zdepapepa

Paranoid Android je kapitola sama o sobě. Hudebně to řadím mezi takové velikány jako je Bohemian Rhapsody od Queen, Jesus of Suburbia od Green Day nebo Welcome to the Black Parade od My Chemical Romance díky své komplexnosti tvořené odlišnými segmenty písně. Videoklip se v tomto směru nijak neliší - navzdory své, dnes již možná, jednoduché animaci hází jednu zajímavou kresbu za druhou. Každá z nich spíš otázky přidává než by je zodpovídala. Neodvážím se tu interpretovat význam, avšak coby (dnes již) dlouholetý fanoušek tvorby Radiohead si to dovedu domyslet.

Ano, je to vynikající anime. Je to kvůli tomu, že spíš než ze situací čerpá humor z charakteru a chování postav? Nebo kvůli schopnosti řádně představit některé postavy až v druhé řadě a ty postavy pak byly důstojnými partnery (nejen v humoru) postavám z první série? Nebo kvůli plnému využití média (animace) díky evidentně štědrému rozpočtu? Nebo kvůli absurdně dramaticky naanimovaným scénám u věcí tak běžných, jako je například říct si někomu o telefonní číslo? Nebo kvůli podobně absurdně dramatickým myšlenkám ústřední dvojice, kterou by člověk mohl přirovnat (a někteří již přirovnali) k Death Note? Nebo kvůli vynikajícímu self-aware vypravěči? Nebo kvůli smyslu pro detail, ve kterém místo klasického traileru na řadu tvůrci vytvoří plnohodnotné OVA? Nebo kvůli kvalitnímu japonskému dabingu? Nebo kvůli bláznivému anglickému dabingu, hraničícím až s "abridged" verzemi? Ne, je to kvůli nulovému zájmu tvůrců hodit ústřední dvojici klacek pod nohy ve formě Romantic False Lead. (EDIT 7.7.22) A rovněž kvůli konci 3. série.

V hlavně jsem si to překřtil na Fiona the Musical. Jak taky jinak, když jediné písně, které mi utkvěly v paměti, byly s ní (I know it's today, Morning Person, I think I got you beat, technicky vzato i I'm a believer). Jestli se jedno musí muzikálovému Shrekovi nechat, tak jsou to kostýmy a masky - na jedné straně tu máme obří dav pohádkových postav, na straně druhé tu máme Shreka a oslíka tak, jak si je pamatuji z filmů a Fioninu přeměnu, jejíž maskéři svou rychlostí klidně mohou konkurovat mechanikům v pitstopu závodů formule 1. Komedie zůstala zachována, písně od poslouchatelných až po vynikající, choreografie to samé. Shrek by asi nebyla má první volba na adaptaci filmu na muzikál, ale rozhodně to dopadlo o mnoho lépe než jsem si prvně myslel.

