JFL

Herecká maxima "Never go full retard" dostává nečekaný režisérsko-scenáristický ekvivalent v "Never go full Lech Majewski" aneb co se stane, když někomu kreativně rupne v bedně a ještě k tomu dostane k dispozici drony, green screen a pomatené herce svolné k čemukoli pod iluzí práce s velikánem. Nabubřelá nesoudnost právě získala zcela nový rozměr, který je současně mimoňský, zarytě vážný i bláznivě absurdní. Majewski ve své epopeji o nejbohatším magnátovi světa, rozervaném spisovateli a indiánské legendě o dítěti skal zahanbuje největší jurodivé mistry světové kinematografie jako Ed Wood, Damon Packard, Neil Breen i Tommy Wiseau. "Valley of the Gods" se stává jednoznačným držitelem titulu Nejbizarnější biják letošního filmového trhu v Berlíně - a to žhavým kandidátem na prvenství bylo promo na francouzský mainstreamový high concept biják "L'origine du monde" o chlápkovi, kterému se zastaví srdce, a vědma mu řekne, že se musí kouknout na vagínu své šedesátileté mámy, jinak do tří dní umře.

Když už má někdo kopírovat Davida Cronenberga, ať je to aspoň taky Cronenberg. Jablko nejen, že nepadlo daleko od stromu, ale navíc i do žánru paranoidního kyber-thrilleru, a ještě si přizvalo Jennifer Jason Leigh. Pravdou ale je, že zatímco otec se (v první půli své tvůrčí dráhy) realizoval skrze biomechaniku a groteskní aparáty, syn drží tělo a technologii spíše oddělené a zabývá se spojením myslí, a to nejen tematicky ale i formálně pomocí střihových koláží a expresivních výjevů.

"Modelář" potvrzuje Zelenkovu pozici solitéra v rámci české kinemtografie, kterého příznačně hrdinovi jeho nejnovějšího filmu budou někteří mít za exota, zatímco on nám právě čistotou a jednoznačností svých hodnot zpřítomňuje naše zapouzdřené vidění světa, což se týká jednak českého filmu i aktuální krize hodnot a pojmů nejen západní společnosti. "Modelář" je v jádru paradoxem, neboť představuje reflexi dneška z pohledu člověka, který do této doby nezapadá, což ale může o to lépe vyjádřit nesmysly a paradoxy doby. Podle různých ohlasů a reflexí filmu by se mohlo zdát, že Zelenka nedokáže s dnešními diváky správě komunikovat. To ale nikoli proto, že by nebyl schopný filmař, ale protože spoléhá na jisté hodnoty a jejich konkrétní významy. Jenže dnešní dobu naopak charakterizuje absolutní devalvace pojmů, kdy velká slova jako spravedlnost, legitimita, demokracie, ale i rozum, hrdost a čest už nelze vnímat osamoceně. Musíme si jejich význam vykládat podle toho, kdo a v jakém kontextu je říká, neboť podle toho mohou mít zcela odlišné vyznění i významy. Zelenka pak do tohoto světa nejednoznačnosti přichází s provokativním filmem, který je současně z hlediska názorů tvůrce jednoznačný a absolutní, ale při tom až nebezpečně otevřený pro diváky. Stejně jako intelektuálně ryzí ideje v jeho základu si i film mohou přivlastnit lidé z celého názorového spektra od konzervativců po radikály a vzít ho jako potvrzení svých názorů. "Modelář" coby vyprávění o jednotlivci vzdorujícím kompromisům společnosti tak působí jako kdyby "Klub rváčů" vůbec neobsahoval znejisťující elementy a pouze by spoléhal na to, že si ho diváci správně přeberou sami díky tomu, že ideje jsou přece neotřesitelné (ačkoli víme, že i "Klub rváčů" v jeho reálné podobě se paradoxně stal modlou incelů a radikálů, kteří prostě ignorují jeho závěrečnou třetinu). Právě v této dobré vůli (nebo z dnešního pohledu naivitě) se "Modelář" ukazuje jako výmluvné zrcadlo dnešní doby, byť problematické a zneužitelné. Zpřítomňuje nám totiž, jak strašně zmatečná je současnost pro někoho, kdo věří v původní hodnotu ideálů, které zneužil a zdevalvoval politický populismus, osobní prospěchářství i radikální fanatismus. Současně film nepatřičně trčí i v kontextu české kinematografie, která se babrá v sebezahleděnosti, provinčnosti a jen hladí po srsti. Zelenka divákům předkládá mainstreamový žánrový film, který je zasazený do aktuální doby a tu si bere jako ústřední téma, navíc přímo ve vyprávění tematizuje, že se přeci nemusíme zaobírat jen vlastní minulostí nebo bezstarostně zastřenou současností, ale můžeme aspirovat na něco víc. Že tento popis samotný představuje zjevení a nikoli normu ve filmovém průmyslu, který vyprodukuje více jak 60 celovečerních titulů ročně, je výmluvnou bilancí jejího stavu. Stejně jako svého času "Knoflíkáři", kteří také zaznamenávali étos své doby, konkrétně osudovost a existenciální úzkost tváří v tvář konci tisíciletí, také "Modelář" zůstane mementem doby, v níž vznikal, byť mementem paradoxním.

