zdepapepa

Muzikál hlásající poselství typu "nestyď se za sebe" se pokrytecky zaměřuje jen na konvenčně hezky vypadající lidi, z ansámblu cirkusu k nějaké pořádné charakterizaci téměř nedojde. Písně byly všechny fajn, měl jsem s nimi však velký problém v tom, že jsou všechny písně stavěné pro rádio - jednak svou typicky popovou instrumentální skladbou a druhak tím, že jako by vypadly z pera Katy Perry nebo Taylor Swift a to tak univerzálně, že kdybych je slyšel v rádiu, ani bych pořádně nepoznal, že se jedná o píseň z filmového muzikálu kvůli minimu odkazů na děj nebo postavy. Poselství a motivace jsou samozřejmě potřeba a i pravidelně (stejně jako je to např. s mytím), ale jsou to pořád jen poselství a motivace. Bo Burnham to vyjádřil celkem hezky. Světlá výjimka soundtracku v tomto směru je The Other Side. Skutečného P. T. Barnuma neznám, ale není třeba chodit daleko, aby člověk zahlédl, že si děj scénáristé hodně přibarvili - konkrétně na růžovo.

Veliká variabilita muzikálů s písněmi známými i těmi méně známými. Vedle vynikajících pěveckých talentů a tanečníků je rozhodně třeba pochválit i kapelu/orchestr, kde vše skvěle ladilo a zejména pak i režiséra zvuku, jelikož se vše krásně poslouchalo s kvalitou prakticky srovnatelnou se studiovou nahrávkou. Díky nestandardně rozloženým scénám (občas i v publiku) pak nebyly rušivé různorodé záběry kamer. Skvělá reklama nejen pro Národní divadlo moravskoslezské, ale i pro Českou televizi, jelikož nám tento projekt přinesla až domů, a v neposlední řadě i muzikálům samotným. V nich si každý něco najde, ať už svého starého oblíbence nebo třeba i nějakého nového, budoucího, jak to někdy v podobných "kompilačních" představeních bývá. Já se řadím do obou skupin.

Sám jsem překvapen, že se Brooker do něčeho takového pustil. Častokrát jsem na internetu viděl, že Black Mirror a The Onion už to mohou zabalit, jelikož realita je daleko bláznivější. To je zejména vidět u "pravicověji" zaměřených postav, kde to sice evidentně má být satira, ale občas nesahá realitě ani po kotníky. Ve výsledku to je takový horší Wipe. Dost pan Brooker a paní Mathias prohloupili, když ani ne týden po konci roku 2020 se v USA konal nájezd na Kapitol. Alespoň vzhledem k převaze "ostatní věci" vs "politika USA" to bylo znát, že to tam chybělo. Leč bohužel, dvojice Brooker-Mathias se rozhodla za 2020 udělat tlustou čáru a já pouze smutně zoufám, že to takto nefunguje i v reálu a nezačíná se s "čistým kontem". Já dělám tlustou čáru hlavně za touto napůl clip show, napůl sketch show a ptám se rétoricky - na co všechny ty smyšlené postavy byly? Nemusí se chodit ani moc daleko nebo hluboko a najdou se podobné postavy v reálu. Místo toho si reklamu dělají známí i méně známí herci. Korunu tomu, ironicky, nasadila reklama (odmítám to považovat za cokoliv jiného vzhledem k tomu, jak to tam bylo neorganicky prezentováno) na Krále tygrů, The Crown nebo Floor is Lava (to dokonce minimálně 2x, počítáme-li i poznámku o 'Air is COVID') z Netflixu. Reklama otravná a jak vypadnuvší ze Spotify (reklama na sebe sama) nebo na Youtube (sponzorství schované ve videu). Raději si pusťte The Daily Show nebo nějaký jiný jím inspirovaný pořad.

