Hwaelos

Pubertální ústřelek, v němž Chuck Norris vypráví vtipy o Chucku Norrisovi, Van Damme předvádí svou proslulou otočku a Arnold "is back". Expendables pomrkávají na diváka hodně okatě a nutno říct i hodně zábavně. Odkazy míří neustále ven - do jiných filmů téhož herce nebo k jeho osobnímu životu. Ve všech ostatních ohledech film selhává. Budování příběhu, gradace, dialogy, všechno špatně.

Vše dobré v tomhle slzopudném dojáku je dáno kvalitou knihy. Smutné je, že Daldry vyzmizíkoval geniální variace vyprávěcích postupů použitých v románu Foerem a nenahradil je ničím jiným. Vzniklo tak šablonovité, plytce hollywoodské melodrama s nesympatickým (čti otravným) hlavním hrdinou. Líbivou kamerou se taková díra zalátat nedá. Jediným výraznějším plusem jsou herci ve vedlejších rolích. Zejména Max von Sydow, který nepotřebuje ani mluvit, aby podal skvělý výkon.

Nesmírně zajímavé téma zpracované bohužel jen na malé ploše s vynecháním spousty důležitých mezníků a bez náležité hloubky. Dokument na půli cesty.

V kontextu doby se jedná o velmi odvážné poselství o principech totality. Jeho problém ale tkví v neslučitelnosti komediálních prvků zápletky s tragickým zobrazením morálního pádu hlavního hrdiny. Stejně tak sama komika dnes působí už dost vyčpěle. Snad má také Exkvizitor pravdu o spřízněnosti s neorealismem, což je období, které mě estetickou působivostí úplně míjí. Přesto všechno je absurdně inscenovaný konec filmu sliným zážitkem, který výsledný dojem ze sledování výrazně pozvedá.

Forrest Gump druhé světové války. Sally (stejně jako Forrest) se rozhoduje zkratkovitě a ve všech ohledech špatně. Tato rozhodnutí (neustálé přebíhání z jedné strany na druhou) by měla vést jednoznačně ke špatnému výsledku akce. Namísto toho se díky neuvěřitelným náhodám daří hlavnímu hrdinovi nejen přežívat, ale i značně profitovat. Někdo tomu může říkat deux ex machina, někdo wtf moment - záleží na úhlu pohledu - výsledek to má ale dvojí: značný potenciál ve smyslu situačního humoru a bohužel i jistou nevěrohodnost příběhu.

Scarface meets blaxploatation aneb příběh vzestupu a pádu ambiciózního nuzáka. Jediný rozdíl v zápletce (o těch formálních rozdílech raději mlčet) je ten, že jeho pád je kauzuálně vyvozen nikoli z nadměrné konzumace tvrdých drog, ale z úpadku nadšení pro pozitivní práci v rámci černošské komunity. Roztomile hloupé, ale na druhou stranu jediný film, který jsem kdy viděl (a nejspíš i v budoucnu uvidím), v němž zlí zabijáčtí policajti honí hrdinu sedícího v autě pěšky.

Jen jedno slovo: Bloom!

Upřímně, myslím, že jsme s ohledem na titulní postavu všichni čekali, že to bude daleko, daleko horší...

Už nevím, kdo to přesně byl, kdo mi kdysi řekl, že vidět jeden film s Astairem je jako vidět všechny. Začínám se klanět k podobnému úsudku. Zároveň ale s každým dalším filmem vnímám, jak jsou moje muzikálové soudy přísnější. V pravdě nevím, proč Astaire naskočil na rozjetý vlak selanky nazvané Broadway Melody (v roce 1940 už se jednalo o třetí pokračování této série). Jasně, Eleanor Powell byla docela pěkná ženská, ale celý film se v rukou rutinéra Normana Tauroga proměnil ve špatně sestříhaný - a jak jinak než rutinní - stepařský příběh o tom, kterak hodný hoch ke štěstí na Broadwayi přišel. Pár dobrých tanečních čísel to nezachránilo.

Nebezpečná metoda má v sobě zakomponováno několik důležitých rozporů. Příběh podobně jako Formanův Amadeus úmyslně vyhrocuje střet dvou generačních souputníků (zde jde samozřejmě o následovnictví, ale přesto o stejnou dobu) a vyzobává jen ty drobečky, které do mozaiky zobrazeného konfliktu zapadají, jakkoli se některé z nich pohybují čistě v oblasti hypotézy. Cronenberg se ze všech sil snaží být nestranným pozorovatelem a proto ukazuje Freuda jako pedantského manipulátora (sic sympatického) a Junga jako progresivnějšího následovníka, jehož komplexy by se daly počítat na prstech obou rukou. Jakkoli se psychoanalytická metoda historicky vymezuje vůči éře pozitivizmu, její nejdůležitější premisu paradoxně převzala - totiž snahu o exaktnost, měřitelnost a jednoznačnost. Film jako by stylově tuto akademičnost kopíroval. Je chladný, odtažitý a používá adekvátní prostředky. Výsledkem je destilovaně precizní filmařina, která se extrémům a experimentům vyhýbá. V tom tkví další zajímavý rozpor - Cronenberg vytvořil z legendy o vědeckém střetu dvou generací legendu o vášni a posedlosti, která paradoxně postrádá vášeň a posedlost. Je mi sympatické, že film o metodě, která se vyžívala v symbolech a zástupnosti znakové komunikace (převádění snových obsahů do "racionálních" výkladů našeho podvědomí), užívá sám - a velmi decentně - mnoha symbolů. Proč asi Freud podle svých slov přichází na své nejlepší nápady v dokonale udržované francouzské zahradě s pečlivě umetenými pěšinkami mezi rovnoměrně rozmstěnými záhonky? Je náhoda, že k prvnímu vyjádření sporu mezi Freudem a Jungem dojde u sochy Sfingy? Proč kamera při příjezdu do New Yorku snímá doutník ve Freudově natažené ruce až do doby než se těsně přiblíží k pohlaví Sochy svobody? Jenže to je jedna z mála cinefilských slastí, které mi režisér dopřál a já jsem, upřímně, čekal víc.