Netflix pustil Michaela Baye z řetězu a dal mu (v rámci svých mantinelů) zdánlivou volnost se vším dobrým, ale i špatným, co z toho vyplývá. Takže tu máme film, který jako celek nedává moc smysl a postrádá koherentnost i kauzalitu. Jenže dost možná je to dané tím, že Bay prostě rozházel většinu rozpočtu na nejlepší akční sekvenci nejen své filmografie. Úvodní pasáž ve Florencii představuje formální i logistický majstrštyk, k němuž bychom co do topografické rozmáchlosti, pestrosti formálních prvků, množství inscenačních nápadů, narativních i prostorových trajektorií jednotlivých figur, ale také samotného rozplánování a rozzáběrování těžko hledali ekvivalent. Může se zdát, že se Bay zhlédl ve stylu pozdního tvůrčího období Tonyho Scotta, ale není to úplně pravda. Bay coby vyznavač povrchnosti nikdy nesklouzne k ryzímu experimentování se střídáním formátů a framerate. Přejímá pouze koncept kubistické koláže výjevů, která mu umožňuje dokonale mapovat určitý moment, ať už akce nebo stavu mysli a rozpoložení postav. Současně hází za hlavu dosavadní definici moneyshotu coby jednoho momentu, jímž celá sekvence kulminuje, a naopak řetězí desítky takových výjevů za sebe, lépe řečeno pro každý okamžik akce nachází nejdokonalejší zorné pole, které z něj udělá moneyshot. Vše je podřízeno maximálnímu wow efektu, nejen na úrovni celkové koláže, ale i jejích jednotlivých fragmentů. Bay inscenuje úchvatné logisticky náročné záběry s několika plány akce (což platí o velkých celcích i mnohých polodetailech) a s ohromně propracovaným zaplněním rámu pohybem a energií. Připomíná to estetiku Johna Woo na absolutním tvůrčím vrcholu (rozuměj "Hard Boiled"), jen místo přestřelek ve studiových interiérech hypertrofované do dravé honičky historickým centrem evropské metropole. ____ Příznačně zbytek filmu už nenabídne nic, co by se vyrovnalo této úvodní pasáži, naopak sestává především už jen ze statických dialogů a akčních scén zasazených na prostorově omezené lokality. Také přiznejme, že v mnoha aspektech "6 Underground" bolestivě ilustruje omezenost svého režiséra - ať už v zastřešující nabubřelé myšlence, že svět od zla spasí jen hejskovský miliardář, nebo neschopnosti vykreslit utrpení válečných uprchlíků jinak než trapným kýčem. Všichni mistři mají své limity a někteří ani nejsou úctyhodní lidé, ale to nesnižuje jejich bravuru v jejich oboru. "6 Underground" je nabubřelý projekt, a to nejen kvůli Bayovi, ale z velké části proto, že ho přesně takový Netflix chtěl, aby se s ním mohl okázale prsit. Navzdory dojmu o vlastní unikátnosti Netflix opakuje jen to, co už o pár desítek let dříve dělaly Cannon Films a dlouho před nimi hlavní béčková studia, když k sobě lákala osobité filmaře příslibem absolutní tvůrčí volnosti, aby si v Hollywoodu vydobyla respekt, zatímco paralelně krmila své distribuční platformy výplňovými brakovkami. Stejně jako u oněch předchůdců také u Netflixu v rámci oněch autorských projektů vznikne pár vrcholných děl, ale také dost nedonošených filmů, kterým by naopak zásah producenta a dramaturga tuze prospěl. "6 Underground" ale spíš nastoluje otázku, jestli je vskutku coby celek nepovedeným filmem, nebo naopak dokonalým produktem netflixových algoritmů. Kvůli svému epizodnímu vyprávění a častým rekapitulacím sice nefunguje dle klasických dramaturgických pouček, ale dokonale se hodí k rozkouskovanému sledování na mobilních zařízeních cestou do práce. Také je evidentní, že celý projekt má být startem vlastní bockbusterové série Netflixu. Po velkolepém výkopu doufejme, že k tomu přistoupí podobně jako kdysi Mission: Impossible a angažují na každý díl nového režiséra s osobitým rukopisem či přístupem k žánru. ____ Ať tak či onak, faktem zůstává, že tu Bay vystřihl svou audiovizuální masterclass a "6 Underground" se tak zapíše do historie žánru. Co na tom, že jen díky jedné sekvenci v jinak zapomenutelném filmu. Ostatně nebude v tomto ohledu zdaleka prvním; stačí si vzpomenout na "Bullitův případ" (lépe řečeno ať si někdo zkusí vzpomenout na cokoli jiného z toho filmu než ikonickou honičku).

