Mr.Apache

"Klatu barada nikto." Tak teď už je jasné, proč se vesmírný výzkum zastavil.

O sedm let mladší El Dorado od stejného režiséra má v podstatě identickou sestavu hrdinů - tedy šerif, opilec a odvážný mladík. Tady je na čtveřici doplňuje ještě srandovní stařík. El Dorado má Jamese Caana (Sonny z Kmotra), proti kterému je sympatický Ricky Nelson přece jen poněkud méně výrazný. Opilci Mitchum a Dean jsou oba stejně dobří a John Wayne je vždy a všude prostě John Wayne. Rio Bravo se mi zdá být o něco slabší než jeho následovník, ale má své momenty, kvůli kterým stojí za to. Můj nejoblíbenější je vstup mladého Colorada do hry (akce s prohozením květináče oknem). Taky jam session ve vězení se dvěma dobrými songy je nečekanou, ale příjemnou kulturní vložkou. A jistá ruka opilcova u ohrady, kde se odkládají zbraně, je hodně fajn. El Dorado jsem ale viděl už jako malý kluk snad někdy ve dvanácti, a tehdy mě naprosto uchvátilo. Takže má protekci a měl bych ho od Rio Brava hodnocením přece jen trochu odlišit. Jenže tady to všechny výše zmíněné scény skoro dorovnávají. No a pak... Já prostě miluju Twilight Zone. A tady je v roli zatčeného zlouna Claude Akins, sympaťák z epizody Jak monstra ovládla Maple Street, uvedené ve stejném roce. A to je poslední ingredience, která rozhodla, že dám oběma filmům stejný počet šerifských hvězd. I když El Dorado mám holt radši. Na druhou stranu, je to už nějaký ten pátek třináctého, co jsem ho viděl naposledy. Asi to budu muset brzy napravit.

Tohle je umělecký horror asi tak stejně jako byli bratři Grimmové negři. BTW, který pičus k tomu zas nasral ten thriller? Jděte s tím už do řiti, kreténi.

Shirley Jackson patří společně s Mary Shelley a Daphne du Maurier k velké trojce královen horroru. Její Loterie je řazena k nejlepším horrorovým povídkám všech dob a román The Haunting of Hill House byl už několikrát zfilmován. Vždycky jsme žili na hradě patří k dalším ceněným prózám této autorky, u nás bohužel stále nevydaným. Tu knihu jsem si chtěl přečíst už od doby, kdy se o ní zmínil Ivan Adamovič v antologii Hlas krve. Proto jsem teď využil alespoň možnost zhlédnout její filmovou adaptaci. Nemohu samozřejmě úplně posoudit, jak kvalitní adaptace to je, ale vzhledem k tomu, že duch Shirley Jackson z ní dýchá v kaźdém záběru, myslím že ji lze považovat minimálně za dobrou. Kdo chce příběh o bláznivé rodince žijící na hradě, pojatý na rozdíl od Temných stínů nebo Addamsovy rodiny zcela vážně, tady ho má. Určitě to mohlo být natočeno ještě lépe, ale příběh sám je natolik solidní, že utáhne i poměrně střízlivou formu, jaká zde byla zvolena. Ode mne tedy solidní čtyřhvězdí a soucit se všemi zdejšími odpadkáři a jednohvězdičkáři.

Překvapení: První polovina je nečekaný nářez. Každá epizoda je v jiném stylu (pro mě byla asi nejlepší Škola, tam jsem se místy pěkně pobál) a díky neustálým změnám pojetí i prostředí si seriál dlouho udržuje svěžest a spád. Přes rychlé zombíky není nouze o napětí a velkým plusem je minimum keců. Třeba ve čtvrté epizodě padnou jenom dvě slova (thank you). V druhé půli tomu sice začne trochu docházet dech, ale i tak se mi Black Summer jeví jako poněkud podhodnocená záležitost. Možná že už tady lidi mají zombíků plné kecky, ale tohle je po dlouhé době konečně něco jiného než všechny ty zombie komedie a telenovely. Komu se před cca deseti lety líbil Dead Set, tak ten připomene Black Summer asi ze všeho nejvíc. Jsem zvědav, kam se to celé bude ubírat ve druhé sérii. //// Červen 2021: To, co mě na první sérii (tedy alespoň na její první polovině) zaujalo asi nejvíc, tedy každý díl pojatý v úplně jiném stylu, tady už moc neplatí. Naštěstí zbyl ten sympatický chaos, kdy děj zběsile skáče od jedné postavy (nebo několika postav) k druhé (k druhým). Ani to už ale není taková zábava jako když se s tím člověk setkal poprvé. Časem se vše začne stále více točit kolem několika postav, které se dají nazvat hlavními. A stejně jako v první řadě seznáme, že tyto postavy míří za nějakým konkrétním cílem. V první sérii to byl stadión, tady letiště. Jsem vcelku spokojený, jen jsem marně čekal na nějaký opravdu strašidelný díl, jakým byla minule Škola. (Hotel se v tomto směru jevil docela nadějně, ale...) Black Summer má díky své epizodičnosti potenciál na spoustu dalších sérií. Otázkou je pouze udržení kvality. A ta je ve druhé řadě přece jen trochu nižší než v jejím předchůdci. Normálně bych dal tři, ale v dnešní chudé době...

