zputnik

Další z variací na téma Nespokojenec, který rozpoznal chybu v systému, ale vzal to vše za špatný/divný konec. Pokud jsme měli možnost ve Scorseseho TAXIKÁŘI (1976) vidět osudy vietnamského veterána Travise Bickleho či ve "fincherovštině" SEDM (1995) prapodivný boj Johna Doea, tak tentokrát jsme seznámeni s nelehkým životem Williama Fostera. Film, u něhož na jedné straně rozumíte pohnutkám hlavního protagonisty, ale zároveň pragmaticky (a imho zcela logicky) docházíte k závěru, že touto cestou to opravdu nejde. Joe Schumacher předkládá výbornou myšlenku k zamyšlení, skvělé herecké výkony a jako třešničku: pořádného brouka do hlavy. Shrnuto a podtrženo: Vynikající film o tom, jak to s námi může dopadnout, až nám jednou rupne v bedně.

Z prvních minut filmu jsem měl jakýsi takýsi rozpačitý dojem. Smrdělo mi to další ódou na téma "překombinujeme příběh a v závěru diváky vytočíme". Jsem rád, že óda v té podobě - jak jsem se obával - se nekonala. A to, co se naplnilo, mně nakonec jen a jen příjemně překvapilo. TI DRUZÍ coby minimalisticky zpracovaný horor se velmi pozvolna rozjíždí, aby v polovině nabral příjemně strašidelné tempo a v závěru překvapil pointou. Pro jistotu ten závěr zopakuji: překvapil pointou. Svým počátečním skepticismem jsem si vytvořil řadu verzí závěru. Ale s takovouto inteligentní pointou jsem fakt nepočítal. Shrnuto a podtrženo: Pokud si libujete v hororech stavějících na postupně budovaném napětí a na strachu z neznámého, tak do toho jděte. Dostane se Vám toho všeho vrchovatě + navíc s bonusem kvalitního zpracování a svěží pointy.

Nevím proč, ale tento typ amerických rodinných filmů mi párkrát za rok prostě sedne. OTEC RODINY je film, který stvrzuje osvědčené "životní pravdy", obsahuje neagresivní humor a v pár momentech příjemně pohladí po duši. Člověk sice musí automaticky počítat s tím, že bude nějaký ten čas vyhrazen moralizujícím apelům, ale dostatečným obrněním se dá předejít zbytečným vopruzům. Shrnuto a podtrženo: Dobrá volba na nějaké to rande nebo na řešení partnerských/manželských krizí. :o) Není to sice čistých 80%, ale 70% si to u mně určitě zaslouží.

David Fincher ani tentokrát nezklamal. Na minimu prostoru (plus/mínus jeden barák) podává maximální výkon. ÚKRYT pro mně sice není film, u kterého bych byl nějak extra v napětí, podupkával strachy nohama ;o) nebo šokem nechal pop-corn viset v prostoru (někde v půli cesty mezi miskou a ústy). To, čím mně Fincher opět uhranul je způsob jak tento film natočil - všechny ty různé filmové finesy, hříčky a vtípky, na které se vždy tak šíleně rád koukám. Nemalou roli na dobrém pocitu z filmu mají také herci. Jodie Foster to v roli "ženy ve středních letech" moc sluší; Forest Whitaker opět konsternuje svým klidem a pokojem. A hudba? To je kapitola sama o sobě. Shrnuto a podtrženo: Není to sice 100%, ale 80% až 90% si tento film bezpečně zaslouží.

Pro mně osobně další neohodnotitelný snímek. Zajímavý a silný leitmotiv, který je však zbytečně deklasován autorovou snahou o maxi-úchylné a extrémní záběry. Zajímavým aspektem filmu zůstává hudba. Pouštět do děsivých scén tak svěží muziku - to se jen tak neslyší. Prvotní pocit, jestli tvůrce neměl zrovna nic jiného na skladě, vystřídá zjištění, že to přece jen funguje; dobře funguje. Filmu taky sluší dokumentární ráz, jenž do určité míry činí některé scény více legitimními. Je však otázkou nakolik a které z nich. Autorova snaha ukázat zvěrstva, které jsou schopné naplnit obě dvě kultury (ta tzv. civilizovaná x primitivní), vyznívá jaksi na prázdno; ba dokonce končí až u exhibicionistické prezentace nechutností. Je pak otázkou, zda-li Deodatovým záměrem bylo diváka upozornit/vést k zamyšlení nebo prachobyčejně šokovat. Shrnuto a podtrženo: Velmi zajímavé zamyšlení nad tím, která kultura je vlastně více šílená a zběsilá. Bohužel "vítězně" z toho vycházejí kultury obě dvě... a ani Ruggero Deodato nezůstává pozadu.