Čitelnější než verze z roku 1973. Či také expresivnější (ať už Pilát, který je při snu přímo v posteli, výrazy lidí v obličeji v klíčových scénách (i když zrovna třeba nezpívají), Herodův song skutečně stylizovaný do doby, ze které tenhle hudební žánr pochází nebo Jidáš v Superstar). To má jednu obrovskou výhodu, a to že tím vzniká automaticky i víc vrstev a významů pro všechno na obrazovce. Udivil mě kvalitní stage design, který organicky dokáže suplovat téměř všechna vyobrazená prostředí. Už od prvního songu je vidět (či spíše slyšet), že zvukově je to kvalitní a že i hlasy odpovídají tomu na obrazovce, kdy člověk např. vidí, jak se Jidášovi hýbou ústa, když z plna hrdla zpívá (mám-li to srovnat s verzí z roku 1973). Modernizace se povedla na jedničku, vždy je přidávána ve vhodných chvílích (např. televize v This Jesus Must Die, Herodova píseň nebo kompletní Superstar). Výjimku tvoří Šimon, který je asi největším důkazem o tom, ve kterém roce to bylo točeno. Zbytek kostýmů je zmáknut na jedničku, zejména jsem vděčný např. za viditelné rozlišení Kaifáše a spol. nejen pomocí klobouků. Jednotlivé písně jsou i hezky odlišeny barevně (opět plusové body pro lepší čitelnost). Ruku v ruce tomu pomáhá i kamera - zabírá často věci, které na hodnotě a významu jenom přidávají a dávají vzpomenout na to, že muzikál je i vizuální médium. Namátkou věci, které mě v tomto směru zaujaly - V chrámu, kdy jsem občas chytal úzkost, přechod mezi Trial Before Pilate a Superstar, potažmo kompletní Superstar. Tyto zajímavé záběry by však nebyly nic bez hereckých a hlasových výkonů. Tam se casting (a i aktualizace zdrojového materiálu) povedl na jedničku. Sympatizoval jsem téměř s celým sborem. Ježíš je super(star), zpívat i hrát umí, což je evidentní zejména v Gethsemane (zde si dovolím odbočku - moje první (afaik) zkušenost s tímto filmem byla u videa s názvem WHYYYYYYYYYYYYYY a vzhledem k určité unisex vlastnosti jména Glenn a vlasům a záběru z dálky jsem si myslel, že to zpívá žena. Celkově je tato nota v jeho podání hodně "učesaná", daleko zajímavější je z mého pohledu závěr písně v místě, kde verze 1973 šla cestou instrumentální a slideshow klasické ikonografie). Pilát ukazuje o mnoho víc rozměrů než jen ten jeden, v němž je často líčen. Kaifáš a spol. se poslouchají skvěle, zejména Kaifášův basový hlas. Herodova píseň skvěle zvládla kráčet na pomezí šílenosti (plus body za skoro až směšnou přeprodukovanost) a vážnosti (cholericky agresivní závěr). Jidáš je pak kapitola sám o sobě. Jestli ve verzi z roku 1973 znamenalo D ve slově JIDÁŠ slovo Disko, tak zde znamená Š ve slově JIDÁŠ slovo Šou (show).

Zajímavá volba prostředí odvedla medvědí službu, takže ve výsledku se jedná o jakýchsi 50 odstínů hnědi mezi ruinami, které k obydleným věcem mají už bohužel daleko. Už od první písně je znát ten příšerný audio master - nevyvážené nástroje, ukvílené synťáky a buď nesourodost nahrávky a lip-sync herců nebo jen zvláštní herecké výkony. Ty obvykle byly povedené, zejména Jidáš. Naopak Ted Neely sice umí zpívat dobře (správně metalový hlas pro Gethsemane) a dokonce v obličeji i vypadá jako typické vypodobnění Ježíše, pokud si ho zadáte do Googlu. Ale. Ale jinak má zpravidla kamennou tvář (ironicky právě on má u poslední večeře linku "look at your blank faces") a statické tělo/ruce. Protistrany (Kaifáš a spol., Pilát, Herod, vojáci) na tom nejsou o moc lépe, přišlo mi, že by nenahnali strach ani novorozenci, ať už hereckým výkonem nebo kostýmy. Kamera nikomu nepomáhá, hází jeden bláznivý záběr za druhým bez jakékoliv invence nebo logiky, ale občas provokativně hodí nějaký hezký záběr (takže víme, že kameraman cit pro záběry má; namátkou například záběr na slunce na konci Gethsemane, poslední večeře, závěr V chrámu), ale převažují ty obyčejné/chaotické. Vrcholem všeho byl pak ten crossfade při intru Superstar, do prázdného amfiteátru a useknutí písně jak když člověka z hezkého snu probudí budík. Aspoň nyní víme, že písmeno D ve slově JIDÁŠ znamená Disko. Přechod z ukřižování na John 19:41 je podobně násilný.

