Divočák

Řbitov domácích zvířátek (jak zní originální český překlad názvu Pet sematary) patří mezi Kingovy nejlepší a mezi jeho fanoušky nejoblíbenější knihy (jak můžete vidět například tady www.stephenking.kbx.cz ). I když se ale sám mistr na vzniku filmu podílel a dokonce o něm potom sám prohlásil, že je s jeho podobou spokojený (co mu taky zbývalo, když sám napsal scénář. Nemohl být přece za blba:)), výsledek tomu rozhodně neodpovídá. Hlavní vina ale leží především na režisérovi. Ten je totiž béčkař jako jetel a nedokáže před kamerou vyčarovat hororovou atmosféru, ani kdyby se na hlavu stavěl. Základní problém je už v tom, že absolutně nekontroluje světlo a tmu, natož aby s nimi dokázal nějak pracovat. Hlavní hrdina jde na hřbitov vykopat tělo svého syna za plného denního světla a potom blik, na dalším záběru už kope za temné noci. No prostě Ed Wood hadra. Další zásadní chyba Řbitovu je neskutečně zmršený konec. Kdyby to všechno skončilo, když hrdina naposled odchází na hřbitov, neměl bych námitek. Ale tohle... No, je mi to líto, ale víc než na 2* jít nemůžu. A kdyby King slyšel, jaký homosexuální hlas propůjčil jeho cameu český dabing, věřím, že by hodnotil stejně.

To se nám to zase jednou dějí věci! Michael Dudikoff rajtuje na na koni a chytá telata, Steve James se dal dokonce na politiku a po lese nám tu pobíhá partička šílenců v bizardních maskách (jeden dokonce vypadá jako by utekl ze SM salónu) a loví nebohé tajné agenty. Svět se zbláznil? Ne, to jen Sam Firstenberg natočil další film pro Cannon pictures. A že se to zase jednou pěkně rozjelo! Steva Jamese vyvraždí!!! i s celou jeho rodinou, Dudikoffovi sejmou dědečka a o holý život musí bojovat se členy tajné fašistické organizace s krásným názvem Pentagram, která se chystá "zachránit" Ameriku před hrozící rudou revolucí z Mexika. Zvlášť vrcholná část filmu, kdy Dudikoff bojuje v bažinách se čtyřmi bossy, je teda opravdu vychytaná. Každý z bossů má svůj vlastní styl boje a oblíbenou zbraň, Michael ode všech dostane tak na budku, že by se týden nedostal na záchod po svých, ale on každého z nich stejně vyřídí, nechá jeho zbraň klidně ležet ladem u jeho těla a jde si zase pěkně s holýma rukama podat dalšího. Příběh si zkrátka hraje na něco víc, než ve skutečnosti je a slouží především jako zástěrka pro další bezduchou akci, ale to je prostě Cannon a nic jiného od něj ani nikdo nečeká. Nebo vy by jste snad chtěli vidět Steva Jamese v upjatém právnickém dramatu?:)

Není to vůbec jednoduché hodnotit film jako tenhle. Neexistuje tu žádná pořádná zápletka, žádný originální scénář a celé to připomíná spíš nějaký dokument nebo rekonstrukci. Ve více než tří hodinách filmového materiálu vás zavalí takové kvantum pro někoho možná šokujících fakt o atentátu na prezidenta Kenedyho, že mnohdy nebudete stíhat jména, události nebo souvislosti a když už ano, nebude se vám často chtít ani věřit, že to snad všechno může být ve skutečnosti pravda. Tenhleten nafouklý slepenec informací ale u sebe naštěstí drží perfektním lepidlem, které nese jméno Oliver Stone. Díky jeho svižné a zkušené režii vás JFK ani na chvíli nenudí, dokáže vás patřičně zaujmout a až do úplného konce držet najpaté jako kytarovou strunu. Sloní podíl na tom dozajista nese i plejáda prvotřídních herců v čele s tehdy ještě hvězdným Kevinem Costnerem. A kým taky jiným? Ten si totiž prakticky totožnou roli neústupného státního zástupce, který se nebojí jít do boje za pravdu a spravedlnosti i proti daleko mocnějšímu nepříteli, střihnul už v De Palmových Nedotknutelných a za svůj závěrečný snad pětiminutový monolog před soudem by měl právem dostat zvláštní ocenění. Navíc je až s podivem, jak aktuálně a povědomě tyhle víc než 40.let stará témata v dnešní době, kdy na světlo vyplouvají stále nové a nové šokující skutečnosti o událostech z 11. září 2001, působí a nezbývá tak jen doufat, že na podobný demystifikující film právě o útocích na New Yorkská dvojčata nebudeme muset čekat tak dlouho, jako právě na JFK.

"A neříkej mi šéfe! Jasně šéfe." Když jsem byl malý, neexistoval pro mě zamotanější film než právě Oscar. Dneska už mi to sice tak komplikované nepřijde, ale smál jsem uplně stejně jako tenkrát kdysi dávno, když mi mafiánský boss Sly poprvé přicapkal ve svých psích dečkách na obrazovku a rozjel tuhle perfektně zamotanou taškařici. Na Slyovi je prostě vidět, že si tuhle roli náramě užívá a pokud ho třeba jinak moc nemusíte, věřte mi, že tady ho budete milovat na každém kroku. Za film 4* + 1* navrch z nostalgie.

