JFL

Druhý "Borat" je nafouknutá PR bublina a k ní přifařený zjevně narychlo spíchnutý biják se snahou svézt se na náladách předvolební Ameriky. Jak přiznává sám Sacha Baron Cohen, nemohl se vrátit podruhé do stejné řeky prostě proto, že lidi už postavu Borata znají. Proto také druhý film už v mnohem menší míře staví na konfrontacích s nic netušícími lidmi, kteří se tváří v tvář karikatuře sami odkopou. Naopak spoléhá hlavně na scénář s tradiční vyprávěcí strukturou a klišovitým dramatickým obloukem hlavních postav, který jen přepálí už opakovanými vtípky. Paradoxně druhý "Borat" působí jako rychlokvašková kopírka Cohenovy mrazivé masterclass v dřenění "Who Is America?". Ačkoli se i tentokrát sází na šponování trapnosti, tak ve většině situací bohužel zůstává konfrontační provokace pouze zbožným přáním. Je vidět, že se Cohen hodně musí snažit, aby ze situací vydoloval vůbec něco použitelného, což ale pak nebrání PR oddělení roztáčet kolotoč velkolepých claimů (vrcholem marnosti je pokus o rádoby skandál s Giulianim). Opakovaně se pak ukazuje jako hlavní limit právě postava Borata a snaha o zbytečnou dramatickou konzistentnost filmu. Cohenova potřeba udržovat v nových prankových alter egách stále stopu kazašského ňoumy v podobě přízvuku pak řadě scén podráží nohy právě tím, že limituje potenciál provokace. Jestliže první Boratovo nakoukání do americké kultury přineslo spoustu děsivých a zneklidňujících odhalení o americké povaze, návrat samozvaného reportéra ukazuje pouze zemi ve stavu letargie, kde i sebevětší provokace vyvolá leda tak mlčení a povytažené obočí. Šašek ztratil svou moc nastavování zrcadla, protože během jeho nepřítomnosti si Amerika sama zvolila mnohem zavilejšího šaška za prezidenta a ona dříve se studem vyjevovaná podstata v nitru Ameriky se z groteskné temné stránky stala normou společenského diskurzu. Také se sluší uvést, že se za tu dobu také změnil infotainment a že konfrontace vedoucí k odkopání se dnes představuje běžnou, respektive už mnohokráte aktualizovanou součást publicisticko komediálních pořadů jako The Daily Show či The Opposition with Jordan Klepper. To ale neznamená, že by Cohenův styl ultra trapných konfrontací ztratil efektivitu, což potvrdil vynikající projekt "Who Is America?". Úskalím je Borat samotný, respektive proměna jeho účelu. První film se nesl ještě ryze v rovině konfrontační zlomyslnosti se selektivně vybíranými terči. Druhý film se stává zoufalým otrokem narativní linie, což má za následek zachování nefunkčních a zjevně nepovedených pranků (celá série s faxem, řidič uberu ad.), které by se dříve hodily pod stůl, nebo by je tvůrci zkusili zinscenovat znovu s jinými oběťmi, kdyby neměli deadline pro uvedení před americkými volbami. Paradoxně nejvíc film stahuje ke dnu právě Cohenova aktivistická agitace. Ta do něj vnáší také element nepřirozenosti a inscenovanosti, který se vyjevuje v dobře míněných sekvencích hladivého polidšťování Borata a jeho dcerky (babysitter a synagoga). Obecné provolávání, jak je Boratův návrat potřebnou úlevou pro dnešní dobu, tak (vedle přejímání předformulovaných claimů) spíš zrcadlí ještě zoufalejší stav kultury a společnosti, než může Borat vyjevit. Respektive záblesky toho ve filmu jsou a dalo by se k něčemu dojít, ale to by vyžadovalo úplné překopání konceptu a hlavně zavržení předem stanovené dějové linie. Čímž se vracíme na začátek k potvrzení, že na rozdíl od Cohenova zmíněného seriálového projektu tento film nepojednává o Americe, ale jen a pouze o Boratovi, který se z funkčního katalyzátoru stal nefunkční postavou.

