Isherwood

Ani s vícedenním odstupem se stále nemůžu rozhodnout, jestli Adam Sedlák sofistikovaně vytrolil jednu konzervativní televizní instituci, nebo se s mecenáši z Kavčích hor jenom prostě nepochopili. Rozhodně to ale není antidrogová agitka, která by se měla promítat na školách. Fakt je ten, že „takový malý český Trainspotting“ se nekoná hlavně proto, že ten nesmyslný děj se stále více na sílu snaží maskovat jako úlet za hranice běžné tuzemské produkce. Zatímco Banger pracoval s realistickou zápletkou kluka z ulice v průseru, tohle je jiný svět, kde dialogy zavánějí deklamací a vztahy mezi postavami jsou jak z nekonečného seriálu. Jen to hrozně dobře vypadá (ten promyšlený vizuál mě vlastně udržel až do konce) a vlastně bych Sedlákovi přál, aby natočil evropskou věc v produkci Netflixu, nebo HBO, protože Adikts mají mezinárodní parametry. Ale potřebuje lepšího scenáristu než je on sám. Anebo přísného dramaturga. PS: Uhlík je herecké zjevení odjinud, absolutní král.

Po zážitku zkušenost. A taky vnitřní redefinice toho, kdy ještě má smysl platit nesmyslné částky za sezení před obřím plátnem s dokonalým audio setem. Té zasloužené chvály je všude kolem požehnaně, tak snad jen tolik, že oproti prvnímu dílu tomu možná chybí jistá lehkost, která jakoby pramenila z toho, že Villeneuve, vědom si obřích očekávání, odmítá udělat sebemenší chybný krok stranou. Který ale paradoxně nastane ve chvíli, kdy ve snaze vejít se do stopáže pod tři hodiny, a udržet v kině co nejširší diváckou masu, hlavně v poslední třetině, sestříhává tak, že ty chybějící fragmenty (zvlášť, když jste to četli) úplně cítíte a v duchu žadoníte, že chcete klidně ještě o hodinu více. Ale jinak je to všechno tak, jak jsme si dva roky zbožně přáli. Absolutní peak hollywoodského řemesla v nejlepší možné podobě. Obrazový skvost a totální overkill píšečného sound designu, kterému uctivě ustoupily i Zimmerovy galaktické chorály. Poprvé jsem opravdu pochopil, jak se cítili lidé, kterým před čtyřmi dekádami v kině pustili Hvězdné války.

Dobrá práce s hudbou a detailní kamera vám chtějí našeptávat, že se tady koketuje s artovou generační výpovědí, ale není tomu tak. Film absolutně bez vášně a kapky dramatu. Přerod nadějné sportovkyně v pornohvězdu je překotný, fatální zranění je podáno jako banalita, která vlastně nebolí. Chybí mi tam pochyby o vlastní důstojnosti, silnější střet s rodinnými hodnotami (nevyužitá postava otce) a vlastně cokoliv jiného, co by jej udělalo něčím zajímavý (krom tématu). Je to jako porno. Jde se rychle na věc, odsýpá to k předvídatelnému vyvrcholení, ale přistihnete se, že máte tendence některé pasáže přeskakovat.

Echo devadesátek, posílající strojem času pohlednici o zlotřilé AI, se chvílemi tváří, že má nad divákem navrch, ale nenechte se ukolébat v přiznané pitomosti, protože běžící skaut Cruise to s McQuarriem posílají nekompromisně do současnosti. Vůbec totiž nejde o to, CO, ale JAK. Vidět film, který v akčních scénách vrství krom kaskadérských atrakcí taky dějové zvraty „good guys vs. bad guys vs. (another) bad guys“, je absolutní divácký požitek. Jestliže byl Fallout lunaparkem akční zábavy, Dead reckoning je top formou tvůrčí soustředěnosti. Možná jsou Benátky předčasným vrcholem, ale vyústění epizody s vláčky, kdy dojde docenění druhý díl herního Uncharted, to nakonec uzavře na letošní vrchol popcornové zábavy, a bez problému zaparkuje tento díl za nedostižné Rogue Nation.