Časy se mění. Jako malý chlapec ;o) jsem tento film žral se vším všudy a byla to pro mně jasná 100% záležitost. Postupem času se hodnocení snížilo na 80%. A dnes? Ať to beru z jakékoliv strany, tak mi z toho nevychází lepší hodnocení než 60%. Až na pár dobrých vtípků a pár výborných fíglů (sekvence alá staré grotesky etc.) ve mně tento film nic nezanechal. Se vší úctou ke kvalitní české kinematografii dávám 60%, ale přiznám se: bojím se na ten film podívat znovu.

Začátek filmu se tvářil slibně. Časový skok, dopady zážitků z dětství - přiznám se, nachutnalo mně to. To, co se z tohoto filmu však postupně vyklubalo mně naprosto vytočilo. Hudba, která byla fajn, ale ne v tomto filmu. Herecké výkony nevyrovnané. Děj neobstojný a vystavěný tak nějak "na sílu". Dialogy chvílemi směšné. Je mi líto, ale od poloviny filmu jsem nudu zaháněl předvídáním dialogů/replik (často bohužel úspěšně). Hodnocení: 50%. Shrnuto a podtrženo: Bohužel vcelku velké zklamání... a takové to mohlo být drama.

Dle přečtených zahraničních i tuzemských recenzí/komentářů jsem čekal průměrnou zábavu. Nakonec se mi dostalo filmu, který imho neobsahoval žádné zbytečné kiksy a nedostatky. Výborná hudba Philipa Glasse (viz HODINY a další) či také Davida Byrnea a Briana Ena + velmi dobré herecké výkony + napětí vytočené do těch správných/optimálních otáček = príma filmový zážitek. Oceňuji také fakt, že ikdyž je pointa vcelku brzy vytušitelná, tak je přesto divák dlouho "vozen za nos" díky předkládání řady jiných vysvětlení a teorií. Očekávaný závěr je pak přesto překvapivý. Jediná výtka snad patří odlišné vizuální stránce některých flashbacků (ty, které diváky vracejí v ději o půl roku zpátky). Působily zbytečně rušivým dojmem. Shrnuto a podtrženo: Pro mně osobně velmi příjemné překvapení.

Běhá vám mráz po zádech při Joy Division? Ujíždíte i po letech na Siouxsie and the Banshees? Fandíte New Order? Asociuje se vám při slovu "tarantule" něco víc než jen pavouk? Taky jste před léty "přitrouble" ;o) poskakovali při Happy Mondays? A v neposlední řadě: oslovila Vás rave-kultura? No, pak NONSTOP PÁRTY je pro vás přímo "povinnou četbou". Skvěle odvedené dílko, které poučí i pobaví. Dokumentární ráz tomuto filmu moc sluší. Scény, kdy Tony Wilson "vyskakuje" z proudu děje a z aktéra událostí se mění v samotného vypravěče, byly fakticky cool. Skvělé historky, Tonyho citáty, legendy z undergroundu i pravdivé příběhy/střípky - to vše dělá z NONSTOP PÁRTY výbornou jízdu a poutavou učebnici historie jedné z výrazných odnoží moderní hudby.

Pastva pro oči, ráj pro uši a Země zaslíbená pro mysl. Nějaké takové pocity si pravidelně odnáším z filmů Krysztofa Kieslowského. Pokud Rusové mají svého Tarkovského, Švédové Bergmana, tak Poláci mohou být více než hrdi na svého Krzysztofa. Jeho přístup k filmařině se intenzitou divákova prožitku zcela směle staví na roveň výše zmiňovaným. Hluboké příběhy plné smutku i něhy; příběhy vášně i zmaru... ale pro mně osobně především filmy o lásce a životním smíření. Počáteční část trilogie TŘI BARVY: MODRÁ v tomto ohledu není výjimkou. Juliette Binoche coby Julie Vignon (de Courcy) si prožívá všechno jiné, než radost ze života. A přesto... ale nebudu předbíhat; koukněte a uvidíte. Shrnuto a podtrženo: Nemám co vytknout tomuto snímku. Po formální i obsahové stránce jde o skvěle zpracované dílo... a proč to neříct naplno: jde o klenot. V neposlední řadě potěší přítomnost Zbigniewa Preisnera coby tvůrce muziky.