Petr Schulhoff

Režisér, scenárista a herec Petr Schulhoff se narodil 10. července 1922 v Berlíně hudebnímu skladateli a pianistovi Ervínu Schulhoffovi (1894 – 1942). Díky uměleckým aktivitám svého otce projevoval už odmalička malý Petr hudební nadání a hrál Toma Sawyera v Osvobozeném divadle. Roku 1933 si ho Vladislav Vančura vybral pro hlavní roli, chovance dětského domova Honzu v dramatu NA SLUNEČNÍ STRANĚ (1933). V pozdějším věku se učil fotografovat u fotografa Josefa Sudka. To vše u něho prohlubovalo zájem o kinematografii. Na začátku války byl s otcem deportován do bavorského koncentračního tábora ve Wülzburgu. Otec Ervín zemřel na krční a plicní tuberkulózu dvacetiletému Petrovi přímo v náručích.

Po válce dodatečně odmaturoval, stal se asistentem režie v ateliérech na Barrandově, př. u sovětského filmu KAMENNÝ KVÍTEK (1946) Alexandra Ptuška, poté v letech 1953 – 1962 scenáristou a režisérem Studia dokumentárních filmů v Praze a natáčel satiry, instruktážní, dokumentární, kulturní, reportážní politické, propagační a reklamní snímky (ČESKOSLOVENSKÝ FILMOVÝ TÝDENÍK, O LIDECH PŘED PULTEM A ZA NÍM, UMĚNÍ DŘEVORYTU, TVOŘIVÉ MLÁDÍ, PÍSEŇ ČESKÁ, ALŠŮV ROK, POTÍŽE S KULTUROU či HROZNÉ DÍTĚ). Od roku 1963 začal pracovat v dlouhometrážní hrané filmové tvorbě.

Zpočátku byl Schulhoff odborníkem na kvalitní filmové detektivky a ke konci své kariéry se zaměřil na žánr satirických komedií. Ke svým filmům si jako perfekcionista připravoval sám scénáře (STRACH, VÍM, ŽE JSI VRAH, ZÍTRA TO ROZTOČÍME, DRAHOUŠKU…! či „JÁ UŽ BUDU HODNÝ, DĚDEČKU!“), obsazoval do nich naše nejlepší herce (přítele Miloše Kopeckého, Ivu Janžurovou, Františka Peterku, Stellu Zázvorkou, Luďka Sobotu, Rudolfa Hrušínského, Vladimíra Menšíka, Jiřího Sováka, Františka Filipovského, Eduarda Cupáka, Karla Augustu, Dagmar Veškrnovou, Marii Motlovou a další) a byl znám svou nechutí k improvizaci, snahou doslovného dodržování scénářů a skvělé připravenosti.

Debutoval detektivním příběhem s kriminalistou majorem Kalašem (Rudolf Hrušínský) STRACH (1963). Postava majora Kalaše vystoupila ještě v několika Schulhoffových kriminálek: VRAH SKRÝVÁ TVÁŘ (1966), PO STOPÁCH KRVE (1969) a DIAGNÓZA SMRTI (1979). Z dalších detektivek můžeme ještě uvést VÍM, ŽE JSI VRAH (1971) o pátrání po trojnásobném vrahovi a OSUD JMÉNEM KAMILA (1974) vypravující skutečný příběh o loupeži v poštovním muzeu. Zcela výjimečné postavení ve filmografii Petra Schulhoffa zaujímá povídkový středometrážní snímek LÁSKA NEBESKÁ (1964) se čtyřmi mikropovídkami.

Roku 1974 začala druhá etapa v jeho filmografii – natáčení satirických komedií. K satirickému ztvárnění si vybral problém kybernetického vybírání partnerů v HODÍME SE K SOBĚ, MILÁČKU…? (1974), kde hlavní úlohy sehráli v té době manželé Vlastimil Brodský a Jana Brejchová, moderního maloměšťáctví a zvláštním souboji rodin Novákových (Miloš Kopecký, Stella Zázvorková, Luděk Sobota) a Bartáčkových (Iva Janžurová, František Peterka, Dagmar Veškrnová) v ZÍTRA TO ROZTOČÍME, DRAHOUŠKU…! (1976) a ve volném pokračování CO JE DOMA, TO SE POČÍTÁ, PÁNOVÉ… (1980) s Jiřím Sovákem místo Miloše Kopeckého, podvodných praktik náborářů (Petr Nárožný a Luděk Sobota) při získávání zaměstnanců v „JÁ TO TEDY BERU, ŠÉFE…!“, bezohledného lidského chování a misantropie v „JÁ UŽ BUDU HODNÝ, DĚDEČKU!“ s Milošem Kopeckým a snahy o „poctivý život“ právě propuštěných zlodějů (František Peterka a Karel Augusta) z vězení v PŘÍŠTĚ BUDEME CHYTŘEJŠÍ, STAROUŠKU! (1982).

Nezanedbatelná byla taktéž Schulhoffova práce pro televizi. Natočil řadu inscenací a filmů (ZLOČIN A TRIK II., VLASTNÍM PŘIČINĚNÍM, INZERÁT, AMATÉR, TRAPASY, KOBEREC, ÚPLNĚ BEZNADĚJNÝ PŘÍPAD, TETIČKA ZA VŠECHNY PENÍZE, VÝHRA ADMIRÁLA KOTRBY apod.), ale nejoblíbenější a nejreprizovanější se stala jeho krátká situační groteska BOHOUŠ (1968) o velmi žravém bernardýnovi Bohoušovi a podivné sázce vedoucího horské chaty (Jiří Sovák) a turisty (Vladimír Menšík).

V roce 1984 si ještě pro sebe připravil scénář k filmu PŘÍLIŠ VELKÁ ŠANCE (1984), ale ze zdravotních důvodů musel režijní post postoupit kolegovi Otakaru Fukovi. „Za zásluhy o rozvoj filmové tvorby" získal titul Zasloužilého umělce (1980). Těžká nemoc donutila životem neradostně zkoušeného Petra Schulhoffa k dobrovolnému předávkování léky 4. května 1986 v Praze ve věku nedožitých šedesáti čtyř let...

Jaroslav "krib" Lopour