Hajao Mijazaki

Narodil se v tokijské čtvrti Bunkyō-ku a v hlavním městě Japonska strávil několik let svého dětství. Rodiče měli kromě Hajaa ještě další tři syny. Otec Katsuji řídil společnost Miyazaki Airplane, která ve válečném období vyráběla součástky do letadel Zero. Už zde začíná Hayaova celoživotní láska k aviatice. Matka byla značně inteligentní žena, vášnivě četla a pochybovala o tradičních společenských normách. Její syn po ní zdědil tento skeptický způsob myšlení a tázání se. Kvůli tuberkulóze ale musela být po devět let upoutána na lůžko a velkou část této doby strávila v nemocnici. Další událostí, která ovlivnila jeho život i dílo, bylo časté stěhování.

Kvůli tomuto stěhování byl Hajao nucen mezi lety 1947 a 1952 přestupovat z jedné základní školy do druhé. Od roku 1955 navštěvoval nižší střední školu v Omiye. Po třech letech začal chodit na vyšší střední, kde měl možnost vidět první barevný japonský animovaný film Hakudža den (1958), který ho dojal natolik, že podle vlastních slov nemohl celou noc přestat plakat. Od té chvíle se začal vážně zajímat o anime. Musel si ale nejprve osvojit animaci živých postav, protože do té doby kreslil jen letadla a bitevní lodě. Roku 1959 se Mijazaki zapsal na obor ekonomie na univerzitě Gakushuin. Zde se stal členem studentského literárního klubu, který se zabýval mimo jiné mangou.

„Je rozdíl mezi osmiletým a šedesátiletým? Věřím, že se člověk nemění.“

Po ukončení vysoké školy byl zaměstnán jako pomocný animátor ve společnosti Toei Douga. První prací, kterou zde dostal, bylo fázování filmu Wan wan čúšingura (1963). Zanedlouho otřásl studiem spor a mladý Miyazaki stál v čele demonstrujících animátorů. To vedlo k založení odborů společnosti Toei Douga a Mijazaki se stal jedním z jejích zástupců. Roku 1965 začal spolupracovat s Isaem Takahatou na jeho filmu Taijó no ódži: Horus no daibóken, jenž byl dokončen a uveden roku 1968. Mijazaki se oženil s dívkou jménem Akemi Ota, která také pracovala v oboru animace. Během následujících dvou let se rodina rozrostla o dva chlapce - Gora (který se o mnoho let později rozhodl jít v otcových šlépějích a pro studio Ghibli natočil v roce 2005 snímek Tales From Earthsea, kvůli němuž vypukl menší rodinný spor) a Keisukeho. Mijazaki sám řekl, že děti opravdu změnily jeho práci. Vždy se prý snažil dělat anime tak, aby uspokojil a potěšil především své dva vyrůstající syny.

„Nikdy nečtu recenze. Nezajímají mě. Nejvíc si cením diváckých ohlasů.“

V roce 1971 opustil Toei Douga a spojil se ve společnosti A-Pro s Isaem Takahatou a Yoichim Otabe. Podnikl také neúspěšnou cestu do Švédska za účelem získat práva na "Pipi dlouhou punčochu". V roce 1973 trojice A-Pro a vstoupila do Zuiyo Pictures. Téhož roku odjíží Mijazaki načerpat inspiraci do Švýcarska – spolupracuje na animaci krajiny v seriálu Alps no šódžo Heidi (1974). O dva roky později opět odjíždí, tentokrát do Itálie a Argentiny, připravuje se na seriál Haha o tazunete sanzenri (1976).

V roce 1978 režíruje svůj první televizní seriál Mirai šónen Conan. Už zde můžeme vidět mnoho znaků typických pro jeho další tvorbu. Po této práci pokračuje v režijní činnosti a točí u společnosti Telecom svůj první celovečerní film Lupin sansei: Cagliostro no širo (1979) - "Lupin III" je velmi oblíbené japonské anime. Byly natočeny tři televizní seriály, pět filmů a několik televizních filmů. Mijazaki spolurežíroval (s Takahatou) několik epizod prvního seriálu o Lupinovi už v roce 1971.