Už už jsem se těšil, jak budu moci pět ódy na tento český počin oproti mladšímu Space Force. Takže, místo pouhého kritizování, to udělám. Vynikající úvodní dvojice epizod, kdy se to jen hemží trefnou, typicky českou (pominu-li zřejmou inspiraci seriálem Jistě, pane ministře) a tudíž nezaměnitelnou, satirou. Zároveň to zastává mile optimistický, skoro by se dalo říci anti-čecháčkovský postoj k některým věcem, díky postavě čechoameričanky Jany Plodkové (která je ironicky opačným protipólem čerstvě skončené vlády Donalda Trumpa). A tam, kde se šetřilo na interiérech na začátku seriálu (ovšem zcela vhodně v rámci děje), tam je vidět kvalita setdesignu a kostýmů na jeho konci, alespoň z pohledu laika (ale taková Laika by to posoudit mohla). Druhá polovina seriálu ale už jde s absurditou (a zároveň i uvěřitelností) příliš daleko. Každou chvíli nějaký Deus i Diabolus ex Machina, postavy si přehazují Idiot Ball jako kdyby to byl horký brambor, ovšem o velikosti Boženy Němcové (což dává vzpomínku na závěr první řady Space Force). Humoru naštěstí příliš neubylo. Ubylo pouze toho tolik potřebného optimismu z první poloviny seriálu. Závěr však považuji za šťastný, ať už co do výsledku mise (i přes jeho minimálnost) nebo co do faktu, že jsme ji neabsolvovali jako samostatný národ.

Bez znalosti (a mně ty znalosti chyběly) předlohy možná ještě horší než kdybych ji znal (či spíše si ji pamatoval). "Parodie", která evidentně pomohla zrodu líným parodiím typu _____ (Epic, Disaster, Scary) Movie, ve svém stylu parodovat věci jejich téměř doslovnou rekreací, jen s pokusem vložit tam něco svého, ideálně vtipného. Několik málo vtipných scén se tomu upřít nedá. Celkový dojem jsem z toho ale měl nemastný neslaný. Raději Caryho Elwese v Princezně Nevěstě nebo Mela Brookes v Blazing Saddles.

Klasická "austenovka" se vším, co k tomu (zřejmě) patří - kvalitně zvolené prostředí, promakané kostýmy, zde i velmi hezky dobarveno osvětlením (aneb svíčky, kam se podíváš), zkrátka typicky esteticky zvládnuto. Bohužel však pro mě Emma. postrádala nějaký prvek, který by ji povýšil nad průměr. Za zmínku stojí tanec Emmy a pana Knightleyho, při kterém by se napětí dalo krájet. Někdo by mohl namítnout, že je to zcela bez emocí (viz obličeje), volba střihů, oční (i jiný) kontakt zúčastněných a děj však mluví zcela jasně o opaku. Herecky nejlépe vyšly (mně) neznámé tváře postav Emmy, pana Knightleyho, pana Eltona (ten se občas svou energií zdá být převtělením pana Bingleyho z Pýchy a Předsudku) a Harriet. Zbytek byl nevýrazný a bez chuti v čele s "Bobby" Martinem, kterého kdybych měl poznat v klasické policejní lineup (rekognice, identifikace pachatele svědkem), asi bych s tím měl velký problém.

Myslím, že jsem si tento film pustil ve zcela nevhodnou dobu - ve světle nedávného útoku na Capitol ve Washingtonu D.C. a kontrastu s protesty hnutí Black Lives Matter mi přijde skoro až směšné se ztotožňovat s "vigilante" přístupem Arthura Flecka a tím, co způsobil. Zde se spíš jedná o styl God Bless America nebo Falling Down. Film má hodně co říci (ať už to je mezitřídní boj bohatí vs chudí nebo nebezpečí škrtání rozpočtu pro pomoc pacientům s nějakou mentální poruchou), ale nedovede do konce ani jednu věc. To se týká i propojení s Batmanem, potažmo jeho rodinou. Nejlépe by podle mě udělali, kdyby to pojmenovali třeba Arthur a revealnuli, že to je Joker na konci, místo toho máme "plot twist" zřejmě z Arkham Asylum ve stylu Silent Night, Deadly Night 2, ale bez jakéhokoliv pay-off (např. formou červené nitky napříč dějem, kdy doktorka zjišťuje jednotlivé nesrovnalosti v ději (které si totiž normální divák rozlouskne daleko dříve, než např. Arthur vnikne do bytu jeho sousedky)). Ono to tam vlastně ani pořádně nemuselo být, ať už co do vlivu na samotný děj nebo co do nespočtu vyobrazení v jiných filmech.

