Hwaelos

Přiznávám bez mučení, že jsem závěr filmu moc nepobral, stejně tak vztah k citovanému přikázání. Kieslowski vypráví v dobře čitelných metaforách, jako je neustále vychýlený obraz, který odkazuje k neschopnosti Zofie srovnat se i po čtyřiceti letech sama se sebou. Bohužel dlouhá cesta tunelem na světlo v závěru filmu přinesla spíš zmatek než osvětlení motivací postav. Je to vlastně paradoxní, protože tento díl Dekalogu velmi nezvykle vypráví více ve slovech než mimo ně, což ho v mých očích trochu snižuje. Ale rád mu dám do budoucna druhou šanci, abych zjistil, že chyba je na mé straně přijímače.

Když odhlédnu od ideologické stránky, jedná se o velmi dobré zpracování tématu, které z podstaty není filmové. Natáčet dokument plný lyrických záběrů na jednotlivé kusy nábytku je prostě blbost, ať se k tomu recituje Neumann, Nezval nebo biblické žalmy.

Jako reklama na římské památky fungující, jako film znatelně míň. G. Peckovi roli romantického hrdiny nepsali právě na tělo. A. Hepburn je tu sice pěkná, ale její postava je úplně mimózní. Obojí pak spolehlivě zabije český dabing z ČT2. Výsledná chemie nula.

Třetí díl se nesl v duchu toho, že se Depp dostával do popředí ve smyslu hlavní figury a katalyzátora děje (oproti pouhému nahrávači v prvním a druhém dílu). Pořád ale měla Keira a Bloom důležité úlohy a film by se bez nich neobešel. Marshall natočil čtyřku výhradně s Deppem, coby hlavní postavou, kterému trochu sekuduje G. Rush. To nebyla špatná volba. Jen se nám změnil žánr. První tři snímky se odvolávaly k filmům s Errolem Flynnem. Byla to poctivá dobrodružná romance o pirátech, která nepostrádala vtip. Poslední díl prozatímní tetralogie je ryzí komedie. Akce není moc a popravdě řečeno nenadchne. Už na začátku jsme připraveni o expozci děje a jsme vrženi přímo do jeho průběhu, aniž bychom se zaobírali motivacemi té či které postavy. Čili, o příběh vlastně moc nejde. Jde jen o to rozehrát partii pro sérii Sparrowových vtipů a v tom smyslu funguje snímek výborně. Kromě Rushe jsou tam všichni ostatní vlastně zbytečně. Příběh kněze a mořské panny nijak nesouvisí s hlavní linkou, Penelope Cruz je absolutně zbytečná a bez ní by film vypadal úplně stejně a totéž platí i Černovousovi, který oficiálně řídí výpravu, ale vlastně do vývoje děje až do své smrti nezasáhne. Šílené Španěle potkáme až na konci, kde vše zničí a v poklidu odjedou. Charismatické charaktery, které jsou pevně zakotveny v příběhu (tak jako tomu bylo u Knightleyové a Orlando Blooma) zkrátka chybí. Výsledkem je vynikající komedie. Nic víc, nic míň.

Veskrze příjemné retro plné neokoukaných tváří, což s sebou nese problém číslo jedna. Herci jsou sice neokoukaní, ale velmi prkenní. Hlavní čtyřka neumí vážné věci říkat s vážnou tváří. Druhý problém tkví ve scénáři, který vypadá, jako by vypadl z nedělní scenaristické školy. Je to sice skvělá mapa cesty jedné generace, která je uvěřitelná, ale velmi velmi předvidatelná. Trojan se vymezil proti Hřebejkovu pojetí pábitleského, poetického zobrazení normalizace (i přesto, že adaptují oba stejného autora), ale na druhou stranu nedokázal dát filmu překvapivý, nový výraz. Od začátku čekáte, kdy přijdou na přetřes Plastici a když už přijdou, je jasné, že hlavní hrdinové dostanou na budku. Ve chvíli, kdy si Míťa lehne na sníh, je zřejmé, že si koleduje o smrt, atd. Přesto všechno je Občanský průkaz velmi dobrý a zručně zrežírovaný film. Myslím, že by mohl být ideální i pro školní pro školní návštěvy kin (přesně pro ono zobrazení generační cesty).

Dal jsem Šíleným mužům šanci, ale začátek je moc roztahaný. Věřím, že po první sérii by mě to chytlo a možná se k Mad Men ještě vrátím, ale momentálně to lehce zklamaný balím u sedmého dílu.

Band Wagon působí oproti starším astairovkám jako sežvýkaný kus žvance. Je neoriginální a ublíženecký, nemá zapamatovatelné melodie, děj většinu filmu tápe v různých polohách, aniž by se rozhodnul, čím vlastně chce být. Ani taneční čísla nestojí za mnoho, ovšem se dvěma výjimkami. První je scéna s pucováním bot a druhá je dnes již ikonická patnáctiminutovka na konci filmu, která je svéráznou parodií na film-noir a zároveň o třicet let později poslouží jako předloha jednomu z nejznámějších klipů všech dob - Smooth Criminal.

Kompozičně je to výborné a antonioniovské. Film je postavený na půdorysu vraždy, která se stala nehodou a nehody, která se měla stát vraždou. Režisér mezitím vypráví vcelku banální a vatový příběh o dvou milencích a prokládá ho ukázkami poválečné sociální nerovnosti ála neorealismus. Antonioni nicméně už v tomhle raném díle nezapře smysl pro metaforu a tak točí exteriéry takřka výhradně na vylidněných perifériích ve velkých celcích, po nichž se jako malé myši pohybují hlavní protagonisté, ztracení ve svých životech a za ta léta vyprázdněných vztazích.

Zajímavý experiment, ovšem sledovatelný jen se srovnatelným množstvím psychotropních látek. Nesouhlasím s tím, že by message podobenství byla obtížně vysledovatelná. Ovšem je pravda, že Hames se ve své knize zabývá kritikou konzumu v Sedmikráskách tak důkladně, že nevím, jestli nejsem ovlivněný. Naopak moje výtka směřuje k prvoplánovitosti a jednoduchosti zprávy, kterou film vysílá oproti stylu, jakým je natočen. Fabule je hloupá a podrývající snahu o cokoli hlubšího. Dovedu si představit, že s dostatkem marihuany to ale může být zábavný párty film. Ale když už bych chtěl za tímhle účelem vytáhnout nějaký snímek nové vlny, raději bych sáhl po Valérii a týdnu divů. A doporučuju Shadwellův komentář, jeho úvaha o novovlných postupech je minimálně podnětná.

Předpokládám, že v druhé sérii se už něco začalo dít (konec první to naznačoval), ale to čekání už jsem nevydržel. Tři hvězdičky za atmosféru, kameru a jisté kouzlo postav. Mínusem bylo takřka vše ostatní - naprostá nedějovost, roztahanost a hlavní hrdina na ránu.