JFL

Na jednu stranu tuze sympatický projekt si zaslouží chválu za to, že na rozdíl od řady podobných filmově zaměřených dokumentů se nesnaží nacpat do předem normované stopáže. Díky tomu také tvůrci stihnou zahrnout celou řadu aspektů svého předmětu jako éru VHS i následnou proměnu akčních filmů v 90s a 00s, i když pořád jim zjevně spousta věcí spadla při střihu se stolu (hlavně v upoutávkách avizované, ale v dokumentu opravdu jen okrajově zmíněné hongkongské a asijské akčňáky). Jenže paradoxně právě proto, že tvůrci nezapřou své fanouškovství, tak jejich dílo sice potěší, ale až na pár výjimek nepřináší nic nového, respektive nic, co by už nezaznělo zevrubněji jinde. Nakonec zůstane jen exkurze do hořkosti a smutku hvězd třetiřadých video produkcí jako Matthias Hues či Cynthia Rothrock, zamrzí minimální začlenění Ala Leonga a absurdní je, kolik prostoru na své zveličování dostává patlal Sam Firstenberg. Nicméně na druhou stranu skvělé jsou výpovědi zakladatele Carolca Mario Kassara a funkci největšího sympaťáka tu zastává Scott Adkins. Pokud se spokojíme jen s tím, že má jít o melancholickou poctu americkým 80s peckám žánru, respektive o filmový výsledek toho, že si jeden fanda udělal radost a objel většinu svých hvězd, pak se s výsledkem lze spokojit. Kdo chce od dokumentu také nějakou informační hodnotu či podnětné postřehy, pro toho tu je francouzský projekt na stejné téma "80s Blockbusters: When Hollywood Played Tough", kde příznačně promlouvají více filmoví kritici a historici.

Jen zlomyslný sabotér, nebo totální patlal dokáže proměnit all-star akční biják v ohňostroj marnosti. Bohužel Jesse V. Johnson se do paměti fanoušků bojových filmů zapíše jako neschopák, který pohřbil film, který měl být nejvelkolepější peckovačkou nového tisíciletí. Navíc jí opravdu být i mohl, protože na rozdíl od geriatrických a senilních Expendables se tady sešli největší talenty a machři Západu a Dálného východu, kteří jsou sami praktikanti bojových umění. Kdyby tohle dostal do rukou někdo, kdo ví, jak správně snímat bojové kontaktní sekvence, jako třeba Isaac Florentine, nebo neřkuli Chad Stahelski, byla by z toho adrenalinová nirvána. Jenže Johnson hází do hajzlu dovednosti svých představitelů i práci hlavního choreografa, když nepochopitelně inscenuje celé finále filmu ve tmě. Navíc tady i v jiných pasážích drží kameru příliš blízko, takže nedá dostatečně vyznít dovednostem zúčastněných a fyzickému rozměru scény.

Motiv svobody je vlastní každé road movie i každému filmu o psancích, ale v případě "Queen & Slim"nabývá výrazně naléhavější kontury, neboť premisou je situace, která pro část obyvatel Ameriky představuje zcela reálnou hrozbu. Lena Waithe, která koloběh násilí skvěle tematizovala již ve svém seriálovém dramatu The Chi, z výchozí situace, kdy se z obyčejných dvou lidí, kteří se zrovna poznali na večeři, stanou nedobrovolní psanci, nerozvádí do očekávatelných exploatačních či žánrových zákoutí. Ačkoli dobře pracuje s napětím pramenícím z otázky, komu hrdinové mohou důvěřovat, v prvé řadě se zaměřuje na ústřední pár samotný a na jejich postupně se rozvíjející vztah. A díky tomu ve výsledku diváci nedostanou žádné "černošské Bonnie a Clyde", jak zazní sarkasticky i ve filmu, ale právě uhrančivý a náramně stylový příspěvek do kategorie romancí na útěku, který ale není pouhou variací, nýbrž autonomním dílem navíc promlouvajícím o tragických aspektech rasového napětí v současné Americe.

Walter Hill sice svým charakteristickým vizuálním stylem, zde navíc aktualizovaným o videoklipovou a reportážní dynamiku, se může snažit sebevíc, ale bohužel scénář a postavy mu nedávají moc s čím pracovat. První Undisputed tak získává zásluhu pouze jako start franšízy, kterou museli dostat do rukou direct-to-video řemeslníci, aby z ní vytěžili to, co padlé hvězdy žánru nedokázali zrealizovat, a sice pořádnou brakovou arénovku, která se vykašle na rádoby drobnokresby charakterů a naopak nabídne divákům pořádnou fyzickou akci.