Posedlost moderními technologiemi zabíjí tento seriál stejně jako moderní technologie zabíjejí skutečný život. Nejlépe jsou hodnoceny epizody, které jsou tímto zabíjením prolezlé skrz naskrz a které jsou stejně hloupé a nudné jako lidi, kteří se bez zaváhání nechávají těmito technologiemi ovládat. Epizody, které už teď působí tak nechtěně směšným dojmem, že za pár let si nad nimi diváci ukroutí hlavy podivem, že něco takového mohlo mít ve své době vůbec úspěch. Pokud chcete nadčasovost, tady jste na špatné adrese. Tohle zestárne rychleji než řeknete švec. A přitom to tím pašíkem všechno tak pěkně začalo.

Zas jednou jsem se chvíli cítil jako při sledování starého dobrého Kunst Stücke.

Oslava šedesátin jednoho z vynálezců rock 'n' rollu probíhá v roce 1986 ve formě koncertu v prostorách bývalého kina The Fox Theatre v Berryho rodném St. Louis. V doprovodné kapele jsou persony jako Keith Richards z Rolling Stones nebo kytarista a zpěvák Robert Cray, který ve stejném roce vydal nejprodávanější bluesové album všech dob. Za pianem sedí Chuckův dlouholetý pianista Johnnie Johnson, jehož nástroj zní z drážek většiny Berryho hitových singlů a do saxofonu troubí Bobby Keys, známý coby host na deskách Lynyrd Skynyrd, Sheryl Crow, B.B. Kinga nebo Joe Cockera. (O sólových albech téměř všech členů Beatles a valné části diskografie Stounů ani nemluvě.) Doprovodné vokály má pak na starosti Chuckova dcera Ingrid. To ale zdaleka není všechno. Po jedné písničce si s Chuckem zapěje Eric Clapton (jenž se zároveň zhostí i sólové kytary), rhythm & bluesová legenda Etta James, Lennonův syn Julian nebo country rocková ikona Linda Ronstadt. Koncert je prokládán rozhovory se starými rock 'n' rollovými legendami (Jerry Lee Lewis, Bo Diddley, Little Richard) i jejich dodnes hvězdnými a neméně legendárními následovníky (např. Bruce Springsteen). Ke slovu se dostanou také někteří členové početného Chuckova příbuzenstva a v neposlední řadě samozřejmě i Chuck Berry sám. Na koncertě zazní plus mínus asi patnáctka velkých hitů. V záběrech z Chuckova domácího studia pak dostaneme nádavkem několik komorních rarit. Vidíme i záběry ze zkoušek na samotný koncert, kde Chuck v jednu chvíli poučuje Keitha Richardse jak má správně hrát jeho kytarové riffy. V rámci zkoušky uvidíme také téměř kompletní provedení songu Come On v pěveckém podání dua Ingrid Berry a Robert Cray. (- - -) Znalci Chuckovy tvorby dobře vědí, že ty největší a nejznámější hity jsou pouhým zlomkem jeho bohaté tvorby, v níž se najde nemalé množství dalších skvostů. Často i takových, u nichž by náhodného posluchače spojení se jménem jejich interpreta nejspíš ani nenapadlo. Jak už někdo poznamenal dávno přede mnou, zatímco Elvis Presley byl první velký rock 'n' rollový zpěvák, Chuck Berry byl první velký rock 'n' rollový umělec. Nebyl jen inovátorem stylu. Byl také svým téměř výhradním skladatelem a textařem, stejně jako vynikajícím kytaristou. Jeho legendární rify z písní jako Johnny B. Goode nebo Carol zůstanou nesmrtelné. Výčet coververzí jeho skladeb, spáchaných jinými interprety, by byl nekonečný. Vždyť jen Stouni ve svých začátcích nahráli snad deset Berryho písní. A nebyl to jen rock 'n' roll, jehož byl Chuck nekorunovaným králem. Z každého jeho alba můžeme slyšet také pěknou dávku blues té nejvyšší jakosti. Později pak lze registrovat i vlivy britské rockové invaze a sedmdesátkového funky. O Chuckovi by se dalo vyprávět hodně dlouho. Zažil rychlé vzestupy i strmé pády, několikrát se dokonce ocitl na celá léta za mřížemi. V raném mládí založil rodinu a nikdy se nerozvedl. Hrál v zapadlých černošských putykách, na obřích hippie festivalech i v Bílém domě. Skonal třicet let po uvedení tohoto filmu. Snímek Hail! Hail! Rock 'n' Roll zvládne zprostředkovat pouze malinký zlomek toho, co Chuck Berry skutečně představuje. Já měl navíc při sledování tu nevýhodu, že jsem k filmu nesehnal ani anglické titulky. Takže třeba z toho, co na kameru mumlá evidentně společensky unavený Keith Richards, jsem rozuměl stěží polovinu. A když došlo na jižanským akcentem vyzbrojeného Jerryho Lee Lewise, nechytal jsem se už vůbec. I tak jsem moc rád, že jsem tenhle film viděl. Řek bych, že vzhledem k nutnosti úplného pochopení většiny tamních rozhovorů to určitě nebylo naposledy. Zatím tedy čtyři hvězdičky a více snad příště.

Být tam vysvětleno nebo alespoň nějak naznačeno, jakým způsobem se ti lidé (ve spánku?) přesouvají na jiná patra, dal bych o hvězdičku víc. Samozřejmě lze namítnout, že film je alegorie, takže to není podstatné. Na to však bylo ostatním aspektům života v Díře věnováno příliš mnoho pozornosti, než aby se zrovna tenhle detail dal jen tak odmávnout.

Mysteriózní fantasy, kterému k dokonalosti chyběl jen krůček. I tak je to ale pecka vpravdě biblických rozměrů. Zde na csfd až trapně podceněný, naprosto originální kousek, který strčí hravě do kapsy většinu z toho, co se na poli mysteriózních snímků za posledních deset let odehrálo.