Hwaelos

Herci i kamera na úrovni lepšího amatérského videa, ale líbí se mi pointa i to aktuální zaměření.

Rhytmus podruhé, tentokrát už s větší odvahou ke skutečnému experimentu s tvary. Škleb, kterým dílo působí na běžného diváka je dokonce těsně před koncem kraťasu vypodobněn.

Slabší čtyři hvězdy. Je zajímavé srovnávat Šarádu s filmy, kde je partnerkou Grantovi Katharine Hepburn (Leopardí žena, Příběh z Philadelphie). Kupodivu nejméně se to odráží na dialozích. Jiskřivé, vtipné a jadrné jsou v obou případech. Ovšem dvě věci se změnily. Cary už je přeci jen starší pán a přesto, že je stále sekáč, jeho koketování už zavání gerontofilií v kontrastu s mladou krásou Audrey. U ní je druhý problém (už ryze subjektivní), že křehká naivní poupata, které obvykle ztělesňuje, neobstojí vůči drzému půvabu služebně starší herečky. Ani jedno z toho by ovšem tolik nevadilo, kdyby měla Šaráda trochu zajímavější vedlejší postavy a originálnější děj. Takhle jsem si užíval opravdu jen vynikající slovní přestřelky.

Hledej smysl v nesmyslu :) Tenhle snímek se dá docenit, jen pokud člověk zná okolnosti, za jakých dadaismus vznikl a dovede si představit atmosféru tehdejší umělecké doby.

Co je zajímavé, jako první použil v celovečeráku coby hlavního hrdinu lid, Ejzenštejn - a to proto, že to odpovídalo komunistické ideologii. Forman o čtyřicet let později dělá tu stejnou chybu, aby naopak režimu a lidu zasadil ránu. Ale kupodivu mu to celkem vychází. Miloš Forman má zvláštní dar točit filmy tak, aby u nich bylo divákovi trapně. A to hned ze dvou hledisek. Za prvé, když se identifikuje s postavou na plátně a prožívá to jakoby "za něj". A po druhé, když si mikrokosmos na plátně musí vztáhnout na celou českou společnost a přiznat si, že jako národ jsme jen ochmelkové, kteří využijí každou příležitost si přilepšit a nakrást, nebo se aspoň popást na cizím utrpení (scéna, kdy se začně rozlívat kořalka a pivo u požáru dědovy chalupy). Pro tohle všechno není jednoduché neodvracet zrak od plátna. Ale málokdo někdy nastavil Čechům přesnější zrcadlo.

Znovu a znovu dávám Švankmajerovi šanci (ještě, že toho natočil tolik :)) a jsou chvíle, kdy se to vyplatí. Jako třeba včera u Zániku domu Usherů. Vlastně je vše zpracováno dost nefilmově. Čepek čte Poa jako pohádku na gramodesku a za celých patnáct minut je nejživější postavou filmu převalující se bahno. Ale kupodivu je to velice působivé...

Technicky takřka nedostižný snímek. Příběh mě ale mírně zklamal. Nedokáže koncentrovat akci a napětí na ta správná místa. Heston je ve své roli nudný a zvrat přichází pouze jeden a to až po vyvrcholení narativního oblouku, kdy zjišťujeme, že Quinlan se stran podezřelého, jemuž podstrčil důkazy, nemýlil.

Po formální stránce dokonalé. Jen se nemůžu zbavit dojmu, že je to Godardovo stylistické cvičení, kdy režisérova úvaha nad prostředky probíhá naprosto odděleně od zobrazovaného děje. Proto i nejlepší část - jedenáctý obraz, v němž hlavní hrdinka vede filosofickou debatu o životě s náhodným mužem v baru, vyznívá naprázdno a bez pointy. Nicméně, Anna Karina je krásnej kus ženské...

Jsem předem skeptický k filmům, které sami na sebe upozorňují, coby na nový kult. Na druhou stranu trailer k Trick 'r Treat vypadal tak dobře, že nešlo se nekouknout. Snímek má narativní strukturu volně propojených povídek, z níž každá zpracovává trochu jiné téma (vlkodlaci, duchové dávno zabitých, apod.). Je potřeba říct, že příběhy samy o sobě nejsou moc originální. Tak trochu chybí nějaká nosná legenda. Třeba historku o mstiteli z jezera známe už z Pátku třináctého, že? Ale bylo by mylné se domnívat, že za to může nedostatek invence. Dougherty nás chce děsit strašidly, jejichž děsivost jsme vyplácali v milionu druhořadých hororů, zjemnili je do pohádek a rozdrobili parodiemi. A docela se mu to daří. Ačkoli spíše než čirou hrůzu budete cítit napětí. A hlavně Halloweenská noc je prokletě zábavným filmem s dobrým tahem k překvapivé pointě. A to není málo. BUHAHA :)

Oceňuju to hlavně formálně. Obsah mě místy svou trapností bavil, místy nudil. Podstatné tedy spíš je, JAK je to natočené. Perfektní je zarámování celého příběhu. Právě to, že konec navazoval na začátek mě přimělo dát o hvězdičku vyšší hodnocení, než jsem původně zamýšlel...