Scott Adkins jako živý speciální efekt. Stačí, aby film měl jeho, schopného choreografa a režiséra, který dokáže ctít a využít jejich práci, a nic víc už k úspěchu nepotřebuje. Překvapivě ale právě filmografie Scotta Adkinse dokazuje, že najít tuto kombinaci bývá někdy zatraceně těžké, ale také že mnohdy své sehraje také scénář i part, který má Adkins hrát. Třetí Undisputed nemá ani natolik bazální scénář jako předchozí dva díly série a vznikl i za viditelně nižší rozpočet, ale nic z toho nevadí, protože vše vyvažuje upřednostnění arénového vyprávění a plné využité hlavní atrakce. Adkins tentokrát dostává prostor ukázat i své charisma, ale vedle toho zůstává vše ostatní podřízeno jeho fyzickým přednostem v kontaktní choreografii s dalšími atlety před kamerou. Co produkce šetří na výpravě a statistech, to naštěstí investuje do choreografie a přípravy soubojů. Díky Adkinsovi a dalším atletům si může dovolit dlouhé záběry, které berou dech nápaditou kombinací úderů a akrobacie, na které se nehrabe žádný ze současných blockbusterů. O to víc pak vynikne také Florentinův formální styl, který je oproti jiným DTV machrům překvapivě neokázalý a funkční. Zatímco Roel Reiné si vymyslí jeden dva gimmickové záběry, kde okázale blbne s kamerou, a Jesse V. Johnson si nikdy neodpustí ty bitky v protisvětle, Florentineho přednost spočívá v tom, že kamera v bitkách v jeho filmech je nenápadně pohyblivá. Jeho cílem není upozorňovat na to, že je všechno v dlouhých záběrech, ale aby v rámci nich kamera suplovala střihovou dynamiku svým pohybem. Kamera tak sleduje údery a kontakt, kopíruje pohyby a neustále se přesouvá do ideálních velikostí a úhlů záběrů, které dají maximálně vyniknout choreografii. A právě v "Undisputed III", kde scénář neodvádí zbytečně pozornost (jako v sérii "Ninja") dosáhlo kombo Adkins-Florentine absolutního vrcholu.

Na jednu stranu super vystižené momenty dospívání, hledání sama sebe a navigování minovým polem střední školy a rodiny. Jenže současně "IANOWT" představuje až esenciálně schematický seriál vzniklý podle algoritmických výsledků. Netflix přesně ví, co lidi chtějí, a vůbec mu není blbé to okázale dávat najevo do té míry, až s tím diváky fackuje do ksichtů. Všechno od postav a stylizace po konflikty i způsoby vyprávění a vrstvení jednotlivých dílů jede podle odškrtávacího seznamu. Není v tom ani špetka kreativity či osobitosti, jen naplňování šablony, kterou Netflixu vyplivly algoritmy o diváckých preferencích a návycích. Je absurdní a současně nevyhnutelně výmluvné, jak Netflix svou dlouhodobě propagačně hlásanou progresivnost a tvůrčí svobodu transformoval do zcela schematizovaných a odosobněných škatulek, které bezchybně cílí na dokonale vyprofilované divácké niky. "IANOWT" mohlo být výtečným originálním seriálem, ale to by algoritmy nesměly vyhodnotit, že diváci milují 80s retro a "Stranger Things" víc než třeba "Ghost World". Takže onen současný příběh z indie komiksu je co nejvíc natlačený do 80s aluzí a stylizace, jejichž vrchol představuje vyloženě samoúčelná epizoda kopírující "Breakfast Club", která ale navzdory provolávaným přednostem údajné quality TV nesahá originálu s jeho komplexně vyprofilovanými figurami ani po kotníky. Zůstává jen manýra, která degraduje tu spoustu výtečně odpozorovaných úzkostí dospívání. "IANOWT" je esencí toho, co mám rád. Jenž ona esence nevychází z empatie a kreativity, jako tomu bylo v případě jeho filmových vzorů v čele s Johnem Hughesem, nýbrž ze statistik a analýz proporcí oblíbených děl. Kultura opustila své reprodukční cykly remaků a retra, které měly pořád něco osobitého a sympatického, a postoupila do éry algoritmického inženýrství, jež produkuje dokonale líbivé replikanty. Je na čase zavést pojem uncanny valley do kultury.