Rimmer by možná táhnul Evropou s největším generálem všech dob a kosil Belgičany, ale já tuším defraudaci vstupného do kina, které jsem se i přes bídné ohlasy rozhodl obětovat. Vizuálně to má i v šestaosmdesáti Scott pořád v ruce, a přistihl jsem se při myšlence, kdo tohle jednou točit bude, až Ridley nebude. Jenže podobných myšlenkových úniků od filmu přibývalo víc a víc, většinou do hodin dějepisu, kdy jsem se marně snažil vzpomenout na příčiny, proč obránci republiky zničehonic přistane na hlavě královská koruna, nebo kdy stačila jedna večeře a jeden dopis k návratu z Elby. Bitvy vtahují jako málokde. Čert vem dějepisnou přesnost, protože když u Slavkova začne praskat led, jdete pod vodu společně s kaskadéry, zatímco u Waterloo cítíte totální zmar a zkázu, ze které je vám až fyzicky špatně. Jenže místo více bitevních tažení, více Napoleonovy egoisticky-maniakální cesty, která rozvracela Evropu, se naprosto nesmyslně toká s Josefínou, přičemž shrnout jejich vztah v dopisech [idea© by ywett_a] by ulehčilo stopáži ve prospěch výše zmíněného. Slíbená čtyřhodinovka na streamu mě nechává chladným, jednak je to podraz na diváka, a taky asi nemám sílu sledovat cringe vztah dvou lidí, kde se k sexu láká nadrženým ržáním, zatímco druhá strana si stěžuje na čerstvě upravené vlasy.

Nolan je Dr. Manhattan současného Hollywoodu. A snad alespoň další dvě dekády bude. Na vrcholu tvůrčích sil si může dovolit tříhodinový konverzační kolos, který subjektivně trvá o třetinu méně, protože míra preciznosti všech tvůrčích složek je na absolutoriu. Vlastně i ta nejžádanější pozlacená soška je naprosto pochopitelná. A přece tomu něco chybí. Možná krapet osobní vášně před i za kamerou. Ale asi jediný režisérův film, o kterém vím, že už si jej pravděpodobně nikdy nepustím znovu. PS: Sex ve výslechové místnosti je největší cringe moment Nolanovy filmografie. Bez debat.

Na školní projekci v rámci JSNS to děcka dost pronudila a mnozí kolegové taky. Ale těch pár vnímavějších si to užilo stejně jako já, tedy že to klouzání po povrchu přesně reflektuje mysl jednotlivých aktérů, kdy ani u jednoho nezajde režisér do hloubky a v těch pingpongových výměnách nechává jen tak mimochodem probublávat schovaná traumata, bolesti i naděje. Podle synopse jsem tu hodinu chtěl odzívat, nakonec jsem byl překvapený, jak to v závěru emočně zatnulo.

Vlastně mě udivuje ten hlad okolo, lačnící po akci a děsu, a mimoděk tak stvrzuje všechny zkazky o toxicitě herní komunity. Seriál se postupně vymaňuje z okovů předlohy, jde si vlastními cestami, jen si prstem na mapě hlídá směr. Pedro s Bellou už se v tom zaparkovali jak starý pickup ve výloze bistra. Očekávání padla, už nejsem divák, ale čistý „cargo“, který tihle dva vzali s sebou.

It wasn’t time that did it. [Asi spoilery.] Je to tam. Joel v ‚raging‘ módu a hlavně památný finální rozhovor, který „udělal“ hru, ve mně opět rozehrál struny emocí jako před lety. Co je vlastně dobro, kde leží vyšší zájem a co (ne)jsme schopni obětovat pro druhé. Rozsoudit to nelze, lze se o tom jenom nekonečně dohadovat.

Furt váhám nad tím, nakolik mi nutnost adaptovat hru, která je spíše interaktivním filmem, přijde opodstatněná, ale i když úvodní díl nenabídne nic, co by mě vysloveně odpálilo, zároveň tomu nejde nic vytknout. Ty drobné spory velkých věcí poletují ve vzduchu celých 80 minut. Že měřítko zhrouceného světa bude ve své šíři stejně důležité, jako intimnost vztahů, kde morálka padla a zůstala animální touha přežít. Pedro diktuje, Bella tou frackovitostí dojde k divákovi určitě taky.  Pokud to v dalších osmi epizodách naplní ducha hry, je mi už vlastně dopředu trochu líto, že si to neužiju z pozice neznalého diváka. Pracovně tomu říkejme třeba Mazin-Druckmann paradox.