JFL

Deset let po "Tygr a drak" se v hromadě titulů, které více či méně zkoušely kráčet ve šlépějích filmu Anga Leeho, konečně objevil jeden, který se může důstojně poměřovat s titulem, jenž revitalizoval žánr wu-sia. "Reign of Assassins" sice není tak delikátně vybalancovaný a spíš než na mezinárodní publiku je cílený na domácí diváky, ale přesto představuje důmyslnou reflexi a intenzifikaci určitých tendencí wu-sia. Nadsazeným stylem film připomíná klasické pásově vyráběné wu-sai snímky od studia Shaw Brothers, ale stejně jako se "Tygr a drak" z klasických elementů vyzdvihl citový život a emancipaci ženských postav, tak se "Reign of Assassins" zaměřuje na soukromý život šermířů poté, co složí či alespoň na chvíli odloží zbraně, a romanticky pojaté motivy osudu a karmy. V porovnání s Leeho opusem je film debutujícího režiséra (naštěstí pouze marketingově zaštítěný jménem Johna Woo) sice stylově roztěkaný a přílišně sklouzává k povrchní dojemnosti, přesto se jedná o vítané osvěžení v žánru, který upadl do rutiny výpravných kostýmních spektáklů.

Zřejmě hlavní kvalitou korejské variace na exploataci je její mnohoznačnost, která poukazuje k omezenosti tradičního a i když dnes přežitého, ale většinou lidí stále aplikovaného kategorizování filmů na hodnotné a pokleslé, umělecké a žánrové či závažné a oddychové. Snímek, jehož původní název znamená "Celý příběh případu vraždění Kim Bok-nam", lez označit za typicky korejský žánrový mix, jenže tentokrát si namísto tradičních žánrů korejští tvůrci vzali na paškál subžánry exploatace (doposud bylo možné v korejských mainstreamových filmech vysledovat exploatační prvky pouze výjimečně – např. v Bloody Tie). V "Bedevilled" takto lze najít motivy filmů o znásilnění a pomstě a hixploitation. Vyprávění o ženě, která trpně snáší psychický teror a sexismus v tradiční zemědělské komunitě na odlehlém ostrově, sice upřednostňuje psychologii postav, ale exploatční rámec zastřešený vypjatým apelem přesto ze snímku čiší. Na jednu stranu lze film brát jen jako neotřelý žánrový příspěvek, ale v domácím silně šovinistickém prostředí představuje odvážně agitační dílo. Sice nelze hovořit o emancipaci – hrdinka je jasně ukázaná jako šílenec a deviant – ale i tak je film, kde žena likviduje machistické muže nadějným prvním krokem, který může korejskou kinematografii dovést k vícevrstevnatějším a méně konformním dílům.

Mohlo to být mnohovrstevnaté vážné vyprávění pro děti (což možná platí o předloze), ale místo toho film jako schyzofrenik na drogách hekticky přeskakuje mezi hutnou atmosférou a imbecilně rozjařilou hovadinou, která se snaží děti oblbnout střečkováním a žbrbláním. Dobrodružství sov pojaté jako bombasticky patetický akčňák na pomezí Hvězdných válek, Pána prstenů a Transformerů spíš než podívanou pro děti skýtá provinilé potěšení campu. Mýtus Zacka Snydera coby zručného adaptátora tímto snímkem padl, zůstává už jen statut fanatického inscenátora dokonale vycizelovaných záběrů pro masturbační orgie filmových fandů.

Stylem evidentní kopie "vietnamských" filmů Tranha Anh Hunga, či loňského Adrift, ale zatímco v nich ospalý povrch dával nahlédnout dynamiku vztahlů a konfliktů skrytých v nitru postav, zde divák sleduje pouze galerku postav a jejich obyčejné každodenní osudy. Na pohled příjemné a blaženě zastřené melodrama ze současného Vietnamu.

Skrumáž motivů, které by mohly zavdávat k tuctové festivalové exploataci (šikana, Afrika, rozklíženost tradiční rodiny), utváří v kontextu současné naddimenzované evropské tvorby až nevídaně komplexní film, který se s přehledem vyhýbá jakékoli prvoplánovosti či jalové doslovnosti.

Famózní koláž zápaďácké akce, bravíčkovských fotorománů, post-totáčové exploatace a bollywoodu. Jestliže "Nahota na prodej" byla zrcadlem doby, pak žánrově vycizelovanější flák Dušana Rapoše je teenagerským vlhkým snem stejné éry. Paľo Habera dostál svému vzhledu českého Dempseyho, Helena Růžičková spojila svou image českého Buda Spencera s aluzí na samotného Bruce Leeho (viz traktát "Buď jako voda") a Láska šialená je cringe vypalovačka jak žádná jiná.

Nesoudržný pokus o mix řady hororvých motivů svůj neúspěch maskuje hutnou atmosférou a výpravou, která se vyznačuje každodenní omšelostí. Jenže právě snaha nacpat do jednoho příběhu co nejvíce žánrových schémat ústí v rozpadlý scénář, který postrádá jakoukoli vnitřní logiku s výjimkou trucovité umanutosti tvůrců, že postavy se budou řídit jejich pokyny a ne rozumem. 3/10

Doris Dörrie viděla "Příběh z Tokia" a aktualizovala ho pro současnou dobu. Její melodrama je na rozdíl od Ozua emocionálně křiklavější a je z něho znát přílišné povrchní okouzlení Japonskem. Nicméně charismatický a uvolněně bezprostřední lesbický pár Nadja Uhl-Birgit Minichmayr představuje v jinak strnule přímočarém díle milé překvapení.

Průhledně efektní film, který poutavé reálné téma zpracovává přílišně dramatickým způsobem. Mezinárodní úspěch ale ukazuje, že tento kalkul tvůrcům vyšel.

Ryzí absurdita postavená na doslovném realizování slovních hříček.