Na první pohled průměrná jednohubka s fajn choreografií, jenže jak říká závěrečný titulek, tento filmeček celý vytvořilo kaskadérské duo Monique Ganderton a Sam Hargrave. A to nejen výkony před kamerou, ale i za ní. Takže, když není jeden z nich v záběru, tak druhý drží kameru,a když jsou v záběru oba, tak za kamerou nikdo nestál, takže ji museli nastavit na stativ, nebo vymyslet způsob, jak ji umístit a uvést do pohybu. S vědomím okolností vzniku se tak "Seven Layer Dip" mění na svědectví značné realizační nápaditosti a zjevného nadšení z kreativního procesu vytváření choreograficky promyšlené akční scény.

Je to skvělý pocit, když člověk vyjde z kina ošálený filmem a připadá si, jako by se vrátil z jiné reality, nebo možná jen zpátky do minulosti, kdy dojem kontaktu s něčím fascinujícím, pohlcujícím byl čerstvý a relativně častý. Nolan je poslední velký fantasta dnešního věku, který dokáže ještě zamotat hlavy svou okázalou horskou dráhou. Jeho filmy jsou vskutku výtvory pro kino, a to nejen mamutím sound designem a opulentní vizualitou, ale také podmaněním si diváka. Ten se musí zříct své kontroly nad filmem, kterou mu dává dálkový ovladač, a nechat se unášet přednastaveným časem, který režisér-protagonista pečlivě zkonstruoval. Je možné, že po druhém zhlédnutí, nebo absorbování všech vysvětlujících analýz a videoesejů, se iluze rozplyne. Ale teď v tuto chvíli je dokonalá a stejně jako postavy ve filmu si chci užívat blažené nevědomí - být znovu náctiletým fanouškem, který vychází z kina okouzlen, nebo alespoň závistivě pohlížet proti proudu času na toho mladého naivu z pohledu okoralého veterána a přát mu jeho ryzí nadšení.

Boží mlčení a nářek světa jako bažina, kde člověk marně našlapuje dno. Schrader se na konci své kariéry vrací zpět ke kořenům. V "Zoufalství a naděje" rezonuje nejen koncept "Taxikáře", ale také autorův dlouholetý obdiv k Robertu Bressonovi. Jemu se přibližuje nejen v rovině morálních motivů, ale také strohým úsporným stylem, jenž dává plně vyznít napětí a dramatu v nitrech postav. Před více jak čtyřiceti roky šokoval "Taxikář" obrazem světa natolik zkaženého, že jako hrdina z něj může vzejít impulzivní maniak sám prohnilý zlobou a s pokřivenou morálkou. Ve svém posledním filmu ukazuje Schrader svět a existenci, které děsí nikoli na úrovni bezprostředního ohrožení, nýbrž tím, jakou úzkost a beznaděj v nás vyvolává, když ho přestaneme bezhlavě a egocentricky žít a zkusíme ho racionálně nahlédnout. Trudnomyslnost "Zoufalství a naděje" ještě stupňuje vnitřní bolest ústřední figury, a to nejen emocionální, ale i tělesná, přičemž právě tato bolest se stává katalyzátorem paradoxního procesu nalezení nové víry pro hrdinu, který oddal svůj život službě Bohu. Chvílemi by se mohlo zdát, že Schrader nabízí až příliš snadná východiska, ale je to stejné povrchní šálení jako v případě závěru "Taxikáře", kde také zdánlivě konejšivá normálnost pouze zastírá extrémnost a děsivost všeho předchozího. Tentokrát by se mohlo zdát, že se Schrader spokojí s další bressonovskou aluzí, jenže ta právě v kontextu děsivého světa musí být radši milosrdně utnutá do závěrečných titulků. Na rozdíl od problémů, které viděl Travis Bickle, ty současné totiž nezmizí stiskem spouště, ani políbením.