Komedie? Ale kdeže, celkově bych to přirovnal k IASIP nebo Seinfeld (morální povahou postav aka Páni, tolik narcisů (či spíše narcisek), že i některá květinářství blednou závistí. ), jen místo humoru jsou tu vztahová dramata (což lze v případě Seinfelda přičíst přítomnosti, resp. absence laugh tracku). Girls? Ale kdeže, spíš One main character girl, two side character girls, one guest star girl , sometimes guys. One main character girl neboli Hannah byla občas dost nesnesitelná, na druhou stranu občas až komicky a absurdně. Je však otázka, která mě napadla po několika rozhovorech, a to - kde končí Hannah a začíná Lena? A na kolika osobách se to projevilo? Aspoň, že tam byl ten vtipný meta komentář při tom čtenářském kroužku v Iowě. Reakce na kritiku formou self-aware strefování se do vlastní řady je sice fajn a asi to i bere munici lidem, kteří si stěžují, jádro problému to však neřeší. Two side character girls neboli Marnie a Jessa - ta byla zajímavou dekonstrukcí tropy manic pixie dream girl, kde sice ano, všechno klasické obsahuje, ale taky je úplný blázen (pokud si dobře vzpomínám, tak sociopat). Český dabing, ač většinu času dobrý měl několik much. Byl okleštěný, přičemž v tom původním se to jen hemží sprostými slovy - to je nejvíc vidět například v epizodě Triggering, kdy Hannah nadává Jesse a Marnie do blbých krav, originál sem raději přepisovat nebudu, řekněme však, že se rýmuje se slovy brotherducking runts, což je podle mě úplně jiná liga vulgarismů. Dále se tam dabéři často opakovali, napočítal jsem tam vždy minimálně 2-3 "Raye" za řadu, jestli za to může ořezaný rozpočet na dabing nebo neschopnost dabéru mít hlasový rozptyl je jedno, neboť výsledek je stejný. Největší provokace v té druhé kategorii byl člověk v autě v posledním díle, když Hannah ve vzteku odešla z domu. Už už jsem doufal po tom, co se vrátila před kamery máma Hanny, že by se vrátil Ray, ale nestalo se tak. Z čehož se dá vyčíst, že má oblíbená postava byl Ray. A Shosh. U té mě mrzí, že dostala v závěru seriálu tak málo prostoru (dějově z pochopitelných důvodů), její scény jako např. když byla opilá v Beach House či na večírku k zasnoubení v Goodbye Tour byly vynikající. Závěr seriálu z tohoto a jiných důvodů byl proto pro mě jeden z těch slabších. Adam a Jessa byl takový divný pairing. Chytal jsem z toho dojmy Joeyho a Rachel v Přátelích. Ale i Adam s Jessou byli méně otravný pár než nekonečné drama Marnie/Desi. Naopak mi tam chyběla Shosh (a Ray). Na úplný konec nám pak scénáristé naservírovali jejich slovy epilog, spíše však začátek nové kapitoly. Co se týče původních postav však hodně okleštěný. A sice ano, bylo fajn, že to neskončilo klasicky tak, že se všichni udobřili, nalezli happy end jako ve většině seriálů. Místo toho to skočinlo klasicky tak, že skutečný happy end a jak se stát dospělou ženou je mít dítě - jako většina seriálů.

Fajn horor pro začátečníky. Nic co by bořilo žebříčky nejstrašidelnějších hororů, nejspíš ani nic, na co by děti potajnu koukaly, ale podívaná to byla dobrá. CGI efekty, které rozhodně neurazí. Hororové příběhy, které jsou z 50% kvalitní a jen jim chybí trochu více gore (body mutilation, implacable man i entrapment jsou velmi vděčná témata), z 50% nekvalitní, ale to hlavně zásluhou bláznivých postav, které měly vždy prioritu malinko jinde než by měly mít. V čele té druhé skupiny je ústřední spojovací linka s hlavní "zápornou" postavou filmu. Pokud by se objevilo pokračování, čemuž konec hodně nasvědčoval, klidně na něj kouknu také, epizodní forma strašidelných historek je vděčná věc.

