Jan Pivec

Fenomenální Jan Pivec se narodil 19. května 1907 v Praze na Vinohradech známému nožíři a mimo jiné milovníkovi operety a divadla. Tuto lásku zdědil i malí Jan, když už od dětství navštěvoval Arénu Jana Pištěka.

Po reálce vystudoval dvouletou obchodní školu na Smíchově a stal se účetním praktikantem ve výrobně dětské moučky. Zároveň se věnoval rovněž divadlu – nadšeně ochotničil ve spolku Vavřín. A odešel k venkovským společnostem – Biblická scéna Karla Hroudy, Nová česká scéna Jana Drobného a Oldřicha Nádhery (1926 – 1927). Projevovaly se v něm také výtvarnické sklony.

Zpočátku tíhnu ke zpěvu a proto na radu Vladimíra Wuršera odchází na pěvecké oddělní pražské Konzervatoře, ale je přijat na její dramatické oddělení (1927 – 1930). Ještě za studií pohostinsky vystupoval v Osvobozeném divadle („Vest Pocket Revue") a v Akropolisu na Žižkově (1928).

Poté vystupoval již ve stálých angažmá: česky a slovensky v bratislavském Národním divadle (1930 – 1934) a už jen česky v činohře Národního divadla v Praze (1. 2. 1934 – 30. 6. 1970), kam ho přijal K. H. Hilar a odkud odešel na vlastní žádost přímo do penze (jeho poslední rolí byl Maršál v Čapkově „Bílé nemoci").

Jan Pivec byl živelným a emotivním hercem milovnických („Jak se vám líbí", „Loupežník"), komických („Mnoho povyku pro nic", „Sluha dvou pánů", „Lišák Pseudolus", „Veselé paničky windsorské") a hlavně dramatických („Othello", „Tři sestry", „Racek" nebo „vězňové z Altony").

Pivec měl robustnější postavu, citlivost pro charakter, pro postavu charakterový rys, šťavnatost, vášnivost, krevnatost, smutný i přísně vyhlížející obličej, bystrá očka, barytonový hlas a krásný smích. Legendární bylo jeho roztomilé umění se rozčilovat s hlubokým výkřikem „Jéé!". První Pivcovou manželkou byla herečka Jana Romanová (1920 – 19??).

A nyní filmovou práci. Poprvé debutoval na stříbrném plátně v roce 1929, ve svém jediném němém filmu PANCÉŘOVÉ AUTO (1929) Rolfa Randolfa, jako bankovní úředník. Film si poté na něho vzpomněl až roku 1935 úložkou pobočníka Krále ve Svitákově životopisním MILAN RASTISLAV ŠTEFÁNIK.

Svou hereckou kariéru 30. a 40. let Pivec nepovažoval za nijak závažnou a spíše ji bral na lehkou váhu. Hrál ale většinou v dobrých filmech: VELBLOUD UCHEM JEHLY (závodník Fred), ROZKOŠNÝ PŘÍBĚH (majitel autosprávkárny Dobeš), FILOSOFSKÁ HISTORIE (student Frýbort), PŘÍKLADY TÁHNOU (podvodník Kolář), POZNEJ SVÉHO MUŽE (Ing. Koval), HOTEL MODRÁ HVĚZDA (hudebník Jirka Tůma), OKOUZLENÁ (malíř Karas), U PĚTI VEVEREK (malíř Jan Rezek) či ROZINA SEBRANEC (sklář Potměbílý).

Svoji životní filmovou roli zažil u Slavínského v roce 1942 jako Stáňa Jarský, který okouzlil Helenu Horníkovou (Zita Kabátová), o léta později i její dceru Jiřinu (Jana Romanová) a nakonec si o další řádku let, nezestárlý, vzal její vnučku Helenku (Jarmila Smejkalová) v komedii MUŽI NESTÁRNOU.

Poválečná kinematografie mu také dala několik krásných rolí: mladý Vejvoda (NEVÍTE O BYTĚ?), doktor Johánek (DNES NEORDINUJI), správce Sláma (DIVÁ BÁRA), starosta Bálek (HAŠKOVY POVÍDKY ZE STARÉHO MOCNÁŘSTVÍ), zrádný Zikmund Lucemburský (JAN HUS, JAN ŽIŽKA, PROTI VŠEM), kritik Pošahal (ZAOSTŘIT, PROSÍM!), kupec J.  Konopík (MSTITEL), zatrpklý domácí Karel Mareš (DŮM NA OŘECHOVCE), major Schwarz (BLBEC Z XEENEMÜNDE).

Naposledy byl oficiálem Konopkou ve filmu PŘÍBĚH DUŠIČKOVÝ (1964) Františka Filipa, který byl původně určen pro televizi, ale nakonec se dostal i do kin. I když Pivec žil ještě 16 let, už si ve filmu nezahrál, co sám herec velmi těžce nesl.

Kdo by neznal herecké výkony Jana Pivce v rozhlase („Válka s mloky", „Švejk", „Kristus", „Kos", „Othello") a v televizních inscenacích (LIŠÁK PSEUDOLUS, DUHU PRO MŮJ DEN, NÁMLUVY, MALÁ NOČNÍ POVÍDKA, MAGDALENA DOBROMILA RETTIGOVÁ, CHLÉB A PÍSNĚ, HRDINOVÉ OKAMŽIKU, MALÉR, FAVORIT, LUCERNA, LÁSKA JAKO TRÁM, DOBRÝ ČLOVĚK JEŠTĚ ŽIJE, REMBRANDT, KLOBOUK PLNÝ DEŠTĚ) a zejména seriálu F. L. VĚK (1971).

Práce v televizi, které se věnoval už od prvních vysílání, ho velmi lákala a líbila se mu, v 60. letech pracoval v televizních studiích častěji než na divadelních prknech a ve filmových ateliérech. Pivec získal Státní cenu (1955), tituly Zasloužilého (1958) a Národního (1963) umělce a Cenu v II. kategorii za herecký výkon (1967) ve filmu LÁSKA JAKO TRÁM na MTF v Praze. Nedokončené memoáry Jana Pivce vyšly ve sborníku jako „Thespidova kára Jana Pivce" (1985). Jan Pivec zemřel 13. května 1980 v Praze. Jen šest dní před 73. narozeninami.

Jaroslav "krib" Lopour