Režie:
František FilipKamera:
Vladimír OpletalHrají:
Jan Pivec, Luděk Munzar, Jana Hlaváčová, Petr Haničinec, Antonín Pokorný, Antonín Hardt, Milan KlásekObsahy(1)
Na obrazovky se po letech vrací titul, který byl ve své době svou tematikou novátorský, a díky skvělému hereckému obsazení vznikl působivý herecký koncert. Režisér a autor zpracování F. Filip vybral pro hlavní postavu Johnnyho Luďka Munzara, Jana Hlaváčová vytvořila roli jeho ženy. Neméně výrazná je i figura otce, ztělesněná J. Pivcem, pro kterého to byla jeho poslední televizní role, druhého syna Pola si zahrál P. Haničinec... Příběh rozvíjí drama rodinných vztahů, otce a jeho dvou synů a na svou dobu nebývale otevřeně rozkrývá tabuizovaný problém narkomanie (jak v USA, tak u nás) i to, jak závislost na drogách zasahuje do soukromých životů rodiny i nejbližších, milovaných osob. Drama americké rodiny se odvíjí od okamžiku, kdy otec přijíždí za svými syny. Johnny byl ve válce, dlouho ležel v nemocnici, zanechal studií a právě očekává se svou ženou dítě. Jeho pracovní vyhlídky jsou nejasné, ale otec jej bezmezně obdivuje a důvěřuje mu. Otec si vlastně přijel půjčit peníze od svého druhého syna Pola, který mu je nejdříve slíbil, ale nakonec slib nesplnil. Netuší, že Polo peníze použil na to, aby zachránil svého bratra před narkomafií… Český přepis vznikl v roce 1974 podle divadelní hry amerického dramatika M. V. Gazza, která měla v New Yorku premiéru v roce 1955. (Česká televize)
(více)Recenze (33)
Tati, já jsem hadrák! Realistická studie amerického prostředí vyniká nejen psychologickou pronikavostí a citlivostí, ale i kritickým sociálním aspektem. V postavě autoritativního otce ztělesnil Jan Pivec, herec, který byl tehdy již nepochopitelně odepsán a umlčen, umělecky silný typ maloměšťáckého sobce a (skrytého) rodinného tyrana, který zneužívá svého svrchovaného postavení a ničí kolem sebe všechny lidské vztahy. Vedle vynikajícího Luďka Munzara, Petra Haničince a Jany Hlaváčové je to herec, jakých se nám v současnosti nedostává. Neměli bychom zapomínat na staré bardy a šmahem je odmítat jako přežité, jejich étos se totiž stále jeví jako funkční kontrast k současnému (ne)umění. ()
"Jsem hadrák, tati já jsem hadrák". V okamžiku, kdy Luděk Munzar těmito slovy prozrazuje svému otci v podání Jana Pivce, že bere drogy, jsem si vzpomněl, že jsem už někdy dávno tento film určitě viděl. Ani tehdy ani teď mě nikterak výrazně nezasáhl, ač v něm hrají samí skvělí herci. Nevím, zda to bylo tím, že to herectví většiny z nich bylo místy až trošku přepjaté, nebo za to mohla poněkud delší stopáž. A v neposlední řadě platí, že téma drogové závislosti není z těch, které bych měl ve filmu v přílišné oblibě. ()
,,Když jsem se ptal, co to vyvádí, řekl mi, že pracuje. Jednou jsem mu totiž řekl, že kdo pracuje, bude mít peníze v kapse. Tak vykopal jednu jámu, dívá se do kapes. Vykopal druhou jámu a peníze nikde." Opravdu nemám rád téma drogové závislosti ve filmu, ale v tomhle zpracování si to klidně nechám líbit (rozhodně stokrát lepší než kultovní Mimikry). Svého času ryze americké téma podle americké divadelní hry nabylo teprve časem ještě větší význam i v našich končinách. Poměrně depresivní příběh tragikomicky - řekl bych místy až skoro poeticky - posouvá do zajímavého kontrastu svým výkonem vynikající Jan Pivec (před filmovou kamerou, bohužel, úplně naposled). Své postavě otce v rodině s rozvráceným manželstvím, finanční krizí a ke všemu se synem "hadrákem" (narkomanem) vtiskuje jedinečný ironický výraz, odlehčuje tísnivou atmosféru hlubokými a někdy i vtipnými myšlenkami. ,,Jednou pršelo, přijdu domů, a náš malý rošťák zase kopal. Vedle jámy mu stál klobouk. Tak jsem mu všechno vysvětlil. Nasadil si klobouk na hlavu a polil se vodou. Chudák malý, pracoval a měl z toho jen klobouk plný deště." Otec přichází do rodiny jako někdo nejen z jiné generace, ale i jiného pohledu na svět, vychování, hodnot. Hroutí se uvnitř ze šokujícího poznání o svém synovi, ale neztrácí svou sílu a odhodlání pomáhat své rodině, i za cenu zmarnění svého života... Výborný scénář pro čtyři výborné herce. Fuuuh, Luděk Munzar asi ještě v hnusnější roli než jako nacista v několika válečných filmech, ale na svou dobu zahráno výborně a ten hnus z drogové závislosti je tam projeven naplno! (95%) ()
mladší bratříček her Tennessee Williamse a Eugena O´Neila. Perfektně zahráno hlavní čtveřicí (Munzar, Hlaváčová, Haničinec a Pivec), ale ti kankstéři jsou tam jako pěst na oko. Jednak tragicky zahraní a jednak i tragicky vystupující. Dojmy trochu nahořklé z toho poněkud rychle idylického konce a tudíž ne úplně věrohodného, stejně jako z vyznění - zdá se, že idealizovaný bratr prostě zůstane dobrým, ať už selhal jakkoli a spáchal cokoli. ()
Když v polovině 50. let přišel Michael Gazzo s námětem drogové závislosti, šlo i v americkém prostředí o nové a neokoukané téma. A podobně zafungovalo o 20 let později, když František Filip hru oprášil a upravil pro potřeby televize. Zachoval americké prostředí, protože u nás se drogy se oficiálně nevyskytovaly. Johnovo Memento i filmová Pavučina přišly až o dekádu později. Filipovou nejsilnější zbraní bylo obsazení a zároveň v něm spatřuji kámen úrazu. Parta, která se sešla před kamerou, patřila k elitě českého divadelnictví. Měl jsem ale pocit, jako by se viděli na jevišti Národního divadla. Chtělo to zřetelně ubrat. Na druhou stranu vidět charismatického Pivce v jeho poslední televizní roli je zážitek, pro který stojí za to Klobouk plný deště vidět. Druhou slabinu vidím v délce. Divadelní hra si žádá svoje, v případě televizní inscenace bych nechal na pár místech pracovat nůžky. Devadesát minut bych považoval za adekvátní. Celkový dojem: 65 %. ()
Galerie (15)
Zajímavosti (1)
- Poslední film Jana Pivce. (M.B)
Reklama