Audio mix je dobrý a i grafická kvalita je hezká. Na dnešní dobu už celkem standard. I tak je tu ale toho dost co, lze hodnotit. Některé písně by se daly poslouchat dokola, některé už se mi malinko přejedly, jelikož jsou skoro na každém turné od jejich vydání a U2 je hrají a prezentují pořád podobně (např. Elevation a Vertigo; když si uvědomím, kolik písní z ATYCLB a HTDAAB zůstává ignorováno, je mi smutno). Připomíná mi to už pomalu ten The Adventures of Jimmy Neutron: Boy Genius meme, kde nějaký ten kluk prezentuje něco a učitelka na to odvětí "This is the seventh week in a row you've shown Ultra Lord in class.". Přitom v první části koncertu, která zde bohužel chybí, byl např. vynikající, po letech znovu full-band Stay (Faraway, So Close!). Ale abych jenom nenadával, tak mě zde zaujalo: návrat Elevation (Influx remix), mnou obvykle přeskakovaná, zde kvalitní EBTTRT, Acrobat(!), LIBTAIIW. Osobně se víc těším, jestli někdy vyjde nějaký záznam koncertu z JT2017 nebo JT2019 tour. A nejen kvůli povinně hrané With or Without You.

Zase jednou něco českého, za co bychom se nemuseli stydět ani ve světě.* (* Pomineme-li obvyklé strasti při překladu libreta.) Velkou měrou na tomto je podepsán stage design a kulisy. Smekám tedy před ak. arch. Danielem Dvořákem. Nebylo by však moc na co koukat, kdyby prostor mezi všemi těmi velkolepými kulisami byl prázdný, takže za zmínku stojí i všichni herci a herečky, kteří zdatně zpívají a tančí. Stejně jako jsem viděl v Kleopatře, zde máme také postavy, které se během vystoupení téměř nezastaví - krvinky. Smekám tedy i před trojicí Berna-Kolva-Šeďová a jejich výdrží a pohybovými dovednostmi. U nich je také vidět, jak je evidentně esteticky příjemný bílý makeup s červenými očními stíny. Ale to věděl už Macphisto. A věděly to i bojovnice Kyoshi. Muzikál by však byl nic bez hudby a slov, ty se povedly na jedničku, prakticky co věta, to nějaký ten rým, hudební motivy se vesele opakují a navzdory třem různým časovým érám nezní nikdy, že by tam nepatřily.

Zdálo by se to tak jednoduché - máte napsaný scénář, dialogy, herce/voice actory, hudbu, grafiku/art assets, dokonce i drtivou většinu key frames, v některých částech i přímo hotovou animaci. Tak proč trvalo do doby než jsem viděl Danganronpa: Animation abych viděl zfilmovanou hru, co to všechno využije a nemrhá prostředky na zbytečné změny? Coby osoba čerstvě dohrávší Danganronpa: Trigger Happy Havoc můžu říct, že tohle byl naprosto skvělý recap hry. Aby taky ne, když je to prakticky 1:1 kopie hry, jen s o mnoho vyladěnější animací. Vystřižena je bohužel téměř veškerá "vata" - dávám to do uvozovek, protože na hlavní příběhovou linii to vliv nemá, má to však nesporný vliv na vztah člověka k postavám - free time, kdy ve hře člověk může postavy obdarovávat předměty a odemykat jejich příběhy z minulosti. Jelikož jsem si v rámci hraní těmito segmenty prošel, mám postavy přirostlé k srdci, tudíž nemohu moc dobře objektivně posoudit osobitost postav v anime, řekl bych však, že by si zasloužily víc prostoru. Opakem se však ti, kterým se animovaná Danganronpa zalíbila, mohou těšit na vícero stejně laděného obsahu, pakliže si zahrají hru. Samotné class trials taky těžko soudit objektivně, když některé má člověk stále v živé paměti - rozhodně mě potěšila přítomnost herních prvků (grafických i hudebních), "řešení" případu souběžně s postavami díky rychlému tempu a některým drobným změnám moc nejde, ale vždy se dá vše dobře odvodit jak během třídního soudu, tak i během klasického děje před ním (zde jsem si vzpomněl na podobně rychlé řešení stejně dlouhých případů (1-2x 20 minut) v Brooklyn Nine-Nine, kde to také dobře fungovalo). Výměnou tu máme pár scén navíc (které nebyly ve hře), které mi všechny hned padly do oka. Sečteno a podtrženo tu máme odvěkou otázku, pro koho jsou videoherní adaptace určené - jestli pro fanoušky předlohy nebo pro nehráče, kteří by se k tomu nejspíš jinak nedostali. Jestli pro první skupinu, tak za mě nelze říci nic jiného než jen "Prosím, pane, dal bych si ještě." .