"Zasral jsem si gatě. Bylo to dvaceticentimetrový hovno ve tvaru zvonu. Hodně tvrdý, až zbytečně moc." V poslední době tak nějak zjišťuju, že můj mladistvý hlad po nezávislých inteligentních klubových filmech silně vyprchal a můj vkus se tlačí čím dál tím víc k zábavnému béčku, nedej bože dokonce k bezduchému mainstreamu:). Bohužel/bohudík, Johny Depp v roce 1997 zrovna do podobné sorty nezávislých intelektuálů patřil a ve stejném roce také v tomto směru dosáhnul svého vrcholu, když se rozhodnul sám posadit na režisérskou židli. Příběh Bojovníka si pohrává s klasickým faustovským tématem. Zoufalý hrdina (Depp) upíše svou duši (tělo) ďáblu (pracháč Brando) a my sledujeme jak využije lhůtu, která mu do doby splacení dluhu zbývá. Není to sice špatné, ale je to hodně pomalé a taky nudné. Pokud máte podobné nezávislé filmy rádi, klidně si hvězdu nebo dvě přidejte, takhle ty tři ale myslím docela sedí.

Tohle že má být parodie na spagetti westerny nebo snad dosahovat kvalit Limonádového Joe? Rozhodně ani jedno ani druhé. Vůně cibule spíš připomíná nejslabší komedie s Budem Spencerem a Terencem Hillem, ovšem bez Buda Spencera a bez Terence Hilla. Příběh nic moc, postavy spíš k pláči a režie taky žádná sláva. Navíc obraz je celý takový ošklivý a nehezký a pozitivní dojem z filmu rozhodně taky nijak neumocňuje. Nepomáhá tomu ani Franko Nero, který celý film vypadá jako neskutečný vágus, pořád se láduje cibulí, nebo pije š´távu z cibule a nebo když už nic, tak se v ní aspoň válí. Co je ale nejsmutnější je to, že ve filmu, který si nárokuje nálepku komedie, se prostě není čemu smát. Ani jedna scéna, ani jeden gag, prostě pusto, sucho a prázdno. Maximálně na vás odněkud vyskočí Hitler nebo podobný megatrapný pokus, aby se bylo proč plácnout do čela a protočit panenky do nebe.

Nejlepší anime.

Dokonalý romantický film. A řitní serenáda Tae Sooa je prostě božská!

Tak tenhle film se mě opravdu dotknul. Jasně, určitě se najdou lidi, kteří budou Suicide clubu vyčítat jeho nezvyklý námět nebo nepřiměřenou brutalitu. Jenomže, i když se to snažíme všemožně skrývat, smrt, i ta vlastním zapříčiněním, krev a nebo násilí zkrátka k lidskému životu patří a právě díky nim působí Suicide klub tak neuvěřitelně syrově a sugestivně. Když v dnešní kozumní době, kdy cena lidského života pro člověka neustále roste a lidská sebestřednost, zpohodlnělost a sebeadorace nezná rozumné meze, vidíte partu školáků, jak se bez většího rozmyslu a bez jakýchkoliv rozpaků rozhodnou skočit ze střechy a kolektivně ukončit svůj nadějně rozjetý život, otevře vám to opravdu díru do hlavy. I když ale dávám plný počet, čistá pětka to není a to ze dvou důvodů. První z nich je podivný zjev Genesis, který, ačkoliv jeho zařazení do příběhu chápu, působí ve filmu jako pěst na oko a mystický příběh zbytečně tahá někam uplně jinam a druhý důvod je absolutně neuspokojující konec, který by strašně moc chtěl působit jako nový Kruh nebo něco podobného, ale jde přitom jenom o velké nafouklé nic.

Dávám čtyři a to z tohoto důvodu: První třetina filmu je v podstatě dokonalá. Seznámení díky vypité plechovce coly, zneškodnění zloděje kabelek, exnutý panák pálenky, odpalování míčku v lodičkách, zkouška na licenci pro architekty - tyto scény jsou opravdu překrásné, překypují romantikou a mileneckým napětím a vytváří bohaté podhoubí pro budoucí flashbacky v poslední třetině filmu. Jenomže pak přichází asi to nejhorší, co se jen může romantickému filmu stát - svatba. Hlavní hrdinové jsou najednou svoji, veškeré to romantické napětí a dusno jsou tatam a scénář jakoby se najednou začal bezcílně plácat na místě. Příběh se nikam moc neposunuje, manželské problémy nikoho moc nezaujmou a nastupuje zbytečná nuda. Poslední třetina filmu sice přináší opět silný motiv a taky potřebné emoce, ale pronuděnou střední část vám dostatečně vynahradit nedokáže. Škoda, k plnému hodnocení to mělo opravdu blízko. (P.S. Po postupné demytizaci korejských romantických filmů prostřednictvím nakoukávání i těch slabších kousků tomuhle musím napálit 5*).