Žánrově podobný The End of the F***ing World, tak mi tento kraťas byl prezentován. Na první pohled to tak jakž takž vypadá, pominu-li nějakou větší převahu statických záběrů. Chtěl jsem původně kritizovat i nedostatek jakýchkoliv širších záběrů nebo záběrů na nohy/boty, ale zpětně jsem si zhlédnul TEOTFW a stalo se z toho cosi ve stylu "once you see it, you can't unsee it" - ani tam těch záběrů nebylo tolik, převážně však proto, že postavy někde seděly. A o to více pak vynikl občasný dramatický záběr na boty/chůzi postavy. Komediálně (poměrně důležitá složka TEOTFW a i jeden z tagů zde na ČSFD) je Coming Back téměř prázdné - bavila mě pouze dvojice Local Beer Drinker a Local's Wife, kteří mi přišli, i přes jejich krátký screentime, zajímavější než ústřední dvojice. Z ústřední dvojice kvalitou jasně převažuje Mira Goldie. Co se týče Davida Tilšera a jiných, tak osoby alergické na angličtinu s českým přízvukem si moc na své nepřijdou. O to víc vynikne kontrast s osobami jako je např. postava strýčka Bobbyho. S tím se však bohužel moc dělat nedá.

Skvěle napsaný speciál, který není jen snůškou náhodně zvolených historek nebo vtipů. Obsahuje spoustu callbacků, je tu stále ten samý humor a sociální komentář jako z Nanette (byť jejich poměr je pravděpodobně prohozený). Probíraná témata jsou však dostatečně jiná a styl odlišný, takže se v žádném případě nedá hovořit o Nanette 2: Electric Boogaloo. Nejlepší na tom všem je fakt, jak se Hanně Gadsbyové podařilo zpeněžit vzdělání týkající se historie umění. Celý závěrečný segment byl vynikající, vzpomněl jsem si u něj na fórum TrippinThroughTime na Reddit.com, které se zabývá podobnými věcmi a jsem rád, že její YouTube kanál obsahuje několik dalších rozborů (v době psaní textu to byla 3 videa). Závěrečný Louis C.K. vtip byl průměrný, ale vše předcházející bylo úžasné. To vše je ještě vylepšeno faktem, že promítací plátno/obrazovka má i typicky "obrazový" rám! Lidé ať si klidně stěžují, že to je jako glorifikovaný TED talk nebo jako přednáška (nutno také podotknout, že Hannah Gadsbyová má skvělé "crowd control" schopnosti). Mně se to líbilo.

Během sledování Nanette jsem si vzpomněl na spoustu věcí - na lidi kolem mě, na lidi mimo mě, na sebe sama. Vzpomněl jsem si taky na citát Terryho Pratchetta, který zněl nějak takto: "Satira má zesměšňovat moc. Pokud se smějete lidem, kterým je ubližováno, není to satira, ale šikana." Tleskám tedy Hanně Gadsbyové, že má nejenže sebevědomí a smysl pro humor (ať už observační humor nebo třeba kvalitní slovní hříčky), ale i dostatek sebeúcty a životní moudrosti. Ve výsledku tak Nanette není jen obyčejným stand-upem pro rozesmání (vtipů je tam však také dost). Je to něco komplexnějšího, které se vymyká klasickým žánrovým škatulkám. Závěr, kdy se to sklánělo k (v tom nejlepším smyslu toho slova) rantování (protože některé probírané věci zkrátka s klidným tónem ve hlase říci nejde) byl dechberoucí. Zvukově je to kvalitní, publikum i Hannah jsou hezky slyšet. Vizuálně je to sice průměr, ale rozhodně to neurazí - kamera ví, kdy má hodit close-up (např. na expresivní obličej nebo signifikovat tzv. "promlouvání do duše") a kdy hodit širší záběr (např. kdy je pro úplnost vtipu potřeba vidět i zbytek těla kvůli gestikulaci rukou). A ještě na něco jsem si vzpomněl. Na speciál Bo Burnhama Make Happy. I on v něm stavěl zrcadlo současné podobě genderových, rasových, sexuálních i jiných norem. Je to ale úplně jiná perspektiva a s ní i jiné podání. Závěrem bych chtěl (již dle ostatních textů tak trochu tradičně) sdělit, jak jsem vlastně na Nanette narazil - místo klasického Spotify playlistu se mi pustily písně doporučované v čele s písní A Better Son/Daughter od kapely Rilo Kiley. Líbila se mi a v komentářích někdo zmínil použití v Orange is the New Black, což se ale ukázalo jen jako hudba v traileru. V seznamu použití jsem však zahlédl i zmínku o Nanette. A jsem za to vděčný, že jsem ji zahlédl.