Skvěle natočená a stylově vtahující podívaná je stejně jako všechny metalácké horory, které se berou tuze vážně, zároveň tuze směšná. Naštěstí na rozdíl od v mnoha ohledech podobného "The Devil's Candy" může být výsměch součástí po všech stranách intenzivního diváckého zážitku. Sebezahleděný mýtus o rozervané umělkyni a její velkolepé vizi se prolíná s hyperstimulující antitezí "Přežijí jen milenci" a tupě přízemní variací na Ferrarovu "Závislost", což je jako celek střídavě otravné i sympatické. Ale právě když se člověk přenese přes nesnesitelnost hlavní postavy a s ní provázaný étos celého díla, může to být zábavná jízda i pokud nepatříte do zjevné cílové skupiny, která film bude brát jako stvrzení vlastní výjimečnosti a nepochopenosti. Black Panther by řekl "evacuate all logic, engage all senses and next time get this man a proper screenplay," protože Begos je viditelně perfektní filmař, který by konečně měl přestat jen kopírovat své oblíbené vzory - byť to dělá úchvatně.

Smutný příběh o tom, jak nadějná režisérka dostane zakázku na středně nákladný akčňák, ale protože má nanicovatý scénář, zcela marný casting a neadekvátní zázemí k realizaci, film zákonitě prohučí, a ona tudíž už nedostane další šanci. Přitom tu potenciál byl a základní koncept vztáhnout Punishera k jeho předlohám a přijít s komiksově přepáleným bijákem, kde budou náležitě karikaturně schematické figury a splatstickové násilí, mohl být potřebnou injekcí do žil téhle nešťastné série. Jenže, aby to fungovalo, musel by hlavní roli dostat někdo, o kom si nebudete celou dobu myslet, že ho casting objevil v reklamě na šedivý Primalex nebo že jen asistent režie zapomněl z placu odvolat stand-in hlavního představitele. Taky by pomohlo, kdyby se zásadně přitlačilo na plyn co do stylu. Ponurost je fajn, ale když v ní chybí barvy, slije se prostě do anonymní černé - proto jsou Želvy ninja zelené a žerou pizzu, aby jejich domov v kanálech měl nějaký šmrnc, zatímco Punisherovo podzemní doupě působí svou jednolitostí spíš, že produkce zapomněla najmout někoho přes výpravu a vše musel na poslední chvíli nafejkovat osvětlovač. Podobných věcí, kde stačilo málo a mohlo být lépe, je ve "War Zone" plno. Na druhou stranu sekvence úvodní pollockovsky rozjařilé a likvidační kreativitou hýřící návštěvy mafiánského dýchánku ukazuje, že tohle byla bývala mohla být tuze velká legrace, kdyby...

