Isherwood

Za určitých okolností by z toho možná šlo vykřesat i slušné drama, jenže pokud chce někdo prodávat lidskou aroganci a bezbřehé hulvátství jako komedii, nemám slitování, přestože Donutil přesně pochopil co a jak zahrát. Je mi šoufl z toho, co je současným etalonem ‚lidové zábavy‘. Bylo mi ještě trapněji, než u Románu pro ženy, avšak tentokrát nikoliv pro to, že jsem chlap, nýbrž za pana scénáristu samotného, protože jestli jeho svět vypadá takhle, upřímně jej lituju.

Je to jakoby někdo počtvrté opravil vaši kdysi dávno oblíbenou atrakci v zábavním parku. Pobaví vás staří známí, chvilkami potěší ti noví, oko se nabaží efektů, ucho přetrpí momenty, kdy někdo promluví a tak nějak se tím zčásti prosmějete, zčásti protrpíte až do konce, přičemž nejvýraznějším pocitem, který to ve vás po vylezení ven zanechá, je to, že jste se docela nudili. PS: Půl dne od zhlédnutí si pamatuju akorát burácivou hudbu, věčně nalitého Deppa a výstřih Penelope. Elegantní zážitek za čtvrt miliardy dolarů.

Remake lepší originálu. Hlavně proto, že to rodinné pnutí jde Haggisovi mnohem lépe, než Cavayému. Daří se mu to především proto, že americká rodinka je mnohem přístupnější. Tíha manželova údělu nemá téměř až existenciální rozměr, ale naopak je tažena jasnou taťkovskou motivací a nabízí více divácky atraktivních prvků (fígl s tenisákem, bumpkey, časový press). Jedinou výtku tak vysílám směrem k absenci razantnějších honců (a že k tomu postava det. Quinna přímo vybízí!). Jinak nejlepší ‚útěkářský‘ film od Uprchlíka. 4 a ½.

Hypnotické (po vylezení z kina mluvil o soundtracku téměř každý), lpící na detailech (kamera, zvuk) a neustále jdoucí proti zavedeným diváckým očekáváním. Když jsem se zvedl ze sedačky, lil ze mě pot proudem a nebylo to jen tím vedrem v sále.

Detektivům staré školy, vyšlých z pera klasika, netupí hrany snaživí herci, nýbrž minimum cigaret, nízká hladina alkoholu a odvážnější člověk za kamerou, kterému k nakouknutí do imperialistické stoky postačí záběr na plechovku Coca-Coly.

Wan je učenlivým studentem všech žánrových učebnic a příruček, což je na jednu stranu fajn, protože si pak může dovolit zválcovat Paranormal activity během dvou, tří scén. Na straně druhé ale nepřinese nic nového, takže když jej (opět) sestřelí Whanell se svým scénářem, dojde mu dech. Sebeironická vsuvka s příchodem dvojky ‚ghostbusterů‘ ještě funguje, scéna vymítání to ale posílá do kopru. Druhá polovina evidentně neměla strašit, ale jako bizarní výlet do jiného světa je vlastně příliš krotká a pozitivní dojmy mizí stejně rychle, jako záblesk foťáku. Zvlášť, když pointu odhadnete v půlce filmu. 3 a ½.

Vlastně scénáristy obdivuju za to, že si i posedmé dokážou z prstu vycucat twist, který zase všechno předchozí dění obrátí naruby. Stejně tak se už pokolikáté podivuju nad chorostí mysli designerů pastí. A už raději ani nesmutním nad tím, že se žádný režisér nedokáže nad celou látku povznést a vrazit tam trochu nadhledu. Tolik nasraného mramoru v kombinaci s krvavými cákanci á la Jacksonovy splattery (barva krve included) ale baví tím „druhým“ způsobem.

Je mi sympatické, že Duncan Jones prodává naprosté banality jako malé nevtíravé indie kousky, u kterých mnozí (oprávněně!) vykřikují slova o spasiteli inteligentního sci-fi, apod. U Zdrojového kódu se však nemůžu ubránit tomu, že kdyby se celá látka zpracovala jako čtvrthodinový kraťas, výsledek by byl lepší než tenhle celovečerák, který sám sobě škodí tím, jak se mermomocí snaží hrát na několika hřištích najednou (časové paradoxy, vojenské trauma, milostná linka). Navíc, hrdina má možnost zmáčknout tlačítko „load“ tolikrát, až je vám nakonec jasné, že se mu to jednou podařit musí, podobně jako když v PC hře vyrážíte poněkolikáté od stejného checkpointu a doufáte, že tentokrát už definitivně nezařvete. 3 a ½.

Uctivě smekám před Davem Grohlem za to, že z pozice odmítaného „pohrobka“ Kurta Cobaina vybudoval jednu z nejlepších rockových kapel současnosti. Přímočarý a nestranný náhled do dobrých i špatných časů téhle bandy konečně dává pochopit proč je každé album tak jiné a přitom je pokaždé dobré. PS: Nebýt Wasting Light, nevím, co by mě při učení na státnice podrželo lépe.

Po rozpačitých trailerech, 3D konverzi a dabingu, jsem se nakonec Thorovi v kině vyhnul. Teď zpětně to mrzí, neb Branagh předložil parádní komiksovku, která si odskočila z módního proudu strojových psychoanalýz hrdinné mysli, a namísto toho nechala na Zemi přistát sympaťáka, který vše řeší s odzbrojující kombinací nadpozemské naivity a vypracované svaloviny. Postavičky jsou ploché jako málokdy, ale herci jsou vynikající, parádně to odsýpá, srší to humorem (a na Asrgardu) i pořádnou pompézností. Sequel, prosím!