Oldřich Slavík

Oldřich Slavík pocházel ze severních Čech a vyrůstal v rodné Bělé pod Bezdězem. Od dětství jej lákalo umělecké řemeslo, za gymnaziálních studií v České Lípě začal spolupracovat s Dismanovým dětským rozhlasovým souborem. Svému uměleckému směřování dal průchod ještě v Karlových Varech, kde se připravoval na keramickou profesi, ale nakonec v roce 1949 nastoupil jako elév do Krajského oblastního divadla v Karlových Varech. Své první profesionální angažmá si odbyl v Městském divadle v Hořovicích (1950-1953), pak působil v Praze v Divadle Jiřího Wolkera (1953-1961), mezitím ale v polovině 50. let absolvoval vojenskou službu, v jejímž průběhu byl hercem a režisérem Divadelního souboru Havlíček v Zákupech. V Divadle Jiřího Wolkera vyrostl pod vedením Alfréda Radoka ve výraznou hereckou osobnost, přičemž zde začínal rolemi lyrických milovníků. Ve svém dalším působišti, Jihočeském divadle v Českých Budějovicích (1961-1965), již vynikl i v charakerních úlohách (Platonov, Jan Hus).

Nová kapitola profesního života Oldřicha Slavíka se začala psát v roce 1965, kdy nastoupil do Státního (dnes Národního) divadla v Brně a působil zde až do smrti. Byl nejen jedním z předních herců, ale později se věnoval i režii a v letech 1986-1989 byl uměleckým šéfem činohry. Vynikl především jako komediální herec v klasickém českém repertoáru (Naši furianti, Hrátky s čertem, Lucerna, Tvrdohlavá žena), vrcholných jevištních výkonů dosáhl pod režijním vedením Zdeňka Kaloče (Revizor, Racek, Poprask na laguně). Sám se pak ve svých režijních realizacích obracel především k německým autorům a pracovně několikrát navštívil Rakousko. Celkově má Slavík na svém kontě zhruba 200 divadelních rolí. Za svou práci na divadelním jevišti byl Oldřich Slavík dvakrát odměněn Cenou Českého literárního fondu, medailí J. K. Tyla a Cenou Jaroslava Průchy.

Ve srovnání s divadlem je Slavíkova práce pro film poměrně zanedbatelná; před filmovou kamerou debutoval na základě oslovení režiséra Václava Kršky a poprvé hrál menší roli v životopisném filmu MIKOLÁŠ ALEŠ (1951). Větší úlohy rozporuplných mladých hrdinů mu pak připadly v dalších Krškových filmech STŘÍBRNÝ VÍTR (1954), CESTA ZPÁTKY (1958) a KDE ŘEKY MAJÍ SLUNCE (1961). Kromě několika zanedbatelných rolí se pak více připomněl postavou kaplana v kronice VŠICHNI DOBŘÍ RODÁCI (1968).

V sedmdesátých a osmdesátých letech hrál Slavík jen v několika filmech, objevil se například ve slovenském snímku MUŽ NIE JE ŽIADÚCI (1974). Větší roli dostal v psychologickém filmu NOC SMARAGDOVÉHO MĚSÍCE (1984), po boku své manželky se objevil v koprodukční pohádce POHÁDKA O MALÍČKOVI (1985). Jako nepraktický otec se uvedl v dětské komedii VÝBUCH BUDE V PĚT (1984), v životopisném filmu ČLOVĚK PROTI ZKÁZE (1989) ztvárnil skutečnou postavu spisovatele Eduarda Basse, později hrál ve dvou pohádkách Juraje Herze (ŽABÍ PRINC, 1990; CÍSAŘOVY NOVÉ ŠATY, 1994).

Po celou hereckou dráhu Oldřicha Slavíka jej provázelo také významné působení v televizních studiích. Začínal v Praze jako herec Divadla Jiřího Wolkera, ještě v 50. letech se objevil v televizních inscenacích (ZAČÍNÁME ŽÍT, 1956; CHLÉB A PÍSNĚ, 1960), uváděl také dětskou televizní soutěž Kdo s koho (spolu se Štěpánkou Haničincovou). Ještě více rozvinul svou spolupráci s televizí v Brně, kde účinkoval v řadě kvalitních televizních inscenací (PARADAJS, 1970; PÁN NA INZERÁT, 1978; BALADA Z KARLÍNA, 1984; KNĚŽNA LIBUŠE, 1985). V brněnské televizi po tři roky uváděl publicistický pořad To nechce klid. Hojně spolupracoval také s rozhlasem, kdy opět především v Brně nastudoval řadu rozhlasových her (např. Podnik pana Frederikse). Hojně spolupracoval také s dabingem, pravidelně namlouval například Alberta Sordiho.

Manželkou Oldřicha Slavíka byla herečka Ludmila Slancová (*1941). Jejich dcera Zuzana Slavíková (*1965) je též herečkou.

Pavel "argenson" Vlach