčkově dramatu DVAASEDMDESÁTKA (1948), předsedy soudu v PŘIZNÁNÍ (1950) Jiřího Lehovce, purkrabího Wallise v Krškově životopisném POSLU ÚSVITU (1950), profesora hudby v Myzetově komedii PÍSNIČKA ZA GROŠ (1952), Mistra Stanislava ze Znojma ve Vávrově dramatu JAN HUS (1954), starého dudáka Tomáše v báchorce STRAKONICKÝ DUDÁK (1955) Karla Steklého.

Svoji filmovou práci ukončil nedobrovolně psychologickou kreací starého Petrova (František Peterka) otce, čekajícího na synův návrat v Čechově legionářském dramatu ČERNÝ PRAPOR (1958). I když žil Deyl ještě dalších čtrnáct let, již na něho režiséři zapomněli, i když byl Deyl až do smrti v dobré fyzické kondici.

Významná byla také Deylova práce pro rozhlas („Faust" 1925; „Napoleonská trilogie" 1932; „Uloupený život" 1938) a velmi okrajově i pro televizi. Ke konci života byl oblíbeným a zábavným vypravěčem na různých večírcích a vzpomínkových akcí (bylo o tom natočeno i několik dokumentů).

Až do pozdního věku se věnoval svému koníčku – jezdectví a dostihovému sportu (byl po něm nazván první jarní závod v Chuchli „Memoriál Rudolfa Deyla"). Věnoval se také pedagogické (v letech 1928 – 1935 byl profesorem na dramatickém oddělení pražské Státní konzervatoře), organizační (byl v období 1922 až 1934 předsedou Ústřední jednoty českého herectva) a spisovatelské činnosti (napsal román „Kruhy na vodě" 1940 a memoáry o sobě a svých kolegů „Jak jsem je znal" 1937; „Sláva – tráva" 1938; „Milován a nenáviděn" 1941; „Opona spadla" 1946; „Vojan zblízka" 1953; „Písničkář" 1968; „O čem vím já" 1971; „Vavříny s trny" 1973).

Za své skvělé divadelní herectví získal Deyl Státní cenu (1928), Národní cenu (1939), Řád práce (1953) a titul Národního umělce (1968). Na konci života Deyla čekala strašná životní tragédie: svého předčasně zemřelého syna Rudolfa přežil o dlouhých pět let. Deyl zemřel 16. dubna 1972 v Praze ve vysokých devadesáti šesti letech. Je i se synem pohřben na Vyšehradském hřbitově.

Jaroslav "krib" Lopour