ozeki

Moc netuším, co jsem si měl z filmu vzít. Hodinu a půl sledovat, jak se bez špetky napětí chce jít jeden robot vyvenčit někam na náměstí, pro mě bylo stejně zábavný jako jízda v přecpaným prasečáku. Takhle určitě NE. Jediný, nad čím jsem celou dobu přemýšlel, bylo, že by nebylo špatný na podobně příjemným místě třeba strávit dovolenou :)

Mám Nolana rád. Vytvořil těžko překonatelného Batmana a ještě hůře překonatelného Jokera. Ale stejně jako u Počátku, kdy všichni kolem pěli chválu, tak i u Interstallaru jsem zažil jedno z největších filmových zklamání. Svět s vlastními pravidly vycucanými z palce prostě nejsem schopen akceptovat, nic mi neříká. Co chtěl vlastně Nolan lidem říct? Že se k Zemi chováme zle nedobře? Že čas je relativní? Že ten nejzásadnější cit je silnější než jakékoliv fyzikální pravidlo? Nevím. Nejsem žádný hledač logických chyb, ale čeho je moc, toho je příliš. Působí to na mě, jako kdyby si tvůrci tak dlouho hráli (tak dlouho chodili se džbánem pro vodu), až zapomněli, co bylo vlastně tím hlavním poselstvím (až se ucho utrhlo), a vyšel z toho kočkopes se závěrem doslovnějším než některé výrazy z úst našeho prezidenta v hovorech z Lán. Největší radost mám z McConaugheyho, takže asi hned rozjedu seriál True Detective, který mi celkem dlouho leží ladem.

Scénáristovi musel před vymýšlením scénáře na posledních 20 minut někdo přestřihnout míchu, protože žádné jiné vysvětlení pro takhle zpackaný závěr mě nenapadá. Film celou dobu sympaticky plyne s neskutečnou lehkostí, dialogy totálně fungují, člověk má neustále úsměv na tváři, uznale pokyvuje hlavou a pak najednou vleze Kapitán Amerika s Miss nafouknutý hrudní koš na oslavu (myslím tu s jeho bývalou přítelkyní). Po ní už člověk nehýbe hlavou vertikálně, ale horizontálně, oči mu div nevypadnou z důlku a skoro až do konce si říká, že osoba zodpovědná za dialogy by zasloužila prostřelit obě kolena upilovanou brokovnicí. To jsou myšlenky, to jsem ještě neviděl. Korunu všemu pak nasadí županový odpočinek na hotelovém pokoji. To mi přišlo, jak když nás v prváku na lyžáku holky pozvaly k sobě na pokoj. Člověk může být sebevětší purytán, ale jak tady mohl neskončit kocourek v troubě, no nic.... Na to, že se tam hodinu a půl nic neděje, je to ale docela povedený - 75 % na místě.

Jednoduchý příběh spočívající v odhalení, kdo je padouchem aneb Vražda v Orient-expresu po americku. Jaume Collet-Serra s Liamem Neesonem, který v každém svém filmu vytváří pocit málo vídané autentičnosti, u mě bodují zase hodně vysoko. Stejně jako v Unknown se zase jedná o nekompromisní a svižnou akci tentokrát z prostředí, které v poslední době nepatřilo mezi nejfrekventovanější. Doufám v jejich další spolupráci, protože takhle nějak si představuju téměř bezchybnou kinozábavu.

První dostaveníčko s belgickou kinematografií a hned taková bomba. Naturalisticky vyobrazená nechutnost nejvyššího kalibru vás přes dvě hodiny nenechá vydechnout a a ty méně otrlé po konci přiměje nalít si trochu nějaké silnější lihoviny pro lepší trávení. A abych pravdu řekl, ani si nevzpomenu, kdy naposledy jsem viděl takhle strhující podívanou, která by nesla evropský rukopis. Proč je prolém u nás natočit něco podobného?

Poměrně velké překvapení, nečekal jsem, že film bude usilovat o oscary v kategorii nejlepší film nebo dokonce v kategorii nejlepší herec v hlavní roli, ale dostal jsem syrovou akci s kriminálně-thrillerovým nádechem a Arnolda k tomu. Těch 59% moc nechápu, protože scénář, jak tady na něj všichni plivou jedy, zase tak úplně špatnej není a akce je vážně dost nadprůměrná.

Nesmlouvavá tlupa neřádů s rudým ďáblem v popředí a dánský arcihrdina spolu s krásnou Eva Green mi málem způsobili westernový orgasmus. Tenhle žánr miluju a když narazím na nový přírůstek do této málo početné rodiny, vždycky se na něj dlouho těším. Vytknul bych malou špinavost. Na konci 19. století si fakticky nemyli hlavu dvakrát denně šampónem proti mastným vlasům. Ale to je jen malá vada na kráse. Nelze než doporučit, pro fanoušky Manchesteru United povinná četba :)

I přes první návštěvu 4DX, kdy jsem měl pocit, že sedačka s mým zadkem rozhodně nebudou nejlepší kámoši, neustále si otíral vodou (doufám) pokropený obličej a byl ošleháván prudkým větrem, mě film vyjma pár scén neoslovil, jak bych si přál. Přitom nápad poskládat film ze záběrů pořízených "ruční" kamerou v honbě za tornádem, ale i obyčejnějšími aktivitami, se mi ve finále hodně líbil. Některé scény mi ale vyvolaly vzpomínky na naivitu (stupiditu) Pobřežní hlídky a podobných ptákovin, což je pro mě neodpustitelné. O chlapce, který strávil 15 s pod vodou, hned se mu zastavilo srdce, ale 4 stlačení hrudníku a 2 vdechy z úst do úst od jeho hrdinného otce mu pomohly vykuckat ty dva loky vody, jsem vůbec neměl starost. Stejně tak scéna kdy hošan vykouzlí krásnou mašli na drobounké odřenince své platonické lásky: "Kde ses to naučil???" -- "Ale... moje máma byla zdravotní sestra, měl jsem k tomu vždycky tak nějak blízko." To jsou dialogy na úrovni školního divadla. Lepší by v tomhle případě bylo, kdyby radši všichni drželi hubu a nechali prostor efektům, které určitě patří k povedenějším.

Scéna v bahně a závěrečný trojsouboj s hello kitty, baseballistou a strejčkem Všeumílkem je absolutní vrchol bojových scén. Asi to nejlepší, co jsem kdy viděl, i když hlavu mi stále zamotává Tony Jaa se svým Tom Yum Goong. Každopádně by se moje nadšení dalo vážit na metráky, přestože stopáž se na první pohled může jevit jako značně přepálená. Pokud vám ale omáčka kolem sedne jako mně, můžou mít delší časové úseky mezi bojovými scénami značně pozitivní efekt v podobě zvyšujícího se těšení na ně. Souboje jsou pak kapitolou samy pro sebe. Brutalita nezná mezí, hlavy záporáků se rozsekávaj o všechno možný, končetiny se ohýbaj do nepřirozených úhlů a já si chrochtám blahem (teď při psaní komentáře jsem si musel to bahno a závěr ještě jednou zopakovat a je to fakt strhující). Kamera, přehlednost bojových scén, herecké výkony a na režisérské sesli chlapík, kterýmu ještě nebylo ani 30 let. No, nevím jak vy, ale já se dost těším na pokračování...

Nevím, jestli já jsem takový strašpytel nebo jestli jsou všichni ostatní strachu vzdorný, ale bál jsem se. Při hledání chyb ve scénáři jsem musel mozek rozběhnout na plné obrátky a stejně jsem na nic moc nepřišel. James Van poněkolikáté ukazuje, že hororovému žánru má co nabídnout. Hodně poctivě a s láskou natočená peripetie jedné rodiny, jejíž představitelé a i zbytek hereckého ansámblu za perfektní hudby přesně odměřují na strachu závislým lidem jejich potřebnou dávku.