Po výtečném "Sinners & Saints" se zde William Kaufman ukazuje jen jako schopný řemeslník, který ale zdaleka nemá postačující prostředky, aby tuto lacinou východoevropskou produkci jakkoli povýšil. Přitom kdyby zdejší námět dostali do parády třeba v Europa Corp. (v době jejich největší kreativní slávy, a tedy i v době, kdy ještě byl na DVD a částečně i v kinech prostor pro středně nákladné akčňáky), dokázali by z něj vykřesat nejen lepší scénář, ale také by mu dali adekvátnější zpracování a představitele. Kaufman se sice snaží, seč může, ale za těch pár šupů a se sebrankou východoevropských ksichtů prostě zázraky neudělá. "One in the Chamber" postrádá to, co ze "Sinners & Saints" dělalo ono zjevení - propracované akční scény, potažmo čas a prostředky na jejich natočení. Lundgren jede na volnoběh, a přesto jen charismatem s přehledem přhraje všechny ostatní, zatímco Gooding potvrzuje svůj statut Seagala nového tisíciletí - sice má oproti muži s cejchou smrti lepší herecké kvality, ale přesto zůstává chodícím otazníkem za otázkou "Kdo se s kým v Hollywoodu vsadil, že zrovna z něj dokáže udělat akční hvězdu?"

Kterak vlastní frustraci a zpruzenost přetavit do kreativního výblitku. Rozzlobený undergroundový samomluvec Damon Packard po svém účtuje s Hollywoodem a remixuje zákulisí vzniku prequelové trilogie Hvězdných válek do zábavně navztekaného alternativního univerza. Když se takhle vyřádil na Lucasovi, jakpak by asi vypadala jeho verze natáčení nové trilogie? To si můžeme jen domýšlet, protože Disneyho megakorporace si pečlivě střeží, co ze zákulisí pustí ven, a tak by Packard ani neměl dostatek materiálu na zprznění.

Ambiciózní video-žánrovka, která se radši opájí kutilsky ztvárněnými pasážemi z kosmu než brakovými motivy. Její tvůrci měli štěstí, že je produkčně zaštítili Shapiro-Glickenhaus Entertainment, kteří v rámci dobových béčkových produkcí ještě patřili mezi ty ambicióznější, protože třeba Corman by je s touhle nerdovskou přehlídkou praktických efektů rovnou vyhodil. Nicméně trh si žádal své a tak "Měsíční past" utkví v paměti také okatým zařazení prvoplánových atrakcí aneb jak sakra do sci-fi o dvou astronautech dostat nějakou nahotu a střílení. Jinak se potvrzuje očekávané, tedy že Bruce Campbell má charismatu na rozdávání, zatímco Walter Chekov Koenig je zoufalý dřevák. Nicméně díky výše řečenému má "Měsíční past" skvělou atmosféru a zůstává tak sympatickým a v jádru osobitým příspěvkem mezi naivní sci-fi brakovky éry videa.

Když budete hodně chtít, můžete v tomhle vidět grandiózní godotovský kameňák, ale adekvátnější je si přiznat, že "Star Worms II" jsou prostě jen prachobyčejný průser bez špetky čehokoli, co zakládá film nad rámec definice pohyblivých obrázků (byť i to je v případě řady scén úspěšně zpochybňováno). Po absolvování několika minut tohoto dílka nikoho nepřekvapí, že jeho autor Lin Sten si už nikdy nic jiného nenatočil, ale současně je jasné, že marketingové oddělení Tromy dostalo tučné odměny. Uplést totiž z tohohle hovna tak velkolepý trailer a vystřihnout natolik atraktivní obal, že si to nějací nebožáci ve videopůjčovnách fakt půjčili, totiž už jde nad rámec klasického VHSkového šejdířství. Vlastně se nabízí uvažovat o traileru jako o hlavním díle, které má přetrvávající hodnotu nejen coby povinný studijní materiál v rámci marketingu, přičemž ona skrumáž záběrů poskládaných za sebe do celovečerní stopáže nabývá roli přidružené zajímavosti na úrovni behind the scenes či blooper reelu.