Divočák

"Dost bylo létání!" A nebo možná právě naopak. Mám to ještě pořád v živé paměti - Hřebejk odjíždí s velkou slávou na předávání Oscarů se svým "Musíme si pomáhat", aby se odtud vrátil poražen filmem, který snad z celé třetiny tvoří souboje a ve kterém Číňani létají ve vzduchu a běhají po vodě, jako by snad soudruzi z Pekingu opravdu dokázali poroučet větru a dešti. A celý svět na to čučel s otevřenou pusou. Jenomže netrvalo dlouho a s podobnými filmy se roztrhnul pytel. Najednou každý lepší čínský film potřeboval nějaké to wu shu a tituly jako "Hrdina" nebo "Klan létajících dýk" udělaly z "létajících Číňanů" docela běžnou záležitost. Co ale zbude, pokud "Tygra a draka" zbavíte jeho létajících kouzel? Prachsprostá nuda. Ve filmu sice hrají moji oblíbení asijští herci (Chow Yun-Fat, Zhang Ziyi, Michelle Yeoh), jenomže celý příběh se neskutečně vleče, nemá potřebnou dynamiku a ani nijak zvlášť zajímavou zápletku. A i to létání působí občas už trochu přehnaně. Za ty boží souboje ale ty čtyři prostě dát musím.

"Pěst jen přenáší sílu, ale srdce vnáší vůli". Hodně old school, možná až moc old school. Na Úderu otevřenou dlaní je hodně vidět, že si ho natočili čínští komunisti ještě v dobách tuhé totality. Děj se odehrává v roce 1914, Čína je okupovaná Rusáky (aspoň myslím) a přijíždí do ní neporazitelný ruský zápasník, aby všem Číňanům nakopal prdel. A to je přesně čas pro zdejší mistry v kung fu, které trápí pocit nevybouřeného vlastenectví, aby spojily své síly, ochránily své národní bojové umění a poslali ruské parchanty tam odkud přišli. Samozřejmě, tenhle film má spoustu chyb a klišé - až na jednoho hrají všechny Rusáky Číňani, višichi se šíleně řehtají, nikdo neumí hrát, příběh je stupidní a naivní, všichni ti rušští boxeři by od čínských bojovníků dostali strašnou nakládačku, bitky jsou spíš jen taková oťukávačka než opravdu hardcore akce, ale... Kung fu je tady takové oldschoolově rychlé a dynamické, nenarazíte tu na žádné dráty nebo speciální efekty a má to zkrátka takové to líbivé kouzlo "starých časů", které vás u toho udrží až dokonce a ještě vás slušně pobaví.

Na první pohled se Tango a Cash tváří jako drsný akční film. Na druhý ovšem zbude jen vyměklá akční buddymovie s přiblblou akcí a Slyem a Kurtem v hlavní roli. Dvojka v hlavních rolích je sice v pohodě, mladá Teri Hatcher kočka a Kurt v latexu... no Kurt v latexu je prostě Kurt v latexu. Jenže příběh je až bolestně prázdný, akce pomálu a závěrečný útok na milionářův barák na facku. Jako malý jsem tomu dal 4*, teď ale snižuju na 3* a to se mi moc často nestává...

Tak jsem docela na vážkách. Kdo čeká dědkovitého Johna McClanea, toho 16 bloků asi docela zklame. Jack Mosley sice chlastá, trpí a a zachraňuje jako McClane, ale je to už jen nevrlý prošedivělý dědek, který se nejspíš každý den v práci těší, až si večer nazuje bačkory a se sklenkou whiskey v ruce se uprdelí ve svém oblíbeném křesle u televize. Hlášky, střílení nebo Willisův typický "komentující monolog" nečekejte. Donner totiž není žádný akční režisér a 16 bloků není akční film. Je to spíš jen takový vcelku slušně natočený komorní thriller, s dobrým Willisem a zbytečně promarněným akčním potenciálem. Do televize dobré, ale do kina se na takovéhle věci nechodí. No nevim, dávám 3*, ale zaokrouhlené dolů za ničení krásných McClaneovských vzpomínek.

Postnoirové filmy mám hodně rád. Sice nemívají tak dobře napsané postavy, ale atmosférou originály často předčí a ještě k tomu přidávají perfektní vizuální stránku. Hollywoodland zůstal někde na půlce cesty. Postavy jsou sice dobře napsané a dokonce i výborně zahrané, ale příběh je takový chabý, noirová atmosféra a vizuální stránka nic moc a chybí taky několik základních noirových prvků, které by v podobném filmu zkrátka chybět neměly. Hlavní hrdina je klasicky soukromý detektiv, jenomže ne toho typu, jakého by holt noirový detektiv měl být. Brody se zkrátka na tuhle roli nehodí, celou dobu chodí v polorozeplé košili nebo vágusácké bundě a o něčem jako dlouhý kabát nebo klobouk v životě neslyšel. Další složka, která ve filmu citelně chybí, je klasická femme fatale. Najdeme sice nějaké náznaky v podobě přítelkyň Affleckovy postavy, ale žádná z nich nemá výraznější úlohu a žádná z nich nemá na Brodyho detektiva sebemenší vliv. Další složkou je "osudovost" příběhu. Je sice pravda, že případ Brodyho vcucává víc než by chtěl, ale zápletka je prostě tak slabá, že tomu nevěříte a jenom kroutíte hlavou nad tím, co ho na Affleckově smrti tak fascinuje. Tím se dostáváme k tomu nejpovedenějšímu na celém filmu - příběhu George Reevese v podání Bena Affecka. Ten je totiž zajímavější než celé Brodyho pátrání a Affleck to navíc skvěle zahrál a i když hraje celý film mrtvou postavu, dokázal si ho ukrást v podstatě jenom pro sebe. Jako film o životě George Reevese to funguje, jako noirová detektivka už moc ne.