To je furt řečí, jak v ČR nevznikají žánrovky, a přitom tu vznikl jeden z nejdrásavějších hororů posledních let, který na konci člověka vyplivne zdevastovaného a pošramoceného. Mnozí, včetně samotného autora uvádí jako hlavní referenční dílo "Dvanáct rozhněvaných mužů". Svým vykreslením lidské malichernosti a sebezahleděnosti, konceptem klaustrofobního papiňáku celé společnosti na hrstce pečlivě profilovaných figur i drastickým závěrem mají ovšem "Vlastníci" mnohem blíže k hororovému milníku "Noc oživlých mrtvol". "Vlastníci" jsou nelítostně precizní metafora soudobé české společnosti, ale i obecné náročnosti demokracie a děsivého dobrovolného předávání moci a odpovědnosti manipulátorům. Fakt, že takové dílo se stane diváckým hitem (což je samo o sobě skvělé), zůstává v jádru anomálií, která českou společnost ukazuje buďto jako vyčerpanou a zničenou, nebo zvrhle masochistickou.

Zármutkem protkané bilancování nad českou identitou a historií v rámci negativně formujících let 1945 a raných devadesátek. Je současně úžasné, ale bohužel i smutné, že nejpodnětnější reflexi toho, jak tato doba formoval nejen individuální životy, ale také identitu a morálku národa, přináší ojedinělý animovaný projekt.

Mira Fornay si ve svém novém filmu vzala na paškál dynamiku dominance v partnerských vztazích, potažmo hry s tím spojené a role, které při jejich hraní na sebe přijímáme, až se v nich ztrácí naše vlastní identita. Tato témata zpracovává - adekvátně jejich povaze - formou absurdního dramatu, kde si nonsens a dadaismus podávají ruku s videoherní logikou inherentně obsaženou v pohádce o kohoutkovi a slepičce (na jejímž principu je postavena drtivá většina RPG her), ale také narativních konstruktech filmů "Lola běží o život" či "Na hraně zítřka" (jehož alternativní název "Live Die Repeat" se zajisté stal inspirací pro zahraniční festivalový titul "Cook F** Kill"). Zásadní roli zde pak haje až papouškovsky přesně odpozorované prostředí obyčejných maloměstských vztahů, umocněné slunce-senovskou estetikou, které ale radikálně odmítá sklouznout do přístupnosti či veselé bodrosti zmíněných refenčních klasik, ale naopak sveřepě kráčí cestou autorského experimentu. Není sice nikterak snadné odolat prvoplánovému odmítnutí snímku coby nesoudného bizaru, protože vedle popsaných atributů prokládá autorka film celou řadou enigmatických a současně provokativně radikálních i směšných elementů. Nicméně film se právě svou vyhraněnou osobitostí a současně neoddiskutovatelnou cílevědomostí zaryje do mysli a vynutí si reflexi, která může dojít až k plnému docenění. "Žáby bez jazyka" jsou jedno velké WTF, a Mira Fornay je tvůrčí magor, ale za vším tím šílenstvím se skrývá metoda, logika a nečekaně silná výpověď o povaze vztahů, síti nevyhnutelných tragédií a mrzení, které z toho všeho vyvstává. A také o tom, že i s malou žábou se dá sehrát velké divadlo.

V porovnání se Zeitlinovým uhrančivým debutem "Divoká stvoření jižních krajin" už není "Wendy" tak ryzí, ale jako adaptace Petra Pana je zcela fenomenální. Kdyby podobně osobitě, kreativně a nekonvenčně přistupovalo studio Disney ke svým jakože "live action" variacím klasik, byla by kinematografie o mnoho pestřejší a inspirativnější. "Wendy" už zákonitě nemá náboj tvůrčí erupce a zjevení talentu prvního filmu, ale fascinuje jako evidentní vysněný projekt a unikátní převyprávění původního Barrieho "Petera Pana", které cele stojí na režisérově rukopisu. Zeitlin svým stylem fantaskního realismu vytváří další nádherně trhansky zemitou pohádku pro dospělé o dívce s nezlomným duchem. Téma dospívání ve smyslu ztráty iluzí i snů kombinuje s enviromentalismem coby hlavním zdrojem magické moci v jinak na fantaskní prvky střídmé adaptaci. Současně tyto své hlavní linie podporuje, když důmyslně spojuje či pozměňuje některé motivy předlohy. "Wendy" je v dílčích scénách uhrančivá i pulzující ohromnou energií a v některých adaptačních řešeních inspirativní, ale přitom stále divoce neučesaná, až umanutě nespoutaná a současně svým špinavým romantismem šarmantní i pitoreskní. Nevyhnutelně pak publikum polarizuje, ale nakonec i v tom lze vidět nejen autorskou nekompromisnost v odmítání prvoplánové líbivosti i přístupnosti, ale také věrnost předloze, která sama dělí čtenáře na ty, kteří věří, a ty co ne.