Dvaasedmdesátka

Pokus o drama, které ale není uvěřitelné. Zajímavý námět, který mohl být propracovaný daleko lépe, aby z toho bylo skutečné drama. Takto divák neví, co tím chtěl autor vyjádřit, leda to, že nevinná žena trpí desez let, aby potom trpěla dál. To člověk asi dokáže, ale měl by k tomu mít hodně silný podnět. Což tady postrádám. (27.04.2012)

Slavicek se po Podobizne opet pustil do velmi originalniho nametu pro film, za to pridavam jednu hvezdicku. Bohuzel dej filmu je sotva uveritelny, pokud se nad tim ale divak povznese, nebude zklamany. Film je skutecne natoceny v zapadnim stylu (takova ceska noirovka) a vubec se nedivim, ze se film stal po svem vzniku (1948) problemovym. Podle me se Medricka do sve role nehodila a jeji herecky vykon me vubec neoslovil. (04.10.2013)

Film byl natočen v roce 1948, ale děj se odehrává v roce 1926 a 1936. Je to zajímavý film, ale bohužel má docela nereálný děj. Je třeba ho brát jako experiment s určitým nadhledem. Velice nepravděpodobné je zejména to, že Medřická trvá na své vině kvůli člověku, kterého viděla velmi krátce podruhé v životě. Přesto slepě věří, že se k vraždě dozná sám. Rovněž je zcela nepravděpodobné, že by ředitel věznice prováděl takové experimenty s divadlem. A k tomu vystoupení si ještě zvát renomované herce a dokonce členy poroty??? Nakonec při vší té smůle hlavní hrdinky relativně všechno dobře dopadne. Je naznačeno, že za rok bude propuštěna z vězení a zanedlouho také její platonická láska. Je ovšem otázkou, jak se pár vyrovná s tím, že vina z vraždy bude již navždy na bedrech Dvaasedmdesátky. (01.08.2010)

Tak jsem konečně mohl spatřit na vlastní oči jak to vlastně je s tím prvním československým trezorovým filmem. Dvaasedmdesátka je bezesporu zvláštní film - námětem se zdá být psychologickým dramatem navázaným na moderní proud kinematografie, ve zpracování a vyprávění však jakýkoli takový příslib promarňuje. Místo drobnokresby a kontroverzních otázek spravedlnosti nabízí přepjaté a nevěrohodné melodrama, které čiší kalkulem a nehoráznou vykonstruovaností situace, jíž rozhodně nelze brát jako věrohodnou. Retrospektivní mozaika jen nedokonale zakrývá jednoduchou fabuli, která není nikterak rozvinuta a i těch 75 minut je pro ni luxus. Film natolik odstřižený od skutečnosti a poplatným překonaným modelům musel po únoru 1948 takto narazit, stát se exemplárním případem, že takhle by neměla fungovat nová filmová dramaturgie. Samozřejmě se neztotožňuji s tím, že film by měl být takovým způsobem zapomenut. Volba Langerovy předlohy v zásadě špatná nebyla, jen se ambicioznímu tvůrci jaksi vymkla z ruky a její formálně-myšlenkové zjednodušení ještě znásobil vstup do doby, kdy jakákoli skleníková odloučenost a spekulace byla téměř zločinem. Pro dnešního diváka tak zbyla další z pozoruhodných kuriozit dramaturgického směřování třetí republiky, dílo tří scenáristů, jež se jim vymklo z rukou a po dramaturgické stránce je až neplnohodnotným počinem. Pokud můžeme nalézt nějaké klady, tak je to solidní obsazení nové herecké generace: Dany Medřické, Eduarda Dubského a především velmi civilního Vladimíra Šmerala. (08.05.2013)

Langrova „Dvaasedmdesátka" i jeho ostatní hry byly oblíbeny na našich scénách, protože se odlišovaly, zejména volbou námětu, prostředím, výběrem postav, jejich jazykem i řešením jejich osudů, od průměrných dramat své doby (dvacátá a třicátá léta). V „Dvaasedmdesátce" jde při inscenaci i o zajímavý experiment divadla na divadle. Rozuzleni příběhu Marty Kulišové nastává ve scéně, v níž herec (ve filmu režisér v podání Rudolfa Deyla st.) předvádí Trojanovi a Martě vyvrcholení jejich tragedie; nezainteresovaný herec vyjádřil to, co Marta nedovedla napsat ve své hře a co Trojan nedovedl při svém pozdním přiznání formulovat, protože „...umělec musí znát i to, co je za slovy — co už člověk nedovede říci, ale jen myslit. A někdy snad ani myslet, ale jen cítit a snít." Tato vrcholná scéna celé hry dopadá ve filmu chladně a nevýrazně. A tak je tomu s celou filmovou „Dvaasedmdesátkou". Zpracovatelům Langrovy hry, ani režiséru filmu, se nepodařilo vyzvednout to, co je v „Dvaasedmdesátce" kladné, uniklo jim Langrovo mistrovství dialogů, jimiž dovedl vykreslit celé hnusné prostředí falešných hráčů, podvodníků a jejich milenek, nepochopili velký otazník v závěru hry — co je to lidská spravedlnost, ani kritiku justičního systému, ani zoufalý výkřik Marty Kulišové, připravené o deset let života. Ve své filmové podobě svědčí „Dvaasedmdesátka" o rozpacích, filmové dramaturgie před r. 1948, kdy byla natočena. Filmový přehled 38/1953 (27.11.2008)