dwi

Rázný Brahmsův maďarský tanec číslo 6 a čím dál tím více propracovaná choreografie létajících obrazců činí z Fischingera otce dnešního videoklipu.

Fischingerův nevýslovně sugestivní cit propojit obraz s hudbou ho činí pomyslným vítězem ze skupiny podobně orientovaných režisérů (Ruttman, Eggeling...). Zkušenosti, které zúročil hlavně v těchto studiích (práce s vizuální a audiální stránkou), načerpal v mládí, kdy se věnoval nejen hudbě (housle, varhany), ale i architektuře. V sedmé části pro podklad použil Brahmsovu hudbu, která obratně kombinuje střídání rychlých a pomalých pasáží, tedy i rychlost proplouvajících tvarů. Ty většinou nedisponují chladnými hranami, naopak se neustále obratně transformují a čarují na obrazovce svůj osobitně krátký život.

Abstraktní film, jedna ze svébytných odnoží avantgardní kinematografie, experimentuje s geometrickými obrazy, rytmikou a subjektivismem, který abstrakcí prostupuje ve zvýšené míře než jinými oblastmi umění. Jednotlivé studie Oskara Fischingera, jež jsou ovlivněny ranými pracemi Waltera Ruttmana, si staví za cíl řešit různé vizuální problémy. V šesté studii máme možnost nahlédnout do skupin mrštně se komíhajících aerodynamických obrazců a ikon, jejichž pohyb je podbarven svižnou dobovou hudbou.

Po dlouhé době konečně bravurně propracovaný thriller s klaustrofobní atmosférou a parádně hutnou závěrečnou sekvencí. Co na tom, že Saw oplývá několika málo nelogičnostmi, v daném žánru se stoprocentně jedná o nadstandart. Atak z východu (v podobě režisérů točících v Hollywoodu a námětů přebíraných z asijské produkce) zkostnatělé americké kinematografii více než sluší.

Japan shock je snad nejbrutálnějším filmovým subžánrem, v němž extrémní násilí, různé varianty ponižování a smrt hrají dominantní úlohu. Stopáž většinou nepřekračuje hodinu, příběh je jen zástěrkou pro bestiální způsoby mučení, jejichž cílem je vyvolat zhnusení a pohoršení (možná proto je i tento žánr často srovnáván s ilegálním snuffem). Female Market splňuje veškeré tyto body. Skupina mladých osamocených dívek je za záhadných okolností unesena do jakési tovární haly, v níž hlavní slovo má skupina překupníků s bílým masem. Identita jednotlivých obětí je vymazána, formálně neexistují, stávají se majetkem únosců. Ti, po důkladném zlomení jejich osobností, je dále prodávají do Afriky jako prostitutky. Zdálo by se, že na ději, kromě provokativnosti námětu, není nic pohoršujícího, ale to by za scénářem nesměl stát Kazuo Gaira Komizu, režisér nechvalně známé trilogie Guts of a . Byl to právě on, kdo vtiskl příběhu mnoho bizarních scén (všelijaké znásilňování, včetně postřelené dívky, všudypřítomné opovrhování ženami a paranoidní tón o nepolapitelnosti rozvětvených kriminálních skupin) a několik do očí bijících nelogičností (zvláště scéna útěku, při níž pronásledovatelé střílejí na uprchlíky ze dvou metrů bez úspěchu). Přiznejme si ale, že o podstatu děje jde minimálně. Spíše než on vám zůstanou zafixovány scény s prosebnými výrazy a bolestí obětí, jež vyplňují drtivou část stopáže a po čase – bez pardonu - bohužel i nudí.

Nesmrtelná Shakespearova klasika byla hlavně v němém období vděčným filmovým tématem, neboť se mezi publikem těšila veliké oblibě a stejně jako jiná, časem prověřená literární díla zadaptovaná do filmové řeči, odpoutávala kinematografii od jarmareční zábavy a prostomyslnosti. Ugo Falena, ve spolupráci se scénáristou Augustem Geninim, se však nedrží věrně předlohy a někdy si dokonce svévolně zahrává s fakty (např. nejen že Romeo nezabije Tybalda, ale je to on, kdo se má provdat za samotnou Julii (!)...). Francesca Bertini jako Julie zrovna nepředstavuje oslnivou nežnost a dětskost čtrnáctileté hrdinky, naopak působí robustně a teatrálními výkony roli dosti škodí. Teatrálnost gest a mimiky se objevuje vlastně ve všech jednotlivých partech, obzvláště pak v závěrečném (v tomto případě tragicky-usměvném) rozuzlení. Dojemnost a tragika původní látky tak bohužel mizí a zůstává jen okatá patetičnost podpořená libou hudbou.

V Japonsku na začátku 19. století zažívaly nevěstince obrovský rozvkět a to až do té míry, že existovali obchodníci, kteří putovali po celé zemi a v „aukcích“ vybírali dívky, jež dále prodávali do bordelů. Kichitoji, uznávaný odborník s dlouhou reputací, takto získá zaostalou, avšak sličnou Oshin, jejíž zkušenosti se sexem jsou ovšem na bodu mrazu. Oshin zanedlouho nachází domov v jednom vesnickém hampejzu, kde se svojí dobráckou nevědomostí přivádí k šílenství nejen majitelky, ale i zákazníky. The Virgin Courtesan je koncipována nejspíš jako erotická komedie (erotika se však omezuje pouze na odhalené poprsí a humor většinou osciluje na hranici suchopárného „ha-ha“), případně jako jarmareční píseň (a to jak stavbou děje, tak i zpěvným dovysvětlováním děje). Mimo celkovou slaboduchost snímek poznamenalo i extrémně malé množství financí, jež se odrazilo hlavně na výběru herců a studiových exteriérech. Příjemná naivita a nostalgie po soft-erotických bracích sedmdesátých let však vynáší tento film z hlubin odpadu na poctivé dvě hvězdičky.

Abstraktní Belsonovy výjevy kosmických tvarů vytvářejí ojedinělý tanec doslova tekoucích obrazů (v nich lze zahlédnout rysy mandal - pulzujících a transformujících se do jiných forem), které ve spojení s hypnotickou hudbou po chvíli navozují extatické stavy.

Šok z mrzačení ženského těla tvoří asi nejhůře stravitelnou a mrzkou exhibici od R. Kerna, která provětrá mozek i zkušenému gorefilovi. Dvojice aktérek z jakéhosi „piercing salónu“ doslova zašijí pochvu jedné ze zákaznic. Na ostrosti dojmu se podílí i materiál (Super-8), absence hudby a fakt, že o žádný fake se rozhodně nejedná. Pokud jste v mládí rádi mučili zvířátka a objevujete potěšení v bolesti, potom si u Sewing Circle budete doslova debužírovat.

Jeden z dalších provokativních Kernových kraťasů, jenž se zaměřuje na oslavu sexuální volnosti (a to jak heterosexuální, tak bisexuální), je sice dobře natočeným, leč opančovaným vývarem z předchozích filmů. Annabelle, Charles a Linda tvoří trojici, která se víceméně prosouloží celou stopáží. Po poměrně rajcovním začátku, kdy obě dívky svádí muže, přichází vystřízlivění v podobě transexuálního akcentu. Charles se převléká za ženu a oběma dívkami s umělými penisy se nechá „oblažovat“ do různých otvorů. Co se ale Kernovi většinou nikdy nedá upřít je dobrá hudba, tentokrát v podání Jima Colemana.