noriaki

Předem upozorňuju, že mám rád klasické sci-fi 50. let, v nichž se zachraňuje planeta pomocí kosmické lodi smontované v garáži, dýchatelnou atmosféru najdete i na Marsu a postavy jsou chodící stereotypy. Pokud patříte do stejně ujeté skupinky, můžete si Moonfall užít po vzoru staršího Emmerichova 10 000 př.n.l - jako retro posunuté sedmdesát let do budoucnosti. V takovém případě budete vrnět blahem a odškrtávat si povinné klišé žánru. Pokud patříte k příčetnější části populace, můžete si naopak v duchu snižovat pomyslné IQ scenáristy, a nakonec i svoje, protože jste právě ztratili dvě stovky a 131 minut času u naprosté kraviny. Starší filmy pana režiséra jsou totiž vesměs chytřejší, hravější, rafinovanější a částečně i vizuálně působivější.

V životě jsem nedal filmu Roba Reinera méně než pět hvězdiček, a dnes s tím rozhodně nezačnu. Princezna nevěsta je výborná kombinace ulítlosti, osudovosti, syrovosti i hravosti. Pod méně zkušenýma rukama by se scénář rozpadl na neladící mišmaš, jenže Reiner měl na přelomu osmdesátých a devadesátých let neskutečnou fazónu, během níž sázel do kin jednu klasiku za druhou. Příběh má svou sílu i dnes, navzdory lacinější výpravě a nijak hvězdnému obsazení. Pokud někdy zaškobrtl, podržela ho vynikající hudba. Titulní píseň patří k těm, na něž se nezapomíná.

Než se letadlo odlepilo od země, uplynula hodina a čtvrt. Než se stalo něco co by se dalo označit za spoiler, uběhla další půlhodina. Pozitivní zprávou je, že čekání za to stálo. Letiště je luxusně obsazené, skvěle zahrané a zručně zrežírované. Ze svaté trojky sedmdesátkových filmů to u mě bude stačilo jen na pomyslný bronz, jenže to zároveň znamená, že se poměřuje s těmi nejlepšími z žánru, a zdatně s nimi drží krok. Jednu výhodu nad nimi přece jenom má. Znalost Připoutejte se, prosím mu přidává další rozměr.

Kolem a kolem nemám s filmem žádný problém, ale i tak si myslím že mě měl bavit víc. Velká válka planet vyšla ve stejném roce jako Star Wars Epizoda IV, ale bylo by nefér ji s ní srovnávat. Jednak byly režisérovy možnosti úplně někde jinde, a také - pokud jsem to správně pochopil, patří do svého vlastního subžánru se specifickými pravidly. Jistá míra naivity, pokleslosti a brakovitosti je v něm nejen očekávaná, ale i vítaná. Milosrdná délka a spousta akce pak zaručují, že se dá většina úmyslných či neúmyslných nedostatků velkoryse přehlédnout.

Svého času se na tenhle film chodilo jako na nové Samotáře, jenže on je spíš nový Requiem For A Dream. Pochopitelně bez všech jeho kvalit. Příběh je stejně banální jako předvídatelný, což u Aronofského drogového thrilleru nevadilo, ale Perníkové věži to podráží nohy, protože jinak není kde brát. Herci jsou - mimo sympatického Jana Dolanského a Vladimíra Marka úplně tuctoví, a navíc příšerně dabovaní. Mix zvuku je celý ohavný, což atmosféře rozhodně nepřidává. Scénář se ji navíc ředil neustálými vtípky, z nichž většina jen prošuměla. Šteindler zkoušel co se dalo, takže jsem měl občas pocit, že točí absurdní drama. Krásným příkladem je zpívací scéna, která nemá vůbec žádný důvod, pointu, ani význam. Zaujal mě alespoň depresivní závěr. Před dvaceti lety mě z něj trochu mrazilo. Dnes už ani to ne.

Klasická dvojka. Větší, hlasitější, delší a hrající na jistotu. Naštěstí kvalita neklesla o moc, takže mě nemrzel tuctový děj, ani recyklace osvědčených nápadů. Připadalo mi že režisér ještě více zacílil na menší diváky a vzdálil se od epického fantasy blíž k pohádce. Z námětu šlo totiž rozhodně vytáhnout temnější a vážnější příběh. Akce obstojí i v konkurenci Marvelovek. Efekty sice ne, ale rozhodně neurazí. Suma sumárum, tenhle (super)hrdinský film patří k tomu lepšímu co se v žánru točí.

Jestli jste někdy nechápali pojem "generační film", tak tady máte jeden z nejlepších příkladů. Samotáře tehdy viděl téměř každý, a téměř každý donekonečna točil jejich soundtrack. Film Davida Ondříčka okamžitě aspiroval na zařazení mezi klasiky, a i když se mu to nakonec spíš nepovedlo, a jeho hlášky nezlidověly, z paměti diváků úplně nevymizely. Z odstupem dvaceti let už část kouzla vyvanula. To co se původně zdálo jako hlubokomyslné drama, se postupně změnilo na sled hořkosladkých scének s příliš překombinovaným scénářem. Teď už se mi nezdá, že nabízí odpovědi na všechny důležité otázky života. Na kvalitě mu to ovšem neubralo.

Mám pocit, že Mission : Impossible si prošla podobným vývojem jako Rychle a zběsile. Ikonická, a ze zpětného pohledu téměř komorní jednička byla následována horší dvojkou. Ovšem zatímco Vin Dieselovo rodinné drama přetrpělo tragickou trojku, a nový dech chytlo až s povedenou čtyřkou, Cruisova domovská série se zvedla o díl dříve. Obě se časem posunuly k vysokorozpočtovým flákům s opulentní akcí s téměř komiksovými scénami. M:I nerezignovala na mazané zápletky, takže jí lidé rádi odpustili, že zbytek je tak trochu hloupý.

Prvních dvacet minut jsem nechápal, co na tom všichni vidí. Oceňoval jsem dynamické montáže a skvěle padnoucí hudbu, ale děj mě nijak nechytl a postavy mě odpuzovaly. Jenže najednou jsem si uvědomil, že je mi ta nesourodá dvojka vcelku sympatická, a že jim přeju aby se ze svého mizerného života vymanili. No a konec, ten jsem téměř obrečel. Půlnoční kovboj je fantasticky gradované sociální drama s neskutečně přesně zahranými charaktery. Zdánlivě prostý příběh je plný silných motivů, takže se dá sledovat rovnou z několika úhlů, a všechny jsou naplňující.

Purpurové řeky je jeden z těch temných, depresivních thrillerů, které se vynořily po obřím úspěchu Se7en. Bylo by ovšem chybou zařadit je k mračnu otrockých napodobenin typu Vraždy podle Jidáše. Mathieu Kassowitz okořenil úspěšný námět trochou invence a především si uvědomil, že se dobrý film nemusí odehrávat v kriminalitou prolezlém, věčne deštivém velkoměstě, ale stejně dobře mu poslouží zdánlivě idylické horské městečko obydlené smetánkou. Dobrý záměr se povedl tak napůl, protože i když je atmosféra doslova lahůdková a vraždy patřičně šokující, konec šokuje leda svou nepromyšleností.