„Pokud střílí muž, vypadá to, že to je jen jeho práce a nemá jinou možnost. To není dobré. Když ale zbraň drží v ruce žena, je to opravdu něco.“

Naušika z Větrného údolí (1984) byla započata roku 1983. Mijazaki v tomto období nepracoval u žádné animační společnosti a tento snímek byl produkován společností Topcraft. Ohromný úspěch vedl k založení nového animačního studia Ghibli, kde Hayao Mijazaki působí dodnes. Známým režisérem tohoto studia není jen on sám, ale i jeho dlouholetý spolupracovník Isao Takahata. Jméno Ghibli je opět spojeno s Mijazakiho láskou k letectví – jedná se o název italských průzkumných letadel během Druhé světové války.

„Když jsem se díval na Doručovací službu čarodějky Kiki, plakal jsem. Všechny talenty, které jsem chtěl do filmového průmyslu, odešly k anime.“ - Akira Kurosawa

Poté co vzniklo Studio Ghibli, byl natočen další celovečerní Mijazakiho film Laputa: Nebeský zámek (1986). Ten vynesl režisérovi první důležitá ocenění. Umístil se například na osmém místě prestižní ankety Kinema Junpo. V roce 1988 vznikl film Můj soused Totoro, pohádka, která je označována za Mijazakiho nejautobiografičtější film – objevuje se zde téma stěhování a odloučení dětí od maminky. Následovaly snímky Doručovací služba čarodějky Kiki (1989) a Porco Rosso (1992). Až o pět let později vznikl velkolepý epos ze středověkého Japonska Princezna Mononoke (1997). Úspěchy v návštěvnosti byly doprovázeny i nadšeným ohlasem kritiků... a to nejen v rodné zemi.

„Když máme v Pixaru problém a nemůžeme jej vyřešit, obvykle si pustíme v promítací místnosti jeden z Mijazakiho filmů. A vždy to pomůže. Vyjdeme ohromeni a inspirováni.“ - John Lasseter

Po dokončení Princezny Mononoke se Mijazaki rozhodl netočit už žádné celovečerní filmy. Byl po dvouroční práci vyčerpaný a cítil, že stárne. Na počátku roku 1998 tedy formálně opustil Studio Ghibli. Po roce se však vrátil a po nějaké době započal práci na Cestě do fantazie (2001), která posbírala velké množství cen v zahraničí. Získala mimo jiné Oscara za nejlepší animovaný film nebo Zlatého medvěda v Berlíně.

Svou důchodovou výhrůžku nenaplňoval ani dále: Howlův kráčející hrad (2004), který byl adaptací knihy britské spisovatelky Diany Wynne Jones, měl původně režírovat Mamoru Hosoda, ale nakonec musel projekt opustit a po půlroční pauze se jej chopil sám Mijazaki. Pečlivě si nastudoval dobové evropské reálie, prohnal je filtrem vlastní fantazie a vytvořil další triumf, který se stal jedním komerčně nejúspěšnějších děl v dějinách japonské kinematografie.

I následující Ponyo z útesu nad mořem (2008) původně měla evropské kořeny v podobě "Malé mořské víly" Hanse Christiana Andersena, byť ve výsledku z nich vyrostlo zcela specifické - a samozřejmě zcela "mijazakiovské" dílo.  Následoval jej příběh Zvedá se vítr (2013), vystavěný na základech Mijazakiho vlastní mangy a opět těžící z jeho záliby v historii vojenského letectví.

Po téměř dekádu trvající pauze se pak mistr, průběžně opakující, že už končí a odchází do důchodu, vrátil na scénu magickým Chlapcem a volavkou (2023), za což získal už svého třetího Oscara. Pokud vám ve výše zmíněném výčtu jedna soška chybí, vězte, že ta "prostřední" přišla v roce 2015 za celoživotní dílo. Evidentně tedy ještě nebylo "celoživotní".

Lucie "Fabienne" Roušová