Není nad příběhy ze života...

"My nejsme blázni, my jsme jen nasraný." Těžko tenhle film někam stoprocentně zařadit. Jasně, škatulka "akční" se v podstatě sama nabízí, ale samotné akce se ve filmu moc nedočkáte, padouchů je tu pomálu (v podstatě jen pětičlenná skvadra přihřátých hošanů v kevlarových pláštích s vypaseným slizounem Baldwinem v čele a jejich šéfík v kanceláři) a všechno to zkrátka hraje na trochu jinou notu. HDaMM jsou spíš klasické buddy movie s akčními prvky, jaké jsme už viděli třeba v případě Tango a Cash nebo Poslední skaut. Dvě hlavní lákadla filmu jsou jasná už na první pohled - bezvadná ústřední dvojka a podmanivý feeling drsného amerického života umaštěných motorkářů a zaprášených kovbojů, kteří si lepí boty z krokodýlí kůže izolačkou a pro kamaráda s ochotou přepadnou i obrněný bankovní vůz. Don Jonson a Mickey Rourke si jako dvojka sedli perfektně a stejně dobře jim sedli i jejich role, které jako by pro ně scénárista ušil přesně na míru. Příběh sice pokulhává někde vzadu, ale čert to vem. Tenhle film má svoje kouzlo a rád se na něj zase někdy podívám znovu.

Vyžilá Megy Ryan natřásá kozy a píchá s nějakým slizkým mexikáncem v tomhle podivném softpornu. Co se to proboha stalo s mojí oblíbenou herečkou?

"Býval jsi dobrej chlap, ale stala se z tebe kurva!" Šestá zastávka na mé velké letní filmové jízdě po největších hitech Steva Seagala. V roce 1994 byl Steven Seagal hvězda. Po nečekaném úspěchu Přepadení v pacifiku měl slávu, měl peníze, možná i ženy a mohl si natočit v podstatě cokoliv, na co si jen vzpomenul. Volba pro něj byla ale až nečekaně jasná. Už dlouho ho trápily enviromenrální problémy naší planety a tak se rozhodnul natočit film s poselstvím. Jenomže mu u toho asi nedocvakla jedna víc než důležitá věc - cpát poselství do akčního filmu určeného pro nenáročné konzumní publikum je zkráka kravina velikosti Aljašky! Což o to, Steven je pořád svinsky ve formě, láme ruce a nohy ostošest a jeho bodycount se vyšplhá na hodně slušných 25 zářezů, jenže s tím poselstvím to myslel asi opravdu vážně a tak musíte skoro půlku filmu protrpět nudné záběry na Aljašskou krajinu, Steva zachraňujícího indiány a jeho opiové sny o prsatých eskymačkách. Ani výběr záporáka mu tentokrát moc nevyšel a jakmile uvidíte Michaela Caina v kaštanovém přelivu, vypněte radši mozek a počkejte až na hláškujícího ( "Chraň ty dveře jako panenství svý sestry!") šéfa Cainových žoldáků, na kterém si aspoň trochu zlepšíte chuť. Když se tak na to dívám zpětně, je mi Steva vlastně docela líto - měl dobrý úmysl a nebál se u toho riskovat své peníze ani kariéru. Jenomže točit enviromentální akční film je prostě totální blbost a za blbost se zkrátka platí.

"Jsem jenom kuchař, jenom malej bezvýznamnej kuchař." "Bože my tady zemřeme!" Pátá zastávka na mé velké letní filmové jízdě po největších hitech Steva Seagala. Vrchol Stevenovy tvorby. Steven Seagal udělal pro svou kariéru to nejlepší, co snad v té době šlo. Chytnul se ještě dostatečně žhavého a atraktivního Die Hardovséko tématu "teroristů na uzavřeném prostoru", originálně ho přenesl na dopravní prostředek a očividně se mu taky podařilo sehnat tučnější rozpočet, takže si mohl dovolit hodně slušné prostředí a taky hodně slušné herce. Tým teroristů v čele s charismatickou trojkou Tommy Lee, Gary Busey a Colm Meaney je opravdu hodně luxusní a druhá nejlepší seagagirl Erika Eleniak v době své největší slávy jakbysmet. Oproti klasické Willisově McClaneovské otloukací pozici sice zůstal Steven i nadále ve svém "módu nezranitelnosti", takže ho neškrábne žádná kluka, zatímco on vyhladí fregatu bez mrknutí oka, na druhou stranu ale nezůstává jen u pistolí a vesele vyhazuje do vzduchu mikrovlnky, trhá ohryzky, probodává lidi traverzama nebo je rovnou řeže na cirkulárce. Za pozornost taky rozhodně stojí závěrčný souboj Steven vs. Tommy Lee na Halloweeňácké nože, kdy Steven Tommymu promáčkne oko, probodne nožem mozek a ještě ho pro jistotu prohodí radarem. Když se na Přepadení podíváte s odstupem, není zas až tak o moc jiné než ostatní Stevovy filmy, při detailnějším pohledu jsou z toho ty prachy ale hodně znát a Steven snad ještě nikdy nezabíjel lidi s takovou "elegancí". "Když nastanou problémy, svedeme to na kuchaře!"