Philcze

Fúze dystopického sci-fi, lehkonohé akční týmovky a seriózního psychologického thrilleru. Jenže poctivé budování světa jde po půl hodině stranou a na scénu nastupuje přímočará korejská variace na Heat, v níž sice každý výstřel zní skoro stejně lahodně jako v Mannově masterpiecu, ale schází mu propletenější a sofistikovanější příběh, aby se dala obhájit i dost rozmáchlá stopáž. I tak ale nadějná, místy ukázková hra kočky s několika myšmi, která hýří nápady (garáž a nemocnice jsou živoucím důkazem, jak by měl v moderní době vypadat Terminátor) a uchvátí osobitým vizuálem, zejména pečlivou prací s filtry. Jak občas korejské thrillery trpí vizuální zaměnitelností, Time to Hunt boduje vlastním ksichtem. 70%

Občas stačí málo. Jeden trapný moment, nesprávný pohled, zbytečné odseknutí, a co mohlo být navěky, vyšumí stejně rychle, jako to udeřilo. Kdo bude hledat důvody, neodejde spokojen. 80%

Podobný dojmy jako z Journey Into Night. Nádherná lyrika, která mě ale přes všechnu podmanivost a režijní bravuru moc nedojímá. Esence filmu, o kterým si milerád přečtu esej, abych ho i nadále mohl z dálky obdivovat, ale nemusel jsem se na něj znova koukat.

Začínající režisér si vypěstuje fascinaci představitelkou hlavní role, ve skutečnosti němým přízrakem bez osobnosti. Paralela s japonským zábavním businessem víc než zřejmá, ale Isora Iwakiri jde dál, vynášející narativ do meta rovin hodných Šiona Sona. Svérázná parodie nuzných podmínek nezávislé filmařiny, říznutá popíkovským muzikálem a náznaky j-hororu. Je to trochu guláš a ne každé kreativní rozhodnutí úplně dává smysl, ale kdo se odváží vstoupit, odejde s úsměvem na rtech a minimálně dvěma j-pop songy zažranými hluboko v mozku. 70% (Film je pod názvem The Sacrament legálně a zdarma k zhlédnutí na japanesefilmfest.org v rámci propagace současné japonské nezávislé produkce)

Found in translation.

Asako I a II. Povznášející a iritující. Realistická a alegorická. Rozprostřená mezi fantazií a skutečností, trochu jako my všichni. Pokud během filmu zjistíte, že nenávidíte Asako I, pravděpodobně aspoň částečně porozumíte Asako II. Jenže co když je ta obyčejná každodennost, s níž se všichni musíme smířit, vlastně lepší, než se nekonečně hnát za snem? 80% P.S. Mytí nádobí je masterclass.

The slowest of slow cinema. I když jsem se většinu času nepokrytě nudil, odcházel jsem s pocitem vnitřního klidu. Test trpělivosti, který se mohutně vyplácí, pokud přistoupíte na jeho pravidla. (Berlinale 2020)

Předlouhé drama o osobním i kolektivním truchlení uvnitř japonské společnosti, kterému podráží nohy rozkouskovanost i naprosto fatální absence charakterizace hlavní hrdinky. A když se po táhlých dvou hodinách konečně dostaví emocionální vrchol, otupělost už působí tak silně, že s vámi stejně nijak nezamává. 50% (Berlinale 2020)

Hrozivej mess. Co začíná jako slibný jakuza drama o cti a vykoupení, se po dvou dílech láme v poměrně nahořklou limonádu, kde se vyskytuje mnoho prvků moderní "quality TV" podle šablony (nečekaná a nepravděpodobná romance, LGBT romance naprosto do počtu bez většího propojení na příběh, drogová závislost). Ta klíčová dualita mezi dvěma bratry, spravedlností a zločinem, Británií a Japonskem, tomu nakonec láme vaz na mnohem víc frontách, než tvůrci zamýšleli. Vychází z toho dost schizofrenní mix japonskýho kriminálního dramatu a ritchieovský černý komedie, kde relativně přízemní příběh postupně vykvétá do dost absurdních výšin (Kenzovo zapojení do války gangů, únos mrněte z jakuzáckého sídla, závěrečná scéna na střeše). Od úplný ztráty času to svépomocí zachraňuje fenomenální Rodney, hutná a zábavná postava, kterou podává Will Sharpe tak labužnicky, až jí budete přát vlastní show. Jinak prototyp snadno sledovatelný show na Netflixu, která vás zaháčkuje ještě předtím, než stihnete zrušit autoplay, abyste si po osmi hodinách uvědomili, že to nestálo za to.

Neo-noirová laskomina stvořená pro plátna, odehrávající se v místě bez zákona, kde mezi gangstery existují jen ty nejkřehčí aliance. Dějová přímočarost leckoho odradí, ale Diao sází jednu ikonickou scénu za druhou (low-budget akirovská honička v úvodu, trh neonových tenisek, projížďka na jezeře), které o současné Číně říkají víc, než by se na první pohled mohlo zdát, zejména o místní policii, vykreslené tak akorát nekompetentně a protirežimně, aby se film dostal do zahraničí. Only God Forgives bez Refnovy mánie (IFFR 2020).