noriaki

Stačilo si poslechnout prvních pár tónů geniálního hudebního motivu Antonia Badalamentiho, a jakoby kouzlem jsem se ocitl v Twin Peaks. Lynchův skvost se může pochlubit tak opravdovou atmosférou, jak je to jen možné. Každý záběr dýchá skutečnem, každá postava je živoucí a zcela reálná. A vůbec nevadí že režisér vrší jednu podivnost za druhou, a na podstatné části obyvatel by si leckterý psychiatr mohl založit kariéru. Pod mistrovýma rukama do sebe vše zapadá, a příhraniční městečko vytváří svět samo pro sebe. Do této, na první pohled idylky, přichází vetřelec Dale Cooper, speciální agent FBI, bezpochyby jedna z nejzajímavěji napsaných postav kriminální branže. Kyle MacLachlan se do role naprosto ponořil, a vytvořil jakýsi pevný středobod, kolem kterého je vše postavené. Díky němu se i značně nesrozumitelná mytologie zdá přece jen trochu přístupnější. Twin Peaks předběhl dobu minimálně o deset let. Takové míry komplexnosti, sofistikovanosti a opravdovosti postav, dosahují seriály až v dnešní době. David Lynch a Mark Frost jim všem vydláždili cestu.

Ať už si Lynchovi fanoušci říkají co chtějí, tak film který vzniká tři roky bez uceleného konceptu, jen z nahodilých scének jež se prý postupně samy propojují, ani smysl dávat nemůže. Tohle navíc trvá tři hodiny (existenci director's cutu beru jako sarkastický vtip) a ony legendární scény lidí s králičími hlavami jsou jenom jednou z podivností. Jakékoliv směřování se rozpadlo už během první hodiny. Pokud to protrpíte až k ní a netrefí vás šlak z toho, že jste v podstatě pořád ještě na začátku, tak uvidíte, jak se Laura Dern vrací do předchozí části filmu. Odtud dál už to není nepřehledné, ale přímo mešuge. Cestuje se časem, prostorem, realitami a Bůh ví čím vším ještě. Postavy pronášejí nahodilé věty nesouvisející s čímkoliv. Jediná výhoda je, že pokud si během běžícího filmu odejdete uvařit čaj (vyzkoušeno), přerovnáte změť poznámkových lístků (vyzkoušeno), nebo usnete (vyzkoušeno dvakrát), tak o nic nepřijdete. Dal jsem si to z povinnosti znovu od začátku do konce bez přerušení a zážitek nebyl ani lepší, ani horší, jenom delší.

Říkejte si tomu třeba zhýčkanost blue-ray ripy, ale pevně věřím že snímek stavící na filmovém obraze musí mít především špičkový vizuál. A nemyslím tím barvu a vysoké rozlišení. Takový Kabinet doktora Caligariho se obešel bez obého a vypadá perfektně i po téměř sto letech. Carl Theodor Dreyer se pokusil o něco podobného, ale dopadl mnohem hůř. Ať už je příběh zajímavý jak chce, tak hororové atmosféře rozhodně neprospává že postavy chodí po bytě za plného světla a svítí si na cestu svíčkami. O nějakém pocitu stísněnosti se nedá ani mluvit, o napětí také ne. Několik scén je zajímavých, zbytek mě zklamal a nudil.

Navzdory atraktivnímu tématu jde o překvapivě slabý dokument, paradoxně nejvíce šokující tím, jak zoufale špatní jsou lidé z branže ve vyjádření myšlenky. V této disciplíně není silný ani sám Novotný, přestože se navenek snaží působit, že to má v hlavě pečlivě utříděné. Jeho monology, oscilující mezi sebepropagací, nepřiznaným pochybováním o správnosti výběru kariéry, a v neposlední řadě tepáním do zvráceně absurdní logiky života celebrit, nepostrádají jistou hloubku, ale žádné odpovědi ani pohled do zákulisí nenabízejí. Dokonce ani ten pohled toho nejpovolanějšího se neoprostil od známé poučky "Řekni mi co si myslíš o světě, a já se dozvím víc o tobě, než o tom jak svět funguje." Z Pavla Novotného je cítit ryzí pragmatismu, špatně skrývaná pýcha na svůj úspěch, a deziluze vydávaná za nadhled. Poučné když chceme zjisti co potřebuje člověk pro práci v bulváru, ovšem o samé podstatě tohoto oboru se nedozvíme téměř nic. Ani jako sonda do duše jedné osoby není přínosný, protože neustále operuje s pojmy jako morálka, slušnost, poslání, a podobně, přestože Novotný bez obalu přiznává, že na ně ve vztahu k objektům svého profesního zájmu vědomě rezignoval. Úsměvně pak působí moralizování autora, vyzdvihující českou seriózní žurnalistiku, a takticky zamlčující nekonečnou "paroubkiádu", trefování do Zemana, žabomyší opozici proti Klausovi, a nebo koneckonců i vyhraněný protiruský postoj v tištěných médiích. Pak se nabízí otázka, jestli nám bulvár i novináři nenabízí to samé - povrchní zprávy jenž chceme slyšet, působící na emoce, a zároveň uspokojující jejich autory pocitem zadostiučinění a dobře odvedené práce.

V polovině šedesátých let se studiový systém hroutil pod svou vlastní vahou. Chrlení vzájemně zaměnitelných žánrových snímků, nebo finančně vyčerpávajících sandálových eposů nikam nevedlo. Pak se objevila skupinka drzých mladíků s přesvědčením, že je třeba zbořit staré pořádky a začít něco úplně jiného. Tak se zrodil nový Hollywood, který nasál kinematografické trendy jenž v té době hýbaly celou Evropou a převedl myšlenky probíhající kulturní revoluce na stříbrné plátno. Jedním ze znaků této etapy byla co možná největší kontrola režiséra nad svým dílem. Zatímco dříve byli pouze o něco víc než námezdní síla pevně svázaná se svým mateřským studiem, díky obrovskému úspěchu Bonnie and Clyde dostali svobodu a možnost rozvíjet vlastní vize. Novátorské pojetí stavby příběhu, kamera, důraz na realitu, vzpoura proti autoritám a nonkonformní chování postav způsobilo doslova revoluci. Tak začala slavná éra, o desetiletí později ukončená megalomanskou Nebeskou bránou a krachem United Artist.

Dobrodružství kapitána Harlocka má všechny ctnosti a nectnosti filmu jeho žánru a zaměření. Což je na jednu stranu škoda, zvlášť co se akčních scén týče. Ty jsou pojaty primitivně, skoro westernově. Stačí jeden úder, a po všem je veta, ať už je to loď, a nebo po zuby ozbrojený voják. A příběh by taky mohl být zajímavější, a nemusel by se brát tak křečovitě vážně. Ze scénáře čiší osudovost, předurčenost, nevyhnutelnost a podobné a bůh ví co ještě. Ale najdou se i plusy. Ten kdo tohle všechno vymýšlel, měl pořádně bujnou fantazii, a technika jeho vize dotáhla skoro na hranici realističnosti. Alespoň efekty stojí za oběť těch dvou hodin času.

V němé éře pádil vývoj techniky a filmové řeči ohromným tempem, a tři roky třeba od Upíra Nosferatu, nebo Doktora Mabuse jsou skoro propast. První zpracování Ztraceného světa se ovšem nemusí stydět ani před snímky o třicet let mladšími. Stop motion animace, známá už od konce minulého století, si tady odbyla svůj opravdový křest ohněm. Udělala takový dojem, že určovala standard téměř do osmdesátých let, a v hraných filmech definitivně vyklidila pole až s nástupem digitalizace. Kráčející tanky AT-AT na ledové planetě Hoth, monstrum z The Thing, nebo mytologické potvory z původního Clash of the Titans působí tak realisticky i díky bojujícím dinosaurům z téhle klasiky.

Budu se opakovat, a znovu napíšu to samé co jsem už napsal k filmu Bellflower. To že ženy chtějí po mužích dva vzájemně se vylučující vzory chování, je sice smutné, ale ve výsledku tím trpí především ony. Tolik k filosofické složce snímku. Z formálního hlediska mě zaujal mnohem více. Skvělá kamera, zvuk, a zvláštní pocit neodbytného realismu, a to navzdory (nebo možná díky) černobílému obrazu. To jsou hlavní trumfy, jimž se může Postel pochlubit. A aby toho nebylo málo, tak scénář sem tam sympaticky pomrkává velice inteligentním a vytříbeným humorem. Oskar Reif natočil svébytné dílo, z něhož už při letmém seznámení čiší hloubka a obrovská invence. Když už nic, tak si pusťte nezapomenutelnou scénku z fotbalového kotle. http://www.youtube.com/watch?v=EOx9Zj8mE80

"Je jasné, že horší než se nechat zmlátit od staříka, je napadnout staříka." "Tak co bych teda měl dělat, pokud by se se mnou chtěl prát?" "Prostě počkáš." "Počkám? Jako počkám, až umře?" "Jo, to uděláš. Přežiješ ho." Občas vynikající, občas slabší, ale pořád čtyřhvězdičkové. Slušná jednohubka, které by slušelo variabilnější prostředí.

Ani to že se mi další noc o filmu zdálo, mě nedonutí dát víc než tři hvězdičky. I tak mám pocit, že jsem nadhodnotil. Pokud je Vlk z Wall Streetu "párty, ze které se nedá odejít", tak, s trochou nadsázky, je American Hustle "rodinná oslava, které se nechci zúčastnit". Je skoro zarážející jak prázdný film to je. Spousta pasáží je vyloženě hluchých, natočených buď na efekt, nebo zoufale špatně vypointovaných. Dialogy často zní banálně, případně směřují nikam, podobně jako historky dědy Simpsona. Tahle sešlost áčkových herců není ani zábavná, ani napínavá, ani charismatická. Podařeným retro vzhledem, kterým režisér zakamufloval část nedostatků, se nenechte zmást. Takže abych odpověděl na otázku položenou jednou z postav. Kopie, i když zdánlivě vypadá jako originál, je pořád jenom kopie a autor padělku se pravému mistrovi nemůže rovnat.