noriaki

Labutí píseň studiového systému, a film který navzdory svému obrovskému úspěchu, téměř položil Hollywood. V jeho zlaté éře se nejvíc dařilo žánrům a když se točilo, tak ve velkém stylu. Po Kleopatře, která byla všechno možné jen ne komerční úspěch, se Fox chtěl zahojit pomocí druhé oblíbené tiskárny na peníze, na muzikálu. Byla to uvážlivá volba, protože předloha už několik let stabilně vyprodávala Broadway. Takové terno ale nečekal nikdo. The Sound of Music vzbudil obrovské nadšení a zařadil se v tabulce celkových tržeb na první místo. Stalo se logické, studia se ujistila že jdou správným směrem a pokračovala v utrácení, dokud se nevyčerpala v sérii finančních katastrof. Tím se uvolnila cesta pro mladé režiséry s progresivním přístupem a touhou točit autorské filmy.

Co se týče scén zobrazované destrukce, tak se stěží najde něco působivějšího. Škoda že se k nim musí pročekat skrz typický patos pana režiséra. Některé postavy, dívám se na Vás pane Helmsley, tam byly snad jenom kvůli neustálému moralizování a spasitelskému syndromu. Chápu že bez nich by film neměl vůbec žádný příběh, ale reálně vzato, on ani tak nestál za moc. Těch pár zajímavých a hláškujících charakterů to nevytrhlo, zvlášť když nejlepší z nich (Woody Harrelson) dostal tak málo prostoru.

Georges Méliès byl bezesporu génius, ovšem jeho znakem bylo že se zásadně nikam nevyvíjel. Filmové triky jež si osvojil v začátcích své kariéry byly na svou dobu progresivní, ale záhy je vývoj kinematografie nechal daleko za sebou. Zatímco ostatní experimentovali a zkoumali nové výrazové prostředky a možnosti techniky, Méliès dál svěřepě trval na svém pojetí filmového divadla. A tak se jeho herci směšně pitvořili, hemžili se po jevišti, a vše sledovala oddálená statická kamera. Pan režisér se bránil i tak užitečným novinkám jako je detailní záběr nebo montáž, a pokud to jen trochu šlo, tak se jim vyhnul. Raději rekvizitu mnohokrát zvětšil aby byla vidět až "ze zadní řady", než by její existenci nechal herce vyjádřit gestem, či na ni zaměřil kameru.

Jestli byla pravda co se tvrdilo o studiovém systému, čili že zaostával za realitou zhruba o pět let, pak tuhle mezeru nový Hollywood vymazal prakticky okamžitě a začal naopak trendy určovat. Stačí se podívat na Bezstarostnou jízdu z konce šedesátek a Vanishing Point natočený o pouhé dva roky později. Na první pohled podobné road movie o vzpouře proti autoritám a systému, snad ani nemůžou být odlišnější. Easy Rider je esence svobody, bezstarostnosti, relaxace a radosti ze života. Oba pohodáři zažívají lepší a horší chvíle, ale jsou pány svého vlastního osudu. Vanishing Point naopak zvěstuje příchod drsných sedmdesátech, kdy systém znovu pevně chytil otěže do svých rukou a jakákoliv rebélie nutně skončí neúspěchem. Kowalski a jeho Dodge Challenger žijí na vypůjčený čas. Čím delší je cesta, tím bližší je nevyhnutelný tragický konec. Anebo si myslíte že by si s ním Harry Callahan neporadil? Easy Rider, který ohromil svou progresivností, paradoxně přišel až v době, kdy se vrcholná éra hippies chýlila ke konci.

Film který mě naučil brát komiksové adaptace vážně. A zároveň ukázal, jak je nebezpečné dělat definitivní soudy a apriori nevěřit předělávkám. Burtonův Batman mě nikdy pořádně nechytl. Připadal mi jenom o trochu méně směšnější než Superman a o trochu více dospělý než Soudce Dredd. Ale měl Jokera, perfektně pojatého Jackem Nicholsonem. Tehdy jsem byl přesvědčený, že líp už tahle postava zahrát nejde. Pochopitelně že mě Nolan a Ledger vyvedli z omylu, jako asi téměř každého. The Dark Knight si totiž na temný film nehraje, on jím je. A nepotřebuje k tomu atmosféru pseudogotiky. Stačí několik nárazů na zeď realismu, sem tam letmá sonda do bahna lidské duše a silné téma proměny hrdiny v bídáka. Šest hvězdiček a top 10 za rok 2008.

Zdá se mi že se 47 róninů snaží kombinovat Hollywood a japonská historická dramata, přičemž režizér u obou potlačil jejich typické znaky. Na samurajský epos je tam málo japonštiny, málo lyriky a filosofického rozjímání; na americké áčkové fantasy je tam málo akce a příběh nemá pořádné tempo. Což je škoda, protože příběh jako takový je zajímavý a výprava mu ještě dodává kouzlo. Těsně před koncem jsem filmu slíbil, že pokud dopadne jak se sluší a patří, tak mu v hodnocení trochu přidám. Na nadprůměr to ale nebylo ani tak.

Tohle že vzniklo skoro deset let po Cestě do Pravěku? Vždyť film působí jakoby byl ve všem o dva kroky zpátky. Ani animace, přestože je pořád osobitě kouzelná, ale už ne vždy perfektní, Bláznovu kroniku nespasila. Děj se často dost vleče a ať už psal scénář kdokoliv, nenapsal ho dost. Sem tam slušně vypointované sarkastické a nebo chytře glosující postřehy se topí v tlachání o ničem a nebo v pobíhajících scénách suplujících akci. Ty nejsou ani zábavné, ani se jimi nedá kochat a tak zhusta nudí. Není divu že tyhle "pauzy" atmosféra nepřežila. Škoda toho, protože když drží, tak je mimózně magická a neuchopitelně pohádková.

Lehce povrchní dokument skákající od tématu k tématu bez ladu a skladu. Základní náhled nabídne a to podstatné nevynechá. I přes všechny nedostatky má jednu podstatnou výhodu; není to dokument o komunismu, ani o Východním bloku, ale doopravdy o socialismu. Což znamená že se začíná v Anglii, končí v Americe, a mezitím absolvuje, mimo jiné, dlouhou odbočku k Izraelským kibucům.

Rusové uměli točit krásné pohádky. Ty nejlepší z nich mají jeden rys shodný s našimi nejlepšími - nejsou infantilní a s klidem je může sledovat i dospělý člověk. Tahle je ještě k tomu hodně temná, skoro hororová. A stejně jako u Mrazíka, i tady dabing přidává alespoň hvězdičku. O zbylé tři se postarala poetická výprava a perfektně obsazené a zahrané postavy.

Stačilo si poslechnout prvních pár tónů geniálního hudebního motivu Antonia Badalamentiho, a jakoby kouzlem jsem se ocitl v Twin Peaks. Lynchův skvost se může pochlubit tak opravdovou atmosférou, jak je to jen možné. Každý záběr dýchá skutečnem, každá postava je živoucí a zcela reálná. A vůbec nevadí že režisér vrší jednu podivnost za druhou, a na podstatné části obyvatel by si leckterý psychiatr mohl založit kariéru. Pod mistrovýma rukama do sebe vše zapadá, a příhraniční městečko vytváří svět samo pro sebe. Do této, na první pohled idylky, přichází vetřelec Dale Cooper, speciální agent FBI, bezpochyby jedna z nejzajímavěji napsaných postav kriminální branže. Kyle MacLachlan se do role naprosto ponořil, a vytvořil jakýsi pevný středobod, kolem kterého je vše postavené. Díky němu se i značně nesrozumitelná mytologie zdá přece jen trochu přístupnější. Twin Peaks předběhl dobu minimálně o deset let. Takové míry komplexnosti, sofistikovanosti a opravdovosti postav, dosahují seriály až v dnešní době. David Lynch a Mark Frost jim všem vydláždili cestu.