Bytostná podstata reklamy se nevyhnutelně zpřítomňuje - bez příběhu a výpovědi vyznívá charakteristický autorský styl jako povrchní kýč a osobitý tvůrce je redukován na pouhé jméno, které má dodat hloubku užitkovému produktu. Na druhou stranu ale vlastně reklama, respektive myšlenky, jež vyvolává, překvapivě dobře pojmenovává ústřední paradox Malickovy tvorby. Celá jeho filmografie pojednává o nevinnosti, kterou klade do kontextu i kontrastu s krutostí a násilím lidského světa, živelností přírody a apatičností všehomíra. Stejně jako Malickovy filmy také tato kratičká reklama některé diváky okouzlí a jiné otráví právě proto, jaký pohled na svět reprezentuje a jak odhlíží či pomíjí určité jeho věcné aspekty. Cynik bude prskat, "věřící" zjihne a znalec Malickovy tvorby uznale pokývne hlavou.

Některé filmy vlastně stojí za to si odložit na dobu, kdy pomine PR masáž, vlna recenzí i výkřiků na sociálních sítích a databázích. Člověk pak k nim může přistoupit do značné míry oproštěný od balastu ohlasů i očekávání. Zrovna "Annihilation" je případ díla, kterému právě čistá a otevřená mysl nejen prospívá, ale do značné míry ji vyloženě vyžaduje. Nejedná se totiž o sci-fi zakládající si na vědecké věrohodnosti, ale naopak na čirém úžasu z nových světů a forem, přičemž diváky vybízí k ponoření se do nich. Podoba fauny a flóry zde může evokovat apokalypticko enviromentalistické vize Hajaa Mijazakiho. Jenže na rozdíl od jejich ekologické logiky příčiny a následku, potažmo snahy posunout se z parazitismu směrem k symbióze, zdejší svět nemá logiku, smysl či cíl. Jeho jediným principem je asymilace a transformace bujením. Garland do své volné adaptace stejnojmenné předlohy vnáší motivy ztráty, sebedestrukce a současně doplňuje páteř možného výkladu celého vyprávění jako metafory pro turbulentní dynamiku vztahu dvou lidí a jejich složité cesty zpátky k sobě, přičemž na konci oné cesty nevyhnutelně nemohou být stejní jako na začátku. Nicméně nejen díky své záměrné enigmatičnosti "Annihilation" nejlépe funguje jako expedice do jiného světa, který je právě díky své groteskní monstrozitě, zneklidňující nestálosti i přízračné kráse nebývale podmanivý. V dnešní záplavě blockbusterů vydávajících se na nové planety, které ale zůstávají příjemně konvenční, se Garlandovi podařilo navrátit do filmu element fascinovaného úžasu.

Dojemný krátkometrážní dokument o velkém snu filmového fanatika mít specializovanou videopůjčovnu a děsivých zákoutích, které na něj číhají uvnitř reality plné účetních bilancí. Svého času pozitivní finále snímku v sobě dnes nese hořkosladký nádech, když víme, že Andrewa Leavolda o několik let později čekalo další strmé zhoupnutí na sinusoidě jeho života v podobě nevyhnutelného konce videopůjčoven. Ve výsledku tak dokument o snaze udržet při životě jednu videopůjčovnu zůstává přetrvávajícím svědectvím o fanouškovské lásce k trashovým filmům, která přetrvá i navzdory proměnám trhu a diváckých návyků. Ostatně Leavold se následně stal sám dokumentaristou, který se vydal po stopách jedné z kazet, kterou zde s nadšením v očích ze své sbírky vyzdvihuje.

"O jeho pohlaví nemohlo být pochyb..." Ale co je to ono pohlaví, jak předurčuje či limituje životy jednotlivců a jak předurčuje to, jak se k jednotlivci chová jeho okolí? Všechny tyto otázky v sobě obsahuje již tato úvodní věta a celý film nabízí dlouhý řetězec sekvencí, potažmo podnětů na stejné téma. Ačkoli v případě cesty za rovnoprávnost pohlaví ve smyslu rolí a ještě lépe rozplynutí samotného konceptu genderu je podstatnější cíl, než trnitá pouť k němu, v případě filmového "Orlanda" se sama cesta ukazuje jako klíčová nejen pro podmanění diváka, ale také jeho nadchnutí pro ony myšlenky. Tato rozverně vážná a jízlivě absurdní hra s identitami, tužbami a motivacemi pohlcuje coby barokně okázalá a campově přemrštěná freska. Své množství myšlenkových podnětů servíruje na podnose permanentního estetického vytržení a rozjařilé hravosti. A ještě při tom buduje rozkošný pomník hereckým kvalitám Tildy Swinton, bez jejíhož charismatu a chameleónství by filmová "Orlando nemohl fungovat.

Kdo alespoň jednou neusnul u "Loni v Marienbadu", není pravý cinefil, nebo jen lže. U tohoto díla přízvisko somnambulní nepředstavuje negativum, ale bytostnou podstatu, přičemž právě když vaše mysl začne s klížícíma se očima sama rozvádět střípky zdejších narativů, vydáváte se na cestu, ze které by Alain Robbe-Grillet měl zaručeně největší radost. Protože pouze mimo film mohou zdejší figury svázané v okovech klišovitých scén bez paměti naplnit svůj potenciál a film se z pasivního objektu stane interaktivním artefaktem. Je jedno, jestli se tak stane vlivem interpretace či snění, ale přecjen to druhé může plodit podnětnější i životnější výsledky.

Okouzlující iluze o okouzlujícím médiu iluzí a lidech i peripetiích, které vznik jednoho takového šálivého díla předchází. Oproti Godardově "Pohrdání", které se zaměřuje na filosofické ideály spojené s filmovým uměním a tvůrčím procesem, se Truffaut věnuje vyloženě banálním epizodkám z natáčení a melodramatickým zákulisním techtlím, které spojuje s upřímným vyznáním vůči filmu ne ve smyslu díla, nýbrž procesu i stavu mysli. "Americká noc" se stala iniciátorem dramatického rozbratření Godarda a Truffauta, když Godard, pobouřen trivialitou a falší snímku, napsal svému dlouholetému kolegovi a příteli rozhořčený dopis, na který následovala neméně nevybíravá odpověď. V řadě ohledů lze s Godardem souhlasit. Filmy jsou průsečíkem peněz, politiky a sexu, což "Americká noc" buďto vyloženě ignoruje, nebo zkouší bagatelizovat zahráním do úsměvných epizodek. Také nelze popřít, že Truffaut sám sebe ve svém filmu idealizuje. A to nejen, když zamlčuje své avantýry s herečkami. Navíc tím, že je z figury kinu a tvorbě oddaného režiséra, kterého sám ztvárnil, deleguje do postavy naivního a floutkovatého herce v podání Léauda, tak navíc zcela pomíjí celou mocenskou i fetišizující rovinu těchto vztahů. Jenže právě o to v zásadě v "Americké noci" jde, byť by to sám Truffaut takto neřekl. Je to vyznání režiséra, který bilancuje svůj vztah k filmu a říká, že není (pouze) filosofický a analytický, ale v prvé řadě se jedná o vášeň. Godard neustále hleděl dopředu a nešlo mu jen o nastolení nového filmu, ale ve výsledku o neustálé zavrhování aktuálního a hledání nového výrazu. Truffaut se naproti tomu vrátil zpět na začátek, ke svému obdivu a okouzlení filmy i samotným procesem jejich vzniku, kde faleš a přetvářka slouží k vytvoření opojných iluzí. "Americká noc" pak nevyhnutelně je meta-iluzí, jež pohledem do zákulisí nechce celkovou auru filmů bořit, ale naopak ji utužuje. Proto také ve své zdánlivé každodennosti a naivitě je nejen vykalkulovanější a zrádnější, ale také omamnější a dojemnější než "Pohrdání". Ještě více než filmaři a filmoví fanoušci musejí "Americkou noc" milovat zaměstnanci PR oddělení hollywoodských studií. Představuje totiž ideál, k němuž sami směřují ve svých "makning of" promo videích, která jsou stejně manipulativní, stejně umně zastírají svou vnitřní politiku i reálné stinné stránky a stejně náramně v nás vzbuzují dojetí i živí naší lásku k celému tomu kolotoči iluzí.