noriaki

Takže po Batmanovi dospěl i Superman. Na rozdíl od Nolanova trojdílného eposu se to neobešlo bez občasných krizí identity a sem tam lehkého škobrtnutí v atmosféře. Je to skoro paradoxní, ale zatímco Donnerova i Snyderova verze trvají prakticky stejně dlouho, tak ta první se nepěkně táhla a té druhé by prospělo prodloužení alespoň na tři hodiny. Scénář má rozhodně co říct a i díky snaze nacpat do děje jak novou vylepšenou mytologii, tak psychologii rozervaného hrdiny, působí film uspěchaně a minimálně v první hodině i trochu nedotaženě. Nový přístup se každopádně vyplatil. Tohle je první Superman který nevypadá jako jeden z Village People, ale budí respekt a dá se mu bez výhrad fandit.

Nebýt kouzelné a film od filmu lepší Amandy Seyfried, tak tomu nedám ani ty tři hvězdy. Takhle se přece snímky s pobuřujícím námětem netočí. Scénář jeho potenciál úplně promrhal a režiséři neudělali nic, aby z něho vyškrtali víc než jiskřičku atmosféry. Přitom zpočátku rozjeli slušnou sbírku náznaků, že mě čeká thrilleroidní adrenalinová jízda. Druhá výtka přímo vychází z té první. Když už se produkce rozhodla natočit uměřený hraný životopis, tak měla odkývat něco nestranného a ne vyzobat pasáže které se jí hodí do obrazu a o zbytku taktně pomlčet. Lovelace tak obsahuje to nejhorší z obou světů. Jak nezúčastněnost a nevýraznost dokumentu, tak pokřivený subjektivní pohled dramatu.

Hard sci-fi filmy to dnes nemají jednoduché. Diváci si přejí přímočarou akci popírající fyzikální zákony a bitky ignorující biologii člověka. Takže studia chrlí eposy o superhrdinech, dobrodružné filmy odehrávající se mimo planetu Zemi, případně fantasy zasazené do budoucnosti. V posledních letech se naštěstí objevilo několik slibných pokusů. Sunshine byl přijat rozporuplně a Moon neměl takový dopad jaký by si zasloužil. Až Gravity byla ta pravá bomba. Europa Report patří k menším filmům, přišla do kin o pár měsíců dříve než Cuarónův vizuální klenot a přestože jím byla úplně zastíněná, není vůbec špatná. Zčásti spadá do kategorie "nalezené záběry". Snaží se vzbudit dojem, že divák sleduje dokument o zlomovém momentu lidské historie. Díky citlivé režii a skvělým civilním výkonům se jí to do značné míry daří, přestože je tento žánr zprofanovaný a nemá takový dopad, jako v dobách The Blair Witch Project. Atmosféra je i tak pořádně hutná. Slabších pět hvězdiček.

Soderberghův Contagion ft. Snyderův Dawn of the Dead. S tím rozdílem, že World War Z není pocitově sterilní a díky šílenému střihu nejsou akční pasáže zdaleka tak působivé, jak by mohly být. Naštěstí těžiště filmu neleží v akci ani odtažitosti, ale v atmosféře a ta je celou stopáž přímo lahůdková. Momenty bezútěšnosti při pohledu na zkázu světa střídá poctivá deprese tragédie. Věčné dilema postapo filmů, gimmick vs. macguffin tedy scénář vyřešil tím, že dal oběma zhruba stejně prostoru. Ve výsledku je snímek mírně nekonzistentní, ale zase o to působivější. Ve většině ostatních zombie movies mi osud lidstva ani nepřišel na mysl, tady naopak mrazivý pocit z úděsného kvanta ztracených lidských životů tvoří stěžejní dojem snímku. A nejenom tím že dává sousloví "exponenciální růst" zcela nový, zlověstný význam. Top 10 za rok 2013.

Čekal jsem hodně a dostal jsem něco úplně jiného. Ne nutně horšího, jenom ne tak epického, ani dospělého. Pacific Rim si na nic nehraje. Všechno staví na obřích bojových robotech, ještě větších potvorách a nadupané akci. A když už se nebojuje, tak se na place promenádují Idris Elba a Charlie Hunnam, oba s charismatem až na půdu. Všechno ostatní zaostává a scénář je vyloženě zklamání. K takovému námětu by slušel jiný děj, než tohle přímočaré a předvídatelné dobrodružství. Atmosféře a emocím to ale neublížilo. Infantilní vtípky zase tak nerušily a u postav jsem nějakou hloubku ani nehledal, takže nakonec proč ne. Jen je škoda, že film kterému by Cloverfield Matta Reevese mohl dělat volný prequel, rezignoval na svoje ambice. Potenciál tam byl velký. Pět hvězd dám ale i tak.

Nebýt toho retra, tak je to jenom průměr. That '70s Show nemá výborné díly a nemá ani slabé díly. Humor tak nějak na jedno brdo a dokola opakované totéž, jen v několika drobných obměnách. A taky mi víc a víc připadalo, že se všichni navzájem nenávidí. Jediným nezpochybnitelným plusem jsou postavy a nejvtipnější jsou ty, které asi měly původně být jen vedlejší. Hlavně Kitty je skvělá, spoustu epizod táhne ona sama, i když se na obrazovce objeví jen na dvě, tři minuty. Poslední série je vesměs celá špatná. Bez Kelsa, bez Erika a s protivným Randym už to není ono. A navíc scénáristům definitivně došla inspirace a spoustu dialogů je čistá vata.

Už prvnímu dílu jsem přidal dvě hvězdičky za námět, ale dvojku nespasil ani on. Pokračování filmové adaptace eposu Ayn Rand pořád doplácí na stejný problém, nedostatek financí. Herci byli vyměněni, a to vesměs za horší, efekty a obraz působí ještě laciněji, a tipl bych si že i scenárista dostal za svou práci zaplaceno méně. Je škoda že se v Americe nenajde někdo, kdo by byl ochotný vložit své peníze do tohoto projektu. Autorku by tato neochota milodarů asi potěšila, jenže bez nich film upadl do hlubokého podprůměru a jeho poselství zasáhne málokoho.

Žádný zázrak to není, navzdory tomu, že Hill a Stallone dělali co mohli, aby oživili dobu kdy oba byli ve vrcholné formě. Uspěli tak napůl. O Bullet to the Head se dá říct skoro to samé, co o Švarcíkově nové nové sólovce - bavila mě sobě navzdory. Něco z dojmu zachránila atmosféra, něco charismatický Bobo se svou filosofií životního nadhledu a posvátných pravidel, a něco choreografie soubojů. Zbytek není vyloženě špatný, jen hloupý a laciný. Možná kdyby se film nebral tak vážně, tak by si zasloužil i ty čtyři hvězdy. Takhle je dostal hlavně z úcty Hillovi a Slyovi.

Takže si to zrekapitulujeme. Černobílé vidění přímo nesnáším, levicové idealisty řadím, co se rozumnosti jejich názorů týče, někde mezi pěti až šestileté děti, a ke slečnině volnému přístupu k mezilidským vztahům chovám hlubokou nedůvěru. A výsledek je, že mě už dlouho žádná romantická komedie takhle nedostala. Protože námět, protože brilantní (a to je hodně slabé slovo) Sara Forestier, protože atmosféra, protože kamera a protože láska se neptá. Jestli to byl záměr režiséra, potom ho prohlásím za génia, který mi umožnil prožít si příběh dvojice a zamilovat se, všem předpokladům navzdory. Sice jenom do filmu, ale i tak. Top 10 za rok 2010.

Nevěřil jsem, že se od Francouzů dočkám decentní situační komedie, navíc s hlavní ženskou rolí. Tohle je kinematografie země galského kohouta v celé své kráse. Jemná, vtipná, pravdivá, maximálně přirozená, a neuvěřitelně poetická a hravá. Lví podíl na dojmu má kouzelná Virginie Efira, ze které sice nikdy žádný ženský Belmondo nebude, ale svou roli osudové slečny stíhané nepřízní osudu zahrála bravurně. Takže netradiční, on je ona, a ona je on, ale ve skutečnosti nostalgická moderní reminiscence